Maraton Mozartovy hudby

Původní italský materiál rané Mozartovy buffo opery La finta giardiniera (Domnělá zahradnice) zůstával po dlouhá léta takřka skryt, teprve v nedávné době se podařilo vědcům doslova poskládat původní tvář tohoto díla. Mozartoložka Milada Jonášová je autorkou tematické výstavy v prostorách Stavovského divadla a významnou badatelkou, podílející se na kompilaci rozdrobeného díla, jehož sláva upadla neprávem záhy po jeho světové premiéře na mnichovském kurfiřtském dvoře 13. ledna 1775. Ve své singspielové verzi, revidované osobně Mozartem, však opera existovala již od roku 1780, kdy ji v Augsburgu uvedla divadelní společnost Johanna Heinricha Böhma. V této „kompletněji zachované“ podobě se inscenovala například i v Praze v divadle U hybernů 10. března 1796. Novodobé dějiny Zahradnice počínají především rokem 1978, kdy vyšla také zásluhou cenných pramenů hudebního archivu zámku v Náměšti nad Oslavou kritická edice původní italské verze opery. Z ní vycházela i inscenace manželů Ursel a Karl-Ernsta Herrmannových v bruselském Théâtre de la Monnaie v roce 1985, jejíž upravenou a doplněnou verzi uvedlo Národní divadlo.

Stařičká buffa v novém kabátě

Scénografa Karla-Ernsta a režisérku Ursel Herrmannovou zná domácí operní publikum z nedávné úspěšné inscenace Mozartovy korunovační opery La clemenza di Tito, kterou tento tvůrčí tandem uvedl s velkým ohlasem (Cena Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci) v Národním divadle koncem roku 2006. Pro jejich inscenační práci je typický současný divadelní jazyk, s jehož pomocí zdánlivě slabomyslné a „neživé“ libretní texty přetavují v sugestivní příběhy. Mozartova díla jsou podle tvůrců k těmto posunům a dotváření přímo ideální, neboť skladatelovy opery vycházejí z bohatých znalostí divadelní problematiky, dramaturgie, stejně tak i psychologie a propracovaného charakteru postav.

Rokoková hříčka se spoustou nepřehledných vztahových propletenců, kdy jeden miluje druhého, ten však pro změnu zase zcela někoho jiného atp., v sobě nese skryté nadčasové jádro lidské lásky. Děj se odehrává na ostrově v panství Lagonero, kde si dělá purkmistr Don Anchise zálusk na svou domnělou zahradnici Sandrinu (markýza Violante), která sem prchla do služeb před svým mužem, hrabětem Belfiorem. Ten se jí v citovém přepětí pokusil zabít a o tom, že stále ještě žije, nemá zdání. Dvoří se purkmistrově neteři Armindě, kterou vášnivě a nešťastně miluje rytíř Ramiro. Nakonec i o služebnou Serpettu, která má oči jen pro purkmistra, se beznadějně uchází domnělý zahradník Nardo (sluha hraběnky Violante). Buffa končí po mnoha nedorozuměních a komických situacích šťastně a všichni se po rozuzlení udobřují.

V případě Zahradnice, kterou skládal Mozart v devatenácti letech, lze hovořit o díle významně předznamenávajícím mistrovské opusy jeho pozdější tvorby (Le nozze di Figaro, Don Giovanni, Così fan tutte). Mnoho prvků je v těchto operách zcela zřetelných (árie s doprovodem sólového nástroje, rozsáhlá finále apod.). I když dobově běžné a zdlouhavé secco recitativy Mozart oproti původnímu libretu razantně zkracoval a četnost árií postupně snižoval, jsou dnes, s ohledem na únosnost délky inscenace, nutná další dramaturgická zpracování (další krácení recitativů, spojení přerušených árií a kavatin atd.). V globálnějším pohledu jsou úpravy manželů Herrmannových pro pražskou inscenaci převzaty z inscenace bruselské; pouze v několika případech vracejí škrty, které vycházejí vstříc především herecké akci.

Oproti starší inscenaci je nově dotvořena i scénografie, pražská se zdá být více minimalistická a ve světlejších tónech. Na malý ostrov s listnatým hájem, který je obklopen vodou, umísťuje Herrmann kromě lehátek a stoliček i chladničku. Postavy na ostrov nepřijíždějí kočárem ani v nosítkách, ale připlouvají v malé lodičce. I kostýmy doznaly několika podstatných změn, jsou posunuty do současnosti, převládají obleky a luxusní šaty. Změnila se i podoba připsané postavy Amora – hybatele citových osudů postav (představované francouzskou herečkou malého vzrůstu Mireille Mosséovou), která svou škodolibostí připomíná spíše Shakespearova Puka. Scénograf vyměnil kostým ochlupeného fauna za malý černý oblek, čímž Amora přetvořil v poťouchlého intelektuála, čtoucího Heinovy básně.

Vyvážený orchestr, ne však pěvecké výkony

Zdařilé hudební nastudování připravil mladý dirigent Tomáš Netopil (od sezony 2009/2010 šéfdirigent opery ND), zkušený interpret Mozartových děl (Così fan tutte – Janov, Die Entführung aus dem Serail – Turín, Lucio Silla – Benátky, Salcburk). Vyšel inscenátorům maximálně vstříc, především v tempech recitativů. Ke škodě věci nutno podotknout, že malou vyváženost hlasů jednotlivých sólistů lze přičíst výběru pěvců, který upřednostňoval více soulad typový. Přesto si Simona Houda Šaturová (Sandrina) a Adam Plachetka (Nardo) právem zaslouží uznání, kterého se jim dostalo i během premiéry. Pěvecky méně jistě zněly výkony ostatních účinkujících – Kateřiny Kněžíkové (Serpetta), Jeffreyho Francise (Don Anchise) či Marie Fajtové, Annekathrin Laabs a Andrewa Staplese (Arminda, Ramiro, Belfiore). Přes všechny výhrady napomáhá umělecky náročná a efektní inscenace spolu s promyšlenou režií zvládnout bezmála čtyřhodinový mozartovský maraton hudby.

Autor je teatrolog.