Co se stane, když se do soutěže o historický esej přihlásí několik desítek japonských důstojníků, přibližuje následující text.
Šéf japonských leteckých sil sebeobrany (ASDF) generál Tošio Tamogami byl 31. října 2008 náhle odvolán ze své funkce na ministerstvu obrany. Bylo mu však umožněno odejít do penze se všemi výhodami. Na tiskové konferenci o několik měsíců dříve Tamogami, který byl také ředitelem vojenské akademie SDF, veřejně vyjádřil své opovržení nad rozhodnutím Vyššího soudu v Nagoji, podle něhož japonská vojenská účast v Iráku představuje porušení ústavy. Tentokrát však výřečný generál, který je obecně známý mezi kolegy svými postoji vojenského jestřába, překročil několik mezí najednou.
Zúčastnil se totiž soutěže esejistů a vyhrál v ní první cenu ve výši 3 miliony jenů [asi 600 tisíc korun – pozn. překl.]. Soutěž pořádal konglomerát APA Group, což je realitní a developerská firma, jejíž jméno je spojeno s řadou skandálů. Firma požádala soutěžící, aby napsali „Pravdivý pohled na moderní a současnou historii”. Tošio Motoja, prezident firmy, je zároveň autorem historických knih a klíčovou postavou politických organizací, které podporují vojenskou základnu Komatsu v prefektuře Išikawa. Má silné vazby na bývalého premiéra Šinza Abeho a další pravicové politiky včetně generála Tamogamiho. Pokud je známo, nadřízení velitelé ministerstva obrany dosud podrobně nezkoumali Tamogamiho esej ani dalších 94 esejů, které do soutěže zaslali vojáci ASDF. Porotu soutěže vedl známý popírač nankingského masakru [provedeného japonskou armádou na čínském obyvatelstvu v prosinci 1937 – pozn. překl.], profesor Šoiči Watanabe. Eseje měly být podle zadání „vypracovány za účelem usměrnění Japonska ke správnému chápání historie jako nezávislého národa“.
Názory, které generál vyjádřil, neodporují jen oficiálním postojům jeho civilních nadřízených. Tvrzením, že byla japonská koloniální vláda humánní a legální a že Japonsko nebylo agresorem druhé světové války, odporoval Tamogami i ústavě a oficiálnímu postoji vlády, která se omluvila národům, jež Japonsko napadlo před druhou světovou válkou a v jejím průběhu. Zároveň se generál postavil na okraj politických názorů většiny vzdělaných Japonců.
Tamogamiho názory byly okamžitě odsouzeny vládami Číny a Jižní Koreje a také hlavní japonská opoziční strana, která doufala, že se jí pomocí aféry podaří svrhnout novou vládu premiéra Tara Asa z LDP [Liberálně demokratické strany – pozn. překl.]. Asovy vlastní kontroverzní nacionalistické pohledy na historii a ústavu se podobají těm Tamogamiho, ale jako premiér musel generála propustit a dalších diskusí o svých názorech se vzdát. Neumlčitelný Tamogami ale pocítil, že má podporu, a reagoval s tím, že japonský „lid byl zaveden chybnou výukou“ k přesvědčení, že má jeho země za sebou nějakou temnou minulost.
Byla to možná právě Tamogamiho touha po osvobození japonské armády z ústavních omezení, která mohla vést k tomu, že podpořil mnoho starších i mladších aktivních důstojníků ASDF, aby spolu s ním přihlásili do soutěže své eseje (jejich obsah není znám). Počet těchto účastníků je udáván v rozmezí 50 až 95. Byl tak vyvolán dojem, že tito důstojníci ASDF jsou dědici „mladých důstojníků” z minulých dob, kteří se ve třicátých letech hlásili k myšlenkám „restaurace Šówa“ s cílem podpořit znovuvyzbrojení Japonska a jeho územní expanzi. Rozdíl proti tehdejšímu období však spočívá v tom, že dnes jsou uniformovaní důstojníci údajně pod „civilní (byrokratickou a parlamentní) kontrolou“ a myšlenkově neodporují státní mírové ústavě. Je přitom ale třeba poznamenat, že šesti civilním byrokratům z ministerstva obrany se zpočátku poněkud klepala kolena a nechtělo se jim Tamogamiho a jeho následovníky potrestat. Ve svém textu na téma Bylo Japonsko agresorem? Tamogami tvrdil mimo jiné:
— Japonská koloniální a polokoloniální vláda, založená na právních dohodách, byla svou povahou „velmi umírněná“ a prospěšná Korejcům, Tchajwancům i Číňanům. Japonsko vedlo obhajitelnou válku jen proto, aby bránilo tyto právně uznané pozice.
— Zavraždění čínského válečníka Čang Cuo-lina v roce 1928, které poskytlo Japonsku záminku k okupaci celého Mandžuska, mohlo být provedeno podle zdrojů sovětských tajných služeb Kominternou a nikoliv Kvantugskou armádou.
— Japonsko nevedlo v Číně od roku 1931 nelegální agresivní válku, nevedlo ji ani o desetiletí později v evropských a amerických koloniích v Jihovýchodní Asii a Pacifiku.
— Mandžusko bylo na rozdíl od západních kolonií, kde byl rasismus pravidlem, skutečnou baštou rasové tolerance. Stejně tomu bylo v imperiálním Japonsku.
— Kominterna a Čínská komunistická strana sehrála negativní úlohu v japonsko-čínské válce, když vmanipulovala Čankajška k útoku na Japonsko.
— Prezident Franklin D. Roosevelt „velmi pečlivě“ přiměl Japonsko k útoku na Pearl Harbor, když agenti Kominterny, jako například Harry Dexter White na ministerstvu financí, sepsali tzv. Hullovu nótu, která pomohla „zmanipulovat prezidenta Roosevelta a zatáhnout [Japonsko] do války proti Spojeným státům“.
— Pokud by Japonsko „nevedlo v té době válku o Velkou východní Asii“, nedočkalo by se „zkušenosti rasové rovnosti, kterou tu dnes máme”. Pokud by nedošlo k válce o Velkou východní Asii, Japonsko by se mohlo stát „kolonií bílých států”.
Tamogami svůj text uzavřel s tím, že „to, co tato země udělala, je skvělé”. Na konci svého eseje cituje také mnoho omezení, která platí pro síly japonské sebeobrany, a zdůrazňuje, že by jí mělo být umožněno právo na kolektivní sebeobranu, jejímž důsledkem by bylo, že by mohla pomáhat spojencům v případě útoku. To by ovšem zcela zřejmě vyžadovalo ústavní změny.
Co je pravda nebo nepravda, Tamogamiho zjevně moc netrápí, zato mu leží na srdci „normální“ (válku vedoucí) stát a větší ohled na názory třídy profesionálních vojáků. Generál manipuluje s fakty, důkazy si vybírá selektivně, a když se mu to hodí, cituje z mezinárodního práva. Zapomíná se zmínit o počtech civilních i vojenských obětí mezi Japonci a Asijci, které přinesly války ve třicátých a začátkem čtyřicátých let minulého století. Jeho cílem je vytvořit těleso aktivních důstojníků, kteří se budou účastnit politického souboje, a propagovat přitom „pravdivý” pohled na historii – přestože se o to, kde je fakticky pravda o onom historickém období, moc nezajímá.
Jeho prohlášení přitom nejsou vůbec nová. Již více než padesát let opakovaně přicházejí vysocí civilní i vojenští představitele s projevy, které vyvolávají spory na domácí i mezinárodní úrovni. Ať již tím, že používají dvojsmyslný jazyk, když hovoří o zodpovědnosti za válku, nebo když podporují – často nevědomě – hrubé nacionalistické nálady, jako jsou ty, které prezentoval Tamogami. Takové incidenty vrhají špatné světlo na intelektuální úroveň dotčených představitelů. A vyvolávají bouře v politických debatách v Japonsku, přičemž zároveň pěstují nedůvěru k této zemi v Číně, Koreji a dalších státech, kde mají zkušenost s japonskou okupací. Jsou ale využívány i k tomu, aby burcovaly pozornost veřejnosti před nebezpečím domácího militarismu. Bohužel ale podobné důsledky jen málokdy vyvolá politika, kterou tvoří bezpečnostní partner Japonska, Spojené státy. Nekonečné křížové války a zakořeněný militarismus v USA již pokřivil život národa a poničil mezinárodní pořádek.
Co si tedy z Tamogamiho názorů můžeme odnést? Tedy pokud se oprostíme od jeho ignorance historie a mezinárodního práva, Sanfranciské mírové smlouvy z roku 1951, jeho dezinterpretace zdrojů a dokumentů, jako je například memorandum ministra zahraničí Cordella Hulla z 26. listopadu 1941. Je Tamogami motivován pocitem uražené ješitnosti nebo škodami, které USA a jejich spojenci přinesli Japonsku po jeho vojenské a ideologické porážce v roce 1945? Je právě v tom důvod, proč není schopen přiznat mnoho neospravedlnitelných činů a nespočet zločinů spáchaných Japonskem během kolonizace a invaze do sousedních států? Vezměme přitom na chvíli v úvahu otázku pokrytectví a dvojích standardů, které se používaly při hodnocení činů Japonska, Spojených států a dalších států, které vedly k válkám v průběhu dvacátého století.
V roce 1945 ustavily Spojené státy a Sovětský svaz základ právního systému válečných zločinů a principů jejich definice a trestání pachatelů. Mezinárodní vojenský soud (IMT) pak v Tokiu (1946–48) soudil a potrestal menší počet japonských představitelů za zločin agrese a válečné zločiny v úzkém slova smyslu. Problém evropského, amerického a japonského kolonialismu však byl ignorován. A válečné zločiny Spojenců, které vyvrcholily teroristickým americkým bombardováním šedesáti čtyř japonských měst a nukleární destrukcí Hirošimy a Nagasaki, také nikdy nebyly souzeny. Během procesů IMT byly pokusy amerických a japonských obhájců o otevření těchto otázek rázně odmítnuty.
Spojené státy navíc pomáhaly Británii, Francii a Holandsku, aby obnovily své koloniální říše a vedly boj proti národněosvobozeneckým hnutím v někdejších koloniích.
I když se tyto koloniální mocnosti prohlašovaly za obránce civilizace a účastnily se odsouzení Japonska za prosazování politiky agrese, samy se přitom dopouštěly srovnatelných zločinů.
Někteří z japonských konzervativců nemohou Západu toto pokrytectví prominout ani zapomenout. Pro ně koření všechny pokroucené (tedy „oficiální” nebo „vítězně propagandistické”) verze japonské moderní historie v tokijských procesech. Jsou také přesvědčeni, že bylo obhájcům Japonců v Tokiu upřeno právo na spravedlivý proces. Když byla okupace v roce 1952 skončena a Japonsko získalo zpět svou formální nezávislost, malá menšina tokijské procesy odmítla, protože s nimi byla schopna spojit většinou jen jejich negativní stránky. Začala připomínat a idealizovat si jednoho ze tří soudců tribunálu, který projevil odlišný názor, Radhabinoda Pala. Tento soudce, indický nacionalista, byl skrytým sympatizantem japonské armády. Odmítl obvinění z agrese proti japonským válečným vůdcům a snažil se, aby byli zproštěni všech bodů obžaloby. Pro Pala byl skutečným nepřítelem Asie západní bílý muž. Od té doby je popírání nálezů tokijských tribunálů pevnou součástí myšlenkové tradice japonské pravice. Tím nechci tvrdit, že při stíhání japonských válečných zločinců vítězné mocnosti v klíčových bodech nechybovaly. Jedním z nich byla otázka kolonialismu, druhým neschopnost odsoudit císaře Hirohita, který, jediný mezi japonskými vůdci, byl středobodem všech událostí během válečného období. Ale Hirohito nakonec nebyl nikdy ani vyslýchán, ani donucen nést morální odpovědnost za válku, i když několik z jeho nejloajálnějších stoupenců bylo popraveno nebo uvězněno za jeho činy.
Tamogami není jediným, kdo obhajuje japonskou koloniální vládu a kdo se hlásí i k dalším pravicovým názorům, které byly v Japonsku populární v první polovině dvacátého století. Aby ale takové názory převážily, musely by být vyučovány na školách a v univerzitách, široce distribuovány mezi většinou voličů prostřednictvím novinářů, spisovatelů a dalších tvůrců veřejného mínění. Jen tak mohou překonat politickou kulturu, která podporuje dosavadní pacifistickou ústavu. Žádná z těchto podmínek není v současném Japonsku naplněna. Komentáře novin k Tamogamiho propuštění z armády naznačují, že pravdivý obraz japonské vojenské agrese z let 1931–45 je široce zakořeněný. Stoupenci většinové japonské politické kultury se odmítají nechat spojovat s myšlenkami demonstrovanými v chrámu Jasukuni a jeho historickém muzeu či vyjádřenými zmíněným generálem.
Voliči však zůstávají v otázce vzpomínek na válku rozděleni. Mnoho politiků z vládnoucí Liberálně demokratické strany, včetně premiéra Asy, sdílí Tamogamiho nacionalistické sentimenty. Podobně jako novináři z Fuji Sankei a s ním spojených médií. Většina z těchto lidí se však zdráhá veřejně vyjádřit své pocity ohledně tak výbušných otázek, jako je přímé odmítání rozsudků tokijských tribunálů nebo volání po tom, aby Japonsko využívalo své právo na kolektivní sebeobranu v rozporu se svou Ústavou.
Představme si, že by však v následujícím desetiletí začali mocní jednotlivci s názory na historii podobnými Tamogamiovým v japonské vládnoucí elitě a mezi jejími poradci převažovat. Mohla by pak být japonská verze vlády extremistů v zahraniční politice srovnávána s americkými neokonzervativci a neoliberály, jejichž názory se vyvíjely po tři desítky let, aby pak na sebe vzaly konečnou podobu v prezidentování George W. Bushe? Může se něco podobného stát v Japonsku?
Tamogami tvrdí, že nemá zájem na tom, aby byly oslabovány japonské závazky v rámci americko-japonské bezpečnostní smlouvy (AMPO) či japonské vztahy s asijskými zeměmi. Používá analogie a srovnává Ameriku, militaristickou supervelmoc, již nazývá „rodič“, s Japonskem, jejím „dítětem“. Japonští důstojníci, kteří sdílejí jeho způsob myšlení, si představují, že mohou přenést tento vztah „rodiče a dítěte“ na rovnocennou úroveň tím, že se zbaví civilní kontroly, odstraní „Oddělení operační politiky“ na ministerstvu obrany, obsazené civilními byrokraty, a umožní „většinou uniformovaným důstojníkům“ „řídit jednotky SDF pod ministrem obrany“.
Problém s americko-japonskými bezpečnostními vztahy je ale v tom, že ve skutečnosti vstřikují jed do žil japonského politického systému a neustále oslabují vazby Japonska k jeho ústavním principům. Dokud však bude tento pozůstatek druhé světové války a studené války existovat, bude zatěžovat japonské odhodlání zůstat pacifistickým státem, vypořádat se rovněž se zločiny prohrané války a vyvinout mnohasměrnou na místo na USA zaměřenou zahraniční politiku. Bránit článek 9 pacifistické ústavy a vyhnout se přitom požadavku na přehodnocení AMPO znamená podporovat Tamogamiho a ty, kteří smýšlejí podobně jako on.
Ještě je tu poslední úvaha: je dost nepravděpodobné, že by představitelé Pentagonu opravdu přivítali, kdyby Japonsko odstranilo ústavní překážky růstu svého militarismu a získalo útočné vojenské systémy, které by mu umožnily stát se „normálním“ (válku vedoucím) státem. A naopak není zcela jasné, co by vůdci Japonska udělali, kdyby v blízké době jejich „rodič“ vystupňoval neúspěšné koloniální války v Iráku a Afghánistánu a nutil Japonsko, aby se do nich více zapojilo. Vůdkyně Sociálnědemokratické strany Mizuho Fukušima problém posuzuje správně, ale postřehla, že rostoucí role SDF v podpoře amerických válek souvisí se šířením přesvědčení „uvnitř ministerstva obrany, že japonské aktivity za války nepředstavují zločin agrese”.
Autor vyučuje na Binghamton University v New Yorku a vydal knihu Hirohito a vznik moderního Japonska (Hirohito and the Making of Modern Japan, česky 2002), jež byla odměněna Pulitzerovou cenou.
Článek byl publikován v časopise Japan Focus v listopadu 2008. Přeložil Filip Pospíšil.