Hlava vyvrácená

Ze zápisků o smrti básníka Konstantina Biebla

Sto desáté výročí Bieblova narození 26. února je jen záminka pro návrat k jeho dodnes neobjasněné smrti pádem z okna 12. listopadu 1951. Torzo dosud nevydaných zápisků jeho přítele, dalšího českého básníka, pořízených bezprostředně po tragické události, v mnohém kontrastuje s ohlasy tehdy publikovatelnými.

Listopad 1951. Od svědkyně smrti

V 10 h. Na Výtoni 5 u dr. Tuháčka a jeho ženy. Dr. Tuháček doprovodil; ze vrat dům. Co to letí? Hmota. Že by to byl člověk nenapadlo. Při d V letu vzedmutý plášť (domácí) kabát. Křičela. Při těžkém dopadu zasténání. Přišla k němu. „– Vrátila se k č. 5, bouchala: „Pane doktore, něco se stalo.“ Dr. Tuháček se podíval: „Mám dojem, že toho pána znám.“ Dr. T. šel k lékaři. Sl. S. viděla, jak pohnul rukou. Padal jak panák, nohy u sebe, ruce, hmota. Dopadl na nohy. Při dopadu jakoby se nohy zlomily. Asi 1 m. od chodníku. Ani človíčka. Sl. S. se vrátila do průjezdu č. 5. Dr. Tuháček zbudil lékaře, šel telefonovat pro záchranku. Přijela pozdě. Kosťa bez hnutí, ani človíčka. Lékař: Zatím ještě žije, ale konec nastane brzy. Lékař s dr. T. čekali až do odvezení sanitkou. Během té doby přišel domovník z č. 5 a nějaká žena, která řekla: Jak to mohl udělat.

Dr. Tuháček i domovník z č. 5 (který se vracel ze schůze a řekl, že mistr jim přednášíval na schůzích) K. B. poznali. (…)

Jako by neměl nohy. (Klubíčko lidské bí­dy)

Hlava vyvrácená.

Poslední Bieblovy dny ve Slavětíně

Pondělí 3/4 8 večer

„Mášo, to je hrůza jak mě štvali.“

Úterý: psal, málo mluvil

Středa (…)

Lidi chodí kolem mne a pokřikují: Medika – život, děvkaři!

Cizí rozhlas hlásil, že KSČ ignorovala mou novou knihu, že ani do mě nekopla. (…)

V úterý večer byly ve Sl. oslavy říjnové revoluce. Recitoval na nich o Welsovi. Před tím mluvil. Recitoval. Velký aplaus. Cestou domů: Podívej se, předseda KSČ měl na stole knížku bez obav a knížku Diversanti. Vidíš, myslí, že jsem diversant. (…)

V neděli ráno po 9 h. při tom, když mu Máša uklízela řekl Máše. Buď statečná, neplač, nedej na sobě nic znát, nedívej se, ale tamhle se na mě dívají periskopem, já to zahlédl. Máša: Kosťo, prosím Tě, udělal jsi něco proti straně? K: „Mášo, já ti přísahám, že jsem čistý – a plakal.

Za chvíli na to zase klepání. vv Kosťa: Mášo, odpust mně to, já se dnes v noci na půdě oběsím.“ Máša: „Kosťo, jestli to uděláš, tak se „A co maminka?“ Kosťa: „Maminka je nemocná. Raní ji mrtvice.“! Máša: „Když to chceš udělat, tak já si dnes v noci přeříznu žíly.“ Kosťa: „Víš, lidi jsou tak špatní na světě, že je lépe odejet a ty ostatně tady také nic nemáš.“ Máša odešla a začla pálit svou korespondenci, památky na syna atd. Mezitím Kosťa podal Máše balík rukopisů ke spálení. Oba pálili. Večer říká Kosťa: Půjdem k Petřík. Vyjdeme, říká: „Kdybychom někoho potkali [pak čárka, škrtnuta] a pokřikoval by, neohlížej se.

Neohlížej se. Šli kolem hospody a Kosťa řekl: Jdi pro cigarety, tam seděl předseda MNV a 2 jiní, kteří se na Mášu mile usmáli. Pak se šlo na hřbitov. Mlčky postáli, mlčky šli domů (…).

(…) Ráno v pondělí řekl K: „Oni mně tam připevnili (na půdě kde pracoval kdosi) mi šňůru.“ Máša: Dej pokoj, to neni pravda.“ Vysvětlila, že to byl člověk ze Slav. Kosťa se uklidnil, připravil se na cestu do Prahy. Normálně se rozloučil. Čekal s Mášou na autobus. , líbal Dal se jí líbat na tvář a říkal: „Viď, to by byla hloupost, kdybych se byl pověsil a ty podřezala žíly. (…)

Neděle: ráno. Máša jde s dřívím, zvedne oči na terasu a vidí muže s šedivým sklopeným kloboukem až pod nos (mladý člověk na terase nad velkým pokojem, měl tmavý kabát, stáhl se. Mohl přijít ze sousedního baráku dvířky pro kominíka).

Podivné okolnosti

red. Šimon, s dr. Pastorová, která ho přijímala. V hadrech. Prý měl pod bradou šrám jako nehtem. Jedině kameny v žlučníku. Mozek nedotčen; malé). // Na stole Pankreas vyhojená. V 7 h přijel ze Loun Slavětína. Ve 3/4 9 se vrátil k Šupům, koupil si cigarety. Domovnice podezřelá. //

Konrádová. Že mu někdo něco našeptával. Biebl: že slyšel, že [málo čitelné jméno, snad Štollovou] budou stěhovat z bytu. Bojim se jit domů, že uvidim kož. kabáty na schodech. Všichni nechápou. Přijde na řadu Karel, pan Nezval a ostatní. Karel ať nechodí do vináren, Nezval ať nechá horoskopů. „Že vám před měsícem spravovali telefon. (…)

Příští půlrok rozhodující pro život nás všech. Pokřikují na něho jako na Majakovského (…) Pošta rozhozená Domovnice: Před bytem mnoho rozšlapaných zápalek, poněvadž nesvítilo světlo. Korespondence asi od průvanu rozletěná, v koupelně vytrhané dlaždičky ze zdi a rozbitá mísa. Měl zavřený p hlavní vypínač, klíče zevnitř ve dveřích, zul se, prudká rána. Přistavené židle. (…) Oni mě řekli: Necháme tě dojít na nejvyšší místo a pak tě srazíme.

Slyšel, že po něm pokřikují Medika – život, medika – život

Situace, za níž došlo k smrti K. B.

Literárně: I po proklamaci kult. linie strany, přednesen Kopeckým na IX. sjezdu , kde byly odsouzeny vulgarisátorské tendence, pokračovaly nadále v sekretariátních praktikách. (…) Biebl se stal středem pozornosti podivných lidí. Dovídal se, že různí lidé, k dělající dojem polic. orgánů se na něho vyptávají. „Kožené kabáty na schodech.“ Podivné zjevy provokatérů: Domnělý dělník. (…) Doma Kosťa říká sestře, že ho chtějí zničit. Nemá pocit osobní bezpečnosti. Trpí určitými přestřelky se strany lidí, nehodných svých funkcí, vloudivších se do strany atd., nebo nasazených reakcí.

(Z pozůstalosti Vítězslava Nezvala)

 

Víc otázek než odpovědí

Dokumenty nepotřebují komentáře. Pro časopisecké zveřejnění úryvků z chvatně a málo čitelně psaných poznámek Nezvalových se ukázal jako nejvhodnější diplomatický přepis, tj. bez vypisování zkratek, bez emendací a bez úprav pravopisných včetně interpunkčních; obtížnější čtení vynahrazují dvě výhody: jistota, že text je prost vydavatelské interpretace, a výmluvný doklad o napětí, v jakém Nezval poznámky psal. Už způsob zápisu ovšem klade otázky. Na některé si může čtenář odpovědět sám: v Máše pozná Bieblovu sestru M. Vodseďálkovou, matku Petra, zahynuvšího tragicky roku 1948, v Karlovi Karla Konráda, sám si vzpomene, že Biebl bydlel v Praze na Výtoni 7, že Welsem se rozumí H. G. Wells z titulní básně sbírky Bez obav. Další otázky jsou však „těžší“:

Proč Nezval tak usilovně pátral po dění posledních hodin a dní svého přítele? Proč si pořídil hned čtvero zápisků (z rozmluvy se svědkyní pádu, ze značně podrobného vyprávění Bieblovy sestry, pak dvě resumé: „podivné okolnosti“ v Praze a „situace, za níž došlo ke smrti K. B.“)? Kam chtěl Biebl se sestrou „odejet“? Co znamená, že právě v souvislosti s tím pálili „balík rukopisů“? Podle pozdějších kapitol Z mého života Nezvalovi ještě v noci zavolal muž, svědek tragédie, díky němuž mohl Nezval ještě zastihnout a možná hned v noci i vyzpovídat ženu, která jediná na vlastní oči viděla pád a dopad; jenže proč asi napadlo dr. Tuháčkovi, který měl jen „dojem, že toho pána“ (smrtelně zraněného Biebla) zná, volat právě Nezvalovi, s nímž se zřejmě neznal? A proč si Nezval z výsledků pitvy poznamenal, že „mozek nedotčen“ a pak slovo následující po středníku – slovo „malé“ – škrtl?

A to jsme už u výkladu tragédie, v němž se zápisky „situace, za níž došlo...“ zásadněji neliší od veršů, jimiž se Nezval s přítelem rozloučil na pohřbu. Stačí zapsaná zjištění, abychom pochopili, proč Nezval neuvažoval o nešťastné náhodě? A je třeba připomínat, že už v únoru 1951 byl zatčen básník Laco Novomeský, v červnu popraven Záviš Kalandra a v pondělí 1. 10., přesně šest týdnů před Bieblovým skonem na Jiráskově klinice, zemřel Karel Teige, když víme, že recenze sbírky Bez obav (v níž viděl Biebl zlověstný signál) vyšla 25. 10. v tehdy směrodatné Tvorbě v těsném sousedství s druhou částí stati o „teigovštině“ jako „trockistické agentuře v naší kultuře“?

Úryvky z ohlasu básníkovy smrti v soudobém pražském tisku vyvolávají další otázky: Odkud a proč se vzal mylný, často opakovaný a v kalendáriích Bieblova života běžný údaj, že k pádu básníka na chodník před jeho bydlištěm, po němž zemřel v nemocnici druhého dne, došlo v neděli 11. 11., ačkoli se tak prokazatelně stalo až v pondělí 12. 11. a smrt nastala téhož dne? A nebyl vydán pokyn nepsat o sebevraždě, nýbrž používat jen slova „padl“, „zemřel náhle po delší chorobě“ či dokonce „smrt, které vzdoroval s takovým vypětím sil“? Nezval veršem nad hrobem prosil o svolení přejít katastrofu prostě mlčením. Ale přece jen nemlčel.

–vod–, –mb–

 

Přátelé básníci před listopadem 1951

Dopis Konstantinu Bieblovi k padesátinám

Drahý příteli, myslím, že ve dvacátém století i ten čas letí nějak rychleji. Člověk to vidí podle ujetých nebo uletěných kilometrů a hlavně podle toho, že jsa, abych tak řekl, dřív na místě, má, odpusť mi to, „náskok“ k další cestě, k dalšímu životu. Osud Ti popřál takové dětství, že je nosíš stále s sebou jako slunečnice kořeny. Tam je dům s namodralými okenicemi, kterému bych rád řekl dům Cézannův. Staré sochy, lidé s oteklými tvářemi, malby Tvého otce a matka ze světla, nachýlená nad předením zubní vrtačky. A pohled ze střechy k jakýmsi javanským sopkám lounského kraje, k sopkám, v jejichž hloubi se odedávna šikovala sama avantgarda pracujícího lidu k boji za spravedlivé sociální bytí. Jak bys byl tedy neměl býti mezi prvními, kdo si uvědomili v řadách básnické avantgardy z dvacátých let dvacátého věku, že Tvoje místo není a nebude už nikdy jinde než po boku pracujícího lidu a jeho boje za osvobození sociální, lidské a duchovní! (...)

Kdybych měl nadepsat nad Tvé poslední dílo motto, jež by vyjadřovalo poměr objektivity a subjektivity v Tvých básních, bylo by to dvojverší jedné básně Tvého Zrcadla noci: „Ať se jen dohodnou hlasy zvenčí/ Ať se jen dohodnou s těmi uvnitř“. Nejmonumentálnějším výrazem této dohody je Tvůj strhující Nový Ikaros. Musil bych citovat verš za veršem jedenašedesát stran této Tvé nepomíjející hodnoty, kdybych měl zdůrazniti, jak prvky Tvé poezie, na něž jsem upozornil, prolínají se a tvoří složitou jednotu v tomto díle, které bych rád nazval symfonií. Jsou tam a jsou tam i mnohé jiné a jsou tam ve službách svobody Tvého ducha, který ví, že není na světě v širším měřítku svobody ducha bez svobody sociální. (...)

Spadají-li, drahý příteli, Tvé padesáté narozeniny právě do dnů, kdy náš národ a všechen jeho pracující lid zmobilizoval se k boji za svou dělnou jednotu na obranu pravé svobody a své lidově demokratické republiky (...), spadají do dnů velikých a šťastných, do dnů obrácených tváří k šťastné budoucnosti, a já Ti přeji, abys právě z moci a síly těchto historických dnů načerpal pro sebe i pro své budoucí dílo sílu a naději, odvahu a radost.

Vítězslav Nezval, Tvorba 25. 2. 1948

 

Manifest Vítězslavu Nezvalovi

(…)

S utaženým řemením zapřaženi do řeznické káry

Jedou jedou na královský lov

K čemu nám obtížná forma nač zhoubná fantazie to jsou láry fáry jen samé čáry

Zakuklených černokněžníků a myším lovem znavených sov

 

To my jsme jiní pašáci místo o Vzkříšení nocí táhnoucích lampionů

Kdejakou frézu — slovy je to tak snadné — zapřáhnem do služeb pokroku

Co na tom že do pochodu s vypětím všech sil pracujících milionů

Budeme falešně zpívat jenom tak naoko do kroku

(…)

Komu je zapotřebí vaší nezkrotné fantazie

Kypící jak rudá pěna na víně?

Snad ne dělníkovi když večer po práci se soudruhem inženýrem pije

Víno socialistické budoucnosti za tvrdým stolem v kantýně?

(…)

Ano my chceme do rozhašeného vápna zedníkovi

Přilíti ještě konev poetického mámení

Aby při první ráně motykou do země viděl jižnad sebou růsti krovy

A zvýšeným pracovním tempem doháněl své zasnění

 

My chceme aby horník ze své šachty Maje plodnou vidinu na víčku

Spatřil uhlím s kterým se pachtí Vesele rozjetou mlátičku

(…)

Ano my chceme aby viděl tím uhlím jímž spatřil již vymlácené snopy

Ještě své děti číst Nezvalovu báseň v školní lavici

Ve třídě kde se jeho právě nalámaným uhlím topí

Aby jeho syn za patnáct let na vysoké škole udělal s vyznamenáním státnici

(…)

Nezpívá dělníkům ten kdo jim zbytečně bere nástroje z ruky

Bez vůdčího listu ať nikdo nesedá za volant traktoru

Není nic horšího než stroj řízený nedouky

Víc zaorá mnohem víc zaorá než vyorá bramborů

(…)

Pohleďte na tuto citlivou práci podobá se útočícímu tágu

V rukou učně jenž modrým dotekem štětce roztáčí slonovou kost

Zdařilé výroby porcelánu v proslulém Epiagu

Kde vítězí lidová poezie a stará česká solidnost

 

Lenin jenž takovým vzděláním vlád

Vdechnuv vůni přicházejícího jara

Řekl že nesmíme krásu odmítat

Jen proto že je stará

 

Touha po kráse je v člověku tak zakořeněna

Že nemůže bez ní žít a o ní nevědět

Co je to krásný strom krásné město krásná kniha krásný stroj a krásná žena

Jen drobty ze stolu toho co přinese nový a opravdu celý krásný svět

Konstantin Biebl, Nový život, 1950

 

Básníkova smrt v tisku

Svaz čs. spisovatelů oznamuje bolestnou zprávu, že v pondělí 12. listopadu 1951 zemřel náhle po delší chorobě člen jeho předsednictva, vynikající český básník Konstantin Biebl, stár 53 let. Narodil se ve Slavětíně u Loun 26. února 1898. Zapálen ohněm Velké říjnové revoluce vstoupil do literatury v památných letech dvacátých po boku svého věrného druha Jiřího Wolkra, přinašeje si s sebou citlivý a láskyplný poměr k prostému pracujícímu člověku. Svou oddanost dělnické třídě vyjádřil i tím, že vstoupil r. 1922 do Komunistické strany Československa a zůstal jejím věrným členem až do své smrti. Už první jeho studentské verše, shrnuté do sbírky „Cesta k lidem“, ukázaly, že v něm vstupuje do české poesie nový významný básník. Jeho verše dojímaly čistotou i statečností citu. Reagoval v nich na zločiny, kterých se dopouštěla česká buržoasie proti bojující dělnické třídě. Tato hluboká vroucnost, spojená s láskou k člověku, proniká všemi jeho knihami, v nichž se obráží problematika české literatury posledních desetiletí. Osvobozující vliv rodící se socialistické společnosti zapůsobil i na útlou a křehkou Bieblovu poesii, která se v poslední jeho knize „Bez obav“ rozšířila a zesílila v mohutný básnický nástroj, promlouvající k širokým masám čtenářským. Konstantin Biebl padl uprostřed boje, stoje v první linii zápasu za socialismus a za mír. Českoslovenští spisovatelé a všechen náš pracující lid ztrácejí v něm velikého básníka a soudruha čistého charakteru a nesmírné prostoty a skromnosti. Čest jeho památce!

V Praze 13. listopadu 1951

Václav Pekárek, Marie Majerová, Jan Drda, Lidové noviny 14. 11. 1951

 

Smutná zpráva nám svírá srdce: básník Konstantin Biebl už není mezi námi. Krutá a nelítostná smrt, které vzdoroval s takovým vypětím sil, dokonala své zákeřné dílo. (...) Jako košatý strom padl bohatý a ušlechtilý život. Padl bojovník, věrný soudruh všech dělníků, padl básník pracujících, padl voják, který stál v předních řadách bojovníků za mír a za socialismus v naší vlasti. (...)

Josef Rybák, Rudé právo 14. 11. 1951

 

Pln chuti do práce a pln tvůrčích plánů, odešel Konstantin Biebl, skosen zákeřnou nemocí uprostřed nejtvrdšího zápasu. Tento plachý a nesmírně citlivý básník s chlapeckou tváří a s chlapeckým srdcem, vyrostl v posledních letech v odhodlaného bojovníka (...).

Vilém Závada, Lidové noviny 16. 11. 1951

 

Jsou smrti, které své okolí zasáhnou jako blesk. Náhlá smrt Konstantina Biebla patří k nim. (...) Truchlivého a tragického smyslu nyní nabývá dvouverší vzpomínky na domov (...): „Synu můj, ty se mi nevracíš a noc je tak dlouhá, tak dlouhá“ (...).

V. Běhounek, Práce 18. 11. 1951

 

(...) Jménem ministerstva školství, věd a umění se se zesnulým rozloučil náměstek ministrův V. Pavlásek. Život a dílo básníkovo zhodnotil náměstek ministra informací a osvěty básník J. Taufer (...). Hlubokým zážitkem byla báseň, kterou nad rakví přečetl Vítězslav Nezval a v níž se prolínalo teplo vzpomínky na přítele s krutou bolestí nad ztrátou velkého českého básníka. (...)

cl (= Gustav Francl), Lidová demokracie 20. 11. 1951

 

(...) Nad rakví básníka Konstantina Biebla cítíme hlubokou bolest a lítost nad jeho tragickou, předčasnou a děsivě zbytečnou smrtí. Bolest a smutek o to těžší, že víme, že Konstantin Biebl nedozpíval, když tolik chtěl a mohl ještě zpívat. (...)

Jiří Taufer (z projevu na pohřbu 19. 11. 1951),

Lidové noviny 25. 11. 1951

 

Rozloučení s Konstantinem Bieblem

Doba, v níž žijeme, je slavná.

Víc dosud nezazářil svět.

Byli jsme dětmi donedávna.

Děti nám budou závidět.

 

Nepřítel na všech rozích číhá

a zmije mezi stébly trav.

Ač přepadla tě občas tíha,

zpíval jsi, zpíval bez obav.

Jak dětský husar na koníku

jsi vyjel šťasten, vesel, zdráv.

V tvé školce, plné datlovníků,

si nesed na plot smrtihlav.

 

Rád řekl bych ti bez symbolů

pár prostých kamarádských vět.

Cožpak jsme neprožili spolu

víc nežli plných třicet let?

 

Měj za každý rok jednu strofu,

za každé jaro jeden rým.

Jen dovol, ať tu katastrofu

smím přejít prostě mlčením.

 

Život je překrásný a těžký.

Skákal jsi s lodních stožárů

přes poledníky, rovnoběžky,

s věží jak dítě přes čáru.

 

Tys neved podél moře kraba

a nebil pěstí do židle,

když obraznost jak ježibaba

tě nabírala na vidle.

 

Tys mlčel nad skleničkou vína

a zesmutněl jsi na chvíli,

když chystala se jejich špína

se otřít o tvou košili.

Kdo popíše tvé prázdné listy

tužkou, již s sebou nevzal sis?

Snad proto, že jsi byl tak čistý,

spálil ses jak svůj rukopis.

 

Já slyším, milý Kosťo, nářek

z ateliérů, z vináren.

Dnes truchlí stánky květinářek,

sirény pražských továren.

 

Dnes půjdou mladé dívky v smutku,

dnes rozteskní se ulice,

nejednu telefonní budku

zahalí soumrak tesknice.

 

Dnes rozteskní se mnohá místa

a mnohá slza zaleskne.

Dnes mnohý starý komunista

si, věř mi, Kosťo, zasteskne.

 

Tys miloval svůj lid, svou zemi,

své slavětínské krajany.

Tys nebyl nikdo hluchoněmý,

když mělo se jít na pány.

 

Nemiloval jsi dlouhé schůze,

měls raděj žně a senoseč.

A přece vtiskls vlastní múze

do krásných dívčích rukou meč!

 

Trpěl jsi zlobou lidských sobců,

tys těžko snášel lidskou zášť –

a proto zářil z lounských kopců

tvůj vždycky stejně rudý plášť.

 

Vím dobře, žádná noční můra

ti nehodila rozbušku.

Za oprátku pro Mac Artura

si vybrali tě na mušku.

 

Ach, Kosťo, škoda, věčná škoda,

žes šel jak laň na jejich hon,

žes neřek, jaký červ tě hlodá,

žes nezved prostě telefon.

 

Ač nepůjdem už zimní Prahou,

ač nepoděsí tě už stín

a nezasníš se s mléčnou dráhou,

pod níž se choulí Slavětín,

 

tvé básně, psané pro útěchu,

tvé básně, psané pro náš boj,

krásné jak trsy jahod v mechu,

jak sníh, jak noční ohňostroj

 

nám zůstanou – a ty, náš milý,

řeknem, žes odjel na Jávu,

abychom tolik netruchlili,

že vedeš velkou výpravu

 

do krajin, kam jsi jel tou lodí,

jež dovážela kávu, čaj,

kde lid se také osvobodí

a bude slavit první máj,

 

máj, svátek lásky, svátek práce

v světě, kde nebude už hlad,

nebo žes usnul na zahrádce

a že chceš po své práci spát.

 

Vítězslav Nezval, Lidové noviny 20. 11. 1951

 

Dokumenty vybrali a edičně připravili David Voda a Milan Blahynka.

Úplné znění Nezvalových zápisků a další dokumentace vztahu Nezval – Biebl na počátku padesátých let minulého století vyjde v knize Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (nakladatelství Burian a Tichák).