Národní památkový ústav vydal smutně podrobný Seznam nejohroženějších nemovitých památek, který si lze včetně drastických fotografií prohlédnout na internetové adrese http://monumnet.npu.cz/ohr/hledani.php. Současné fungování státní památkové péče je skličující. Chystá se navíc nový památkový zákon, který může v horším případě učinit nynější pokleslou realitu závazným standardem pro budoucnost.
Ochrana národního kulturního dědictví je nesporně jedním z veřejných zájmů, které mají hájit orgány vykonávající veřejnou správu v oblasti státní památkové péče. Tedy v úředních rozhodovacích procesech, vedených před jinými orgány, zejména před stavebními úřady. Je zřejmé, že developeři mají zájem stavět třeba i nepříliš pohledné stavby, hlavně když maximalizují svůj zisk. Když bytový dům či jinou stavbu dokončí, rozprodají byty, shrábnou výdělek, zruší pro daný případ speciálně vytvořenou společnost a jdou zase o dům dál. Je pochopitelné, že chtějí bez ohledu na okolní vilovou zástavbu stavět co největší, co nejvyšší, a tedy obchodně pro ně lukrativní stavby. Stavební pozemek se pokusí zastavět v maximální míře, nejlépe na 100 procent. Koneckonců se jim nelze divit, nejsou to dobrodějové, nýbrž obchodníci. Jdou ve svých záměrech právě tak daleko, jak jim dovolí dané prostředí, tedy příslušné úřady a okolní veřejnost.
Licitace památek
A v tom je problém. Okolní veřejnost je vnímána až příliš často jako obtížný hmyz a úřední rozhodovací rámec developerských aktivit je velmi flexibilní a lze si jej až příliš lehce naklonit a přizpůsobit. Pokud jde o památkovou péči, tak zde jsou prakticky čtyři podstatné instituce.
Záměr je nejdříve projednáván na příslušném územním pracovišti Národního památkového ústavu (NPÚ). Již zde začínají první selhání. Takové pracoviště vydává jako podklad pro odbor či oddělení památkové péče na obci s rozšířenou působností (tzv. malý okres) své odborné vyjádření. Tady začíná licitace. Kolikrát je v prvním kole vydáno nesouhlasné odborné vyjádření, ale to je pak po dalších kolech jednání s developerem, vlastníkem nemovité kulturní památky či investorem měněno na souhlasné. Ovšem i když zůstane platný nesouhlas, vůbec to neznamená, že se jím musí památkový úřad malého okresu řídit. Ten vydává závazné stanovisko jako povinný podklad pro řízení před stavebním úřadem a nemá povinnost řídit se obsahem odborného vyjádřením NPÚ. Častěji ovšem dostane kladné odborné vyjádření a s jeho pomocí vydá souhlasné závazné stanovisko.
Lze říci, že jsou zde dvě úrovně hledání kompromisů s požadavky developera či vlastníka. A tak se dost často dělá nejprve kompromis na úrovni příslušného územního pracoviště NPÚ a pak se kolikrát něco podobného opakuje na památkovém úřadě. „Problematické“ podmínky památkářů z NPÚ jsou vypouštěny a nakonec před sebou máte bezzubé závazné stanovisko nezabývající se podstatou věci, tedy důsledně otázkou celkové přípustnosti záměru, ale kladoucí důraz na pouhé detaily.
Místo hodnověrného dovození principiální přípustnosti nebo nepřípustnosti zamýšleného zásahu je kladen důraz na zachování řemeslných detailů, repasování dochovaných výplní dveřních otvorů a barevnost fasády.
Posilovna v kostele
Takovýmto způsobem se do památkových rezervací a zón tlačí komerční stavby a drsné přestavby, jež tam prokazatelně nepatří. Takto lze na Novém Městě v Praze klidně prosadit betonový zikkurat, který bude do daleka čnít svými plochými střechami a terasami – v záplavě okolních klasických sedlových střech. Takovým způsobem se przní nemovité kulturní památky pod záminkou obnovy či rekonstrukce nebo změny funkce (kláštera na hotel, synagogy na fitcentrum).
Jde ale stále jen o dvě instituce ze čtyř avizovaných. Těmi dalšími jsou příslušná pracoviště Ministerstva kultury (MK), jež je ústředním správním úřadem pro státní památkovou péči. Odtud bychom čekali metodické vedení památkových institucí, ale i kontrolu a nápravu vadných postupů či stanovisek. Ve skutečnosti je tomu tak, že NPÚ a památkový úřad v lepším případě formulují nedůsledné podmínky ochrany památek, v horším případě na jejich ochranu fakticky rezignují. Pokud předpokládáme, že ministerstvo tato selhání napravuje, tak lze bohužel konstatovat, že s nimi zpravidla souhlasí a podporuje je. Pokryje selhání podřízených instancí. Ovšem ministerstvo není jednolitý útvar. Funguje tu Odbor památkové péče MK a Památkové inspekce MK. Památková inspekce je především kontrolním orgánem, který nemá žádné účinné pravomoci k vynucení nápravy zjištěných pochybení, protože může pouze navrhovat příslušným památkovým úřadům opatření k odstranění nedostatků a uložení pokut. Sama však nemá páky, jak by si vynutila respekt úředníků a dalších osob a důsledné plnění zformulovaných opatření. A tak se památková inspekce tak trochu podobá úřadu Otakara Motejla, který také může pouze navrhovat nápravu a nemá žádné účinné nástroje tuto nápravu vynutit. Obě instituce, Památkové inspekce MK i Veřejný ochránce práv, šetří řadu selhání, sepisují o nich zpravidla i kvalitní, přesvědčivá svědectví a právní rozbory, kterým lze jen zřídka co vytknout, ale to je vše. Naproti tomu Odbor památkové péče MK může přinejmenším v rámci přezkumu a opravných procedur do věcí reálně zasáhnout, ale důsledným způsobem tak činí opravdu jen málokdy. Je zřejmé, že v jeho rozhodovací praxi hrají svou roli nejen věcné a právní důvody, ale i politické a jiné ohledy, jak jsme se mohli přesvědčit v případě diametrálně protichůdných rozhodnutí ministerstva třeba v případě sporných záměrů výstavby výškových staveb na Pankrácké pláni v Praze. Jak se měnili ministři kultury, tak se střídaly i postoje odboru památkové péče, aniž by se jakkoli změnil reálný či právní stav věci samotné.
Kolikrát se může stát (jako v případě nové komerční výstavby v památkové zóně Barrandov), že inspekce záměr hodnověrně rozebere a přesvědčivě dovodí jeho nepřípustnost z hlediska státní památkové péče a Odbor památkové péče MK klidně potvrdí souhlasné závazné stanovisko opět zjevně selhavšího Magistrátu hl. m. Prahy. Že pro památkovou zónu platí ochranné podmínky definované závazným právním předpisem? Nevadí, papír přece snese všechno a ochranné podmínky lze dezinterpretovat nebo i prostě ignorovat. Pokud se takto chová ministerstvo, jak potom mohou pracovat jemu podřízené úřady a odborná pracoviště?
Služba veřejnosti
Tímto způsobem je vykonávána za naše peníze veřejná správa, jež je podle zákona službou veřejnosti. Dobrá správa jako služba veřejnosti si vyžaduje přijímat řešení v souladu s veřejným zájmem – i to je v zákoně uvedeno. Každou věc je nutno pečlivě prověřit a rozhodnout správně a přesvědčivě. Místo toho lze ministerskou památkovou agendu charakterizovat jako vnitřně rozpornou, nesystémovou a chaotickou změť okamžitých rozhodnutí pod politickými či lobbistickými tlaky. Není žádný div, že pak státní památková péče jako celek selhává. Zpravidla s nevratnými devastačními dopady do národního kulturního dědictví!
Je jen smutným faktem, který už ani zvlášť nepřekvapí, že zprávu o provádění památkové ochrany těžce zkoušené a devastované Pražské památkové rezervace jako součásti nejcennějšího kulturního dědictví světa, zapsaného podle mezinárodní úmluvy mezi „rodinné stříbro“ lidské společnosti jako celku, píší za ministerské asistence klíčoví viníci dnešního bědného stavu.
A v tomto ovzduší, na tomto reálném půdorysu se nyní rodí nový památkový zákon! Jsou důvody se vážně obávat, že budeme jednou, po přijetí nového, „normalizačního“ předpisu, ještě upřímně truchlit nad dosavadním reálně socialistickým památkovým zákonem z roku 1987!
Autor je právník, působí v Ateliéru pro životní prostředí.