Novootvorená Špálova galerie hosťuje výstavu 30% OFF, reagujúcu na svet reklamy. Projektom umeleckej skupiny Guma Guar sú videá, ktoré s nasadením životov ilegálne odcudzili z kontajnera: záznamy z reklamných castingov, kde figuranti dookola opakujú slogany. Video bolo na otvorení prezentované bez zvuku a teda bez pointy. Nespokojní umelci podnikli v noci s maskami na tvárach inváziu do galérie a nasprejovali na stenu: Tato galerie je placená reklamní agenturou! Kurátor Pavel Humhal však ich gesto tromfol, keď vedľa umiestnil nápis: Tito umělci byli v minulosti placeni reklamní agenturou. Šokujúce, nekompromisné, zarážajúce a dychvyrážajúce odhalenie na oboch stranách odkrýva prehnitosť špinavých krvilačných praktík súčasného umenia! Otraseným divákom ostáva len pýtať sa, kto má vlastne od komercie čisté ruky? V katalógu sú Guma Guar výstižne a vyčerpávajúco charakterizovaní ako kontroverzní, vždy maximálne šokujúci, anarchisticky radikálni a fascinujúco odvážni. Málokto tuší ich inšpiráciu: prešmyčkou názvu totiž vznikne pomenovanie tajnej substancie po domácky vyrábaného dynamitu používaného anarchistami v Severnej Kórei!
Lenka Kukurová
Někteří autoři mají ambice psát o tom, jací jsme, stačí ale pár nepříznivých recenzí a hned se ukáže, jací jsou oni. Jana Čulíka z Britských listů tak rozčílila recenze jeho knihy o českém filmu od Ireny Hejdové, že nám poskytl moc pěknou představu o svém myšlení: věcném, přesném a neemotivním. Jak jinak si přeložit tvrzení, že jeho oponenti jsou bez výjimky pravicoví exponentni tak pitomí, že jako Hejdová jsou „hodně pod úrovní nejpitomějších seminárních prací a písemných zkoušek studentů z Glasgow University, které právě s kolegy opravujeme“. Přesvědčivě působí hlavně fakt, že Čulík dokáže na rozdíl od všech ostatních objektivně posoudit výsledek své práce: napsal skvělé dílo, jen recenzenti absolutně nepochopili metodologii knihy, která je pečlivě a věcně strukturovaná. „Nejtrapnější pro české filmové kritiky je skutečnost, že při recenzi na tuto knihu nepíší o knize, kterou nepřečetli, ale útočí na autora či Britské listy, které jsou jim z osobních a ideologických důvodů nesympatické,“ píše Čulík. Jen kdyby si ti pitomí pravičáci nemysleli, že nejtrapnější je způsob, jakým Čulík diskutuje.
Jiří T. Král
Pražský radní pro kulturu Milan Richter (ODS) se 6. 2. na zasedání Výboru pro kulturu choval jako arogantní technokrat. A nebyl sám. Šlo o granty na kulturu a zasedalo se nad jejich změněnou podobou po loňské žalobě Petra Kratochvíla (Ta Fantastika) na grantový systém radnice. Žaloba tehdy způsobila paniku, radní posunuli termín žádostí – a vymysleli svérázné řešení. Omezili počet podporovaných kategorií z osmi na čtyři; čtvrtina peněz se nyní rozdává v nové kategorii dotace na vstupenku. Na kvalitě díla nezáleží, pro Richtera je důležité, že „magistrát přispěje občanovi 41 Kč na vstupenku“. Výsledkem restrukturalizace grantů je zatím existenční ohrožení divadel. A též se ukázalo, jak přezíravě politici jednají s odbornou grantovou komisí, která při nominaci neměla zprávu o rozdělované sumě a v návrhu teď přestřelila o 8 milionů. Ivan Bednář (ODS) ji obvinil z neschopnosti vnímat realitu, Martin Langmajer (ODS) pak poučil, že granty by měly být jen na rozjezd projektů, úspěšné se pak přece uživí, podpora není pro „staré herce“. Někteří členové výboru nesnesou jiný názor, neumějí komunikovat bez urážek. Podaří se v takovém ovzduší peníze rozdělit?
Jana Bohutínská
Dvě stě volitelů prezidenta tvořících poslaneckou sněmovnu je voleno systémem poměrného zastoupení. Proto se v něm stále objevuje množství politicky i ideově indiferentních osobností, které přímo volají po přetahování ze strany dvou nejsilnějších politických proudů. Proto nám přes 12 let vládnou vlády menšinové, často bizarně složené. Vrcholu bizarnosti dosáhla vláda současná – 6 zelených poslanců má 4 ministry v konzervativní pravicové vládě opřené o 2 hlasy politických přeběhlíků. Na poslední volbě prezidenta je nové to, co mnoho novinářů nazývá obstrukcemi: úspěšný procedurální boj o veřejnou formu hlasování. Měl zřejmě racionální jádro – ODS měla pro tajnou formu prezidentské volby evidentně koupené hlasy z protivného tábora a při veřejném hlasování by se to prozradilo nebo nefungovalo. Nelze se vyhnout podezření, že kuloárový rozhovor ministra Langera a poslankyně Horníkové s poslancem ČSSD Snítilým, který se pak odevzdal do nemocniční péče, nebyl zdaleka nevinný. Na vládnoucí ODS to nevrhá nijak zvlášť ošklivé světlo, přetahování hlasů je v parlamentní demokracii běžné. Je to ostuda strany, která si do parlamentu vybrala poslance úplatné nebo (což je horší) vydíratelné.
Pavel Matějka