Hip hop dnes můžeme slyšet prakticky odevšad. Koncerty známých amerických raperů již nejsou výjimkou a hiphopové skladby obsazují první příčky hitparád. Tato tendence přispívá k názoru, že hip hop se stává novým stylem popu. Do mainstreamové hudby však pronikají spíše stereotypy o rapu. Jejich součástí je i (sebe)prezentace hiphopera jako uvolněného a zároveň tvrdého – muže.
Většina amerických raperů vyrůstala v amerických „ghettech“, nějakou dobu se živila prodáváním drog či zažila přestřelky gangů. Prostřednictvím rapu se však dokázali z těchto podmínek vymanit a dnes už jen sbírají trofeje v podobě aut, peněz, šperků a žen. Součástí jejich rapu jsou vulgarismy, propagace násilí, sexismu, misogynie či požívání drog (například 50 Cent, Jay-Z, Snoop Dogg, T. I. či Nelly). Takový obraz je výsledkem marketingových strategií nahrávacích společností, které se odvolávají na poptávku ze strany publika. I takzvaní uvědomělí rapeři (Common, Mos Def, Lupe Fiasco či Kanye West), kteří ve svých textech reflektují problémy spojené s nezaměstnaností, vzdělávacím systémem, rasismem či neokolonialismem, musejí na své album přidat alespoň jednu skladbu propagující výše zmíněný životní styl.
Mužská záležitost
Média prezentují hip hop a zejména rapovou hudbu jako záležitost mužů. Etnomuzikoložka Cheryl L. Keyesová, autorka knihy Rap Music and Street Consciousness, poznamenává, že k tomuto předpokladu vede nepoměr v zastoupení mužů a žen v hiphopových hudebních programech. Pravda přitom je, že se v nízkém počtu ženy zapojovaly do rapové hudby a hiphopové kultury již od samého počátku, přičemž významného úspěchu dosáhly v průběhu devadesátých let.
MC Lyte, která vydala své první album v roce 1990, dodnes rapuje, třebaže není tak komerčně úspěšná jako v minulosti. Hiphopové trio Fugees uvedlo na scénu zpěvačku–raperku Lauryn Hill, držitelku pěti cen Grammy. Lil´ Kim, Foxy Brown či Trina mají na svém účtu několik alb a jejich přínos spočívá v tom, že si s muži vyměnily role – už ne sexuální objekty, ale přímo sexuální predátorky. Raperka Missy Elliott jako první prorazila do sféry hiphopové produkce. Přesto podle prestižního amerického hiphopového časopisu The Source v posledních dvou letech žádná žena nedosáhla výraznějšího úspěchu.
Není tedy bez zajímavosti, že v první české rapové skupině WWW nechyběla žena – Lela. Dnes již aktivně nerapuje, přesto byla přizvána skupinou PSH k hostování na jejich skladbě Nemám rád na albu Rap´n´Roll (2006). Raperka Tchybo byla jistou dobu součástí skupiny Syndrom Snopp. Liberec úspěšně reprezentuje MC Lara303, která krátce působila s Tchybo ve skupině Tabula Rasa a dnes pracuje na sólovém CD. Lady D, původem z Kazachstánu, rapuje rusky, anglicky a česky a můžeme si ji poslechnout ve skladbě slovenského rapera Mec Vrabce Cudzí či doma.
Tanečky, vokálky a booklety
Odpověď na otázku, proč tak málo žen rapuje, je nejlépe hledat u nejpovolanějších, tedy u těch, které se tomuto tvrzení vlastní aktivitou vzpírají, ale přejí si zachovat svou anonymitu. „Myslím, že důvod, proč to tady holky nedělají, je, že je to nenapadne,“ říká jedna z aktivních českých raperek. Nenapadne je to nejspíš právě proto, že chybí určitý vzor, žena, která by dosáhla stejného úspěchu jako čeští rapeři. Na druhé straně právě nedostatek ženského hlasu podněcuje ke zveřejnění vlastní tvorby. „V době, kdy jsem začala rapovat já, tady nebyla žádná holka kromě Lely, která by rapovala, a bylo to docela cítit,“ vysvětluje jedna z nich.
Nedostatek podpory je jedním z nejvýraznějších problémů, s nimiž se raperky potkávají, a to jak ze strany médií, tak ze strany hiphopové komunity. Zmínky o ženách v rapu jsou spíše ojedinělé, což přispívá k jejich zneviditelnění. Rozpoznání talentu ženy pak závisí vesměs na hodnocení mužů, kteří tuto hudební sféru ovládají. Možnost vystupovat na koncertech nebo nahrávat ve studiu závisí na mužích, kteří určují vývoj hiphopové scény, a s tím také pozice žen, které se do této scény zapojují. „Nesedí mi takové to: ty do toho nepatříš, možná nějaké vokálky, nebo nám můžeš zatančit či pózovat na obálce cédečka,“ uzavírá smutně.
Může se zdát, že rap je jednoduché recitování textu. Dobrý/á raper/ka musí však splňovat několik základních kritérií. Kromě určité dávky talentu sem patří cit pro rýmování a plynulost textů, určitá kvalita a zbarvení hlasu, dobrá výslovnost, cit pro rytmus a zejména to, čemu se v hiphopové komunitě říká „flow“ – vlastní distinktivní styl přednesu, schopnost synchronizovat text a rytmus (do té míry, že daný přednes by již měl v sobě jistý rytmus zahrnovat). „Kvalitní“ rap pak všechny tyto úkony prezentuje jako jednoduchou záležitost. Z tohoto pohledu není žádný legitimní důvod, proč by ženy nerapovaly stejně dobře jako muži.
Celkový vzhled
Mezi českými raperkami převládá názor, že větší zastoupení mužů na scéně je pochopitelné: „Oni s tím začali a vydávají cédečka a kompilace.“ Muži jsou obecně označováni za zakladatele rapu. Přesto… Tricia Rose, autorka první sociologické analýzy hiphopové subkultury, ve své knize Black Noise cituje raperku Ms. Melodie: „Nebylo to tak, že by s rapem začali muži, oni jen jako první vydávali desky. Ženy vždy dělaly do rapu…“
S rapováním je spojeno i vystupování na jevišti. S problémem, jak překonat počáteční trému spojenou s prvním veřejným vystoupením či s celkovou fyzickou prezentací na pódiu, se identifikovalo více raperek. Problém podle další z nich spočívá v tom, že „holka je na jevišti posuzována podle celkového vzhledu“. Tomu musí přizpůsobit zejména své oblečení, aby neodváděla pozornost publika. „Kdyby vystoupila v minisukni a tílku, tak se obávám, že by ji nikdo neposlouchal.“
Většina raperek studuje či pracuje a tyto povinnosti jim neumožňují věnovat se rapu do takové míry, jak by samy chtěly. Jejich prozatímní pozice na hiphopové scéně jim nedovoluje povýšit rap na profesní kariéru a vydělávat si tak na živobytí.
A o čem české raperky mluví ve svých textech? Většinu inspirace čerpají z vlastního života či z krizí, problémů a zkušeností lidí ve svém okolí. V zásadě jde o ukázání reality společnosti. Jiné texty se zaměřují na vykreslení konkrétních příběhů čí fiktivních událostí: „Mě hodně zajímají příběhy, jako například když máš vraždu… dotáhnout něco od začátku do konce.“ Velké téma je vymezování se vůči svým mužským kolegům. „Dnes je to všechno o zábavě, penězích a názorech na ženský. Oni berou ženu jako věc, jako element životního stylu – máš auto, ženskou, prachy, dům. To není důležitý téma, na který bych chtěla vyjádřit svůj názor.“ Kromě toho se vymezují vůči „holkám z videoklipů“ a hiphopových akcí: „Holky ve stejných hadrech tam chodí, aby sbalily slavné rapery… to se pak promítá do textů kluků, co tyto holky považují za slepice.“ Právě tato, jistě nikoliv nepodstatná část hiphopové subkultury zabraňuje tomu, aby byly raperky brány vážně a byly i respektovány.
Autorka studuje genderová studia na FHS.