Má stránka plandá jak sněhový mrak

Vona Groarke

Náledí

Zamrzlá řeka po deštivé noci:

 na škraloupu nepatrnějším

než skomíravý dech

jediný uvízlý pták,

 lesklý jak sternum, tak nevyvratitelně sám.

Už víš, kdo vprostřed zimy splašil

 ptačí zpěv a vzburcoval dokonce kosa?

Co dělat s chladem na špičkách tvých křídel,

 co s ledem na jazyku? Když ti pohled

ztuhne

v zmrazeném záběru mého pohledu, málem

se odvrátím.

Dům s anotacemi

Okno kypí slovy, má stránka však

plandá jak sněhový mrak, plující schlíple nad

Carlovým domem. Zabíjím čas mezi řádky

psanými do prachu na okenní římse. Někdy

před večerem se pohnu v židli, protáhnu

neobuté nárty, položím knihu a síťové výplni

dveří na zápraží nepřímou otázku na tělo.

Anebo se vytratím na lůžko

zhedvábnělé službou, ulehnu pod pokrývkou

zdobenou slovesy pro žití dál. Popravdě

řečeno,

není odsud kam. Zarážky a podstupnice

každého verše mě vracejí ke koberci,

jenž splétá

vzory. Jediná chybná stopa, a už nikdo

neodhadne, co odhalí celé měsíce

nakupené ve sklepě jako vyrudlé prádlo.

Zrychlený dech utne úprk v síni.

V kuchyni večer louhuje svůj rytmus

a poklid. Dokonce i skladbu větví

lze jen stěží určit. A stejně jako kouř

laškuje s významy a znovu upadá ve zmatek

nad čistými, přímočarými střechami,

tak moje pero, škrábající volnými listy,

skončí ve slepé uličce ve chvíli,

kdy boiler ve sklepě jako by sděloval novinu

a odstavil tady a teď do jediné úplné věty.

Sen o větru

Vichřice mi cloumá domem

jako dětským chrastítkem

jako by všechno co mi uvnitř patří

byly pouhé korálky z plastu kroužící

v oranžové kupoli jež umocňuje

a uzavírá to jiskřivé a naléhavé kroužení

Vichr mi ohýbá dům

hned u paty schodů

až se horní patro klátí a zas napřimuje

jako palmový strom v orkánu

jehož síla překonala dokonce jméno

kloučka jenž ve spánku objímá

prstíkem plastový oblouk

ševelící v jeho žlutém dechu

zvedání hrudníčku střízlíka

a spršku not na xylofon

sfouknutou z hořejší police

Počasí jak hrom

K opatřením

vykonaným

před hrozící bouří patřilo:

obrátit, zabalit, odpojit,

zastavit, zabednit, zavřít.

Jenže zatímco dům vyčkával,

nebesa si běsnila

a já musela na hodinu složit ruce do klína,

vysypala bouře svůj plechařský slovník

nedopatřením poněkud západnějším směrem.

Svítáníčko

Říkáš mi, žes v noci slyšel rašení klavírních

souzvuků;

jednou ses probudil a uviděl mě tam,

pak znovu.

Potom jsem tam nebyla. Pod postýlkou

vyslovilo moře

něco jako tvé jméno: jako by ses utopil.

Ráno se horečka dá na plíživý ústup,

jako pes poražený změtí městem vykrmené,

všednodenní, z plna hrdla vyzpívané ptačí

písně.

Voláš mě. Dal by sis toast.

Stromy uschlé na troud; za nimi skrčené

světlo.

Vlasy se ti kroutí, jak ti zvedám hlavu

jako z klesajícího oceánu. Nabízím

hrníček s pítkem. Přijímáš a dlouze saješ.

Ať ti nikdy neublížím víc než tím, že jednou

umřu.

Otoč si hlavu, čumáčku, budu se dívat, jak spíš.

Odevzdáme svůj čas ránu, potom odpoledni,

jsem tady, šťastná, plná nastoupených sil.

Milostné písně

Tvůj email se mihotá

v mé schránce.

A tohle jsou tvá slova,

neodhadnutelná, klouzavá

pod konečky prstů,

jako by se dotekem

dala aspoň

pootevřít.

 –

Hned bych si tě položila

na kvetoucí vřes,

všechna léta mezi námi

jak plátno čistých prostěradel,

co nebylo a mohlo být,

vrátila bych bez váhání,

tak jako moře, co nosíš

na zápěstích.

 –

Modřina na vlastním předloktí

mi vybavuje vzpomínku

na díru v tvém rukávu,

jíž bych ráda,

kdybych mohla,

prosívala čas.

 –

Záblesk mobilu

v dlani

je vzplanutím slunce,

v němž sedíme

a nasloucháme klábosení

hasivek a kapradin

a v němž ti vidím pihy dozrát

v odstín shodný

s mým.

Žolíky

Dvé měsíců trumfuje se v našikmeném skle,

vrhajíc pochyby na vějíř postupek a skupin.

Kynoucí srpen se ovívá na lehátku.

Mohla bych tu vysedávat hodiny,

vyhlížejíc znamení vlastního návratu,

a se mnou by tu vyčkávaly oceán a cesta,

pláň plná zákrsků, pár telegrafních sloupů,

cukatura zídky, a pak auta vytřípaná

jako chrti v záludné zatáčce silnice.

Z jedné poloviny noci vletí dovnitř můra:

bude třeba přečkat dlouhé měsíce.

Vyložím tercku králů a postupkovou čtyřku.

Tak zase za rok. Přivezte nám zpátky léto:

dvé měsíců s kopcem uprostřed

tu pro vás zůstane.

Přeložila Daniela Furthnerová.

Patrick McGuinness

Báseň pro Angharad k narozeninám

Okno nic nenaznačí.

Slunce venku by mohlo být

z jiného ročního období, ale kromě

zimy nic nepoznáš; praskliny

rozvětvené po obloze se napínají,

aby ji udržely. Věci zapouštějí hrany

do světla. Tento libovolný den

vyplníš sebou, když přes

pohyblivé sklo vidíš, že kořeny

stromů tkví v průzračném vzduchu.

Jiný jazyk

Psaní bylo na papíře stavět;

mluvit bylo ze vzduchu stvořit věc;

vidět bylo světlo vzít a hravě

ukout něco, co dříve bylo nic.

Popíjení ve dne

První doušek: mírný jak potok vylévající se

z břehů,

měkký jako provazový most ve vzduchu;

druhý, táhlý jako zaskřípění prken

v podlaze,

pevný jako sevření kotníkových želez;

třetí, náhlý jak propadliště pod nohama,

jak neohrabaný pád zpátky do žízně.

Přeložily Eva Klimentová a Alexandra

Büchlerová (Popíjení ve dne).

Eugenijus Ališanka

Ze 16 způsobů jak zabít poezii

2

odvézt na sibiř někam do pankrušichy

nepřivyklé mrazu a fyzické práci

hned zmodrají koncovky

přívlastky zachvátí sněť

poslední vydechne

podstatné jméno vyzáblé až hrůza

anebo se naučí žít o hladu

v krátkých veršících úsporném rýmu

v otrhaných hadrech

a takto změněná k nepoznání

se vrátí a nenajde domov ani přátele

3

vlákat do paláce krále filozofa

pěstovat a strojit podle poslední módy

logiky

nevpustit do akademie vážných mužů

milujících jinochy

vykázat na kraj stolu vedle lokajů

ať chodí od jednoho růžového keře

ke druhému

bude-li to dvůr osmanského vladaře

uložit k ostatním souložnicím

rétorice onomatopoii metafoře

vladař si potrpí na rafinovanou erotiku

za dlouhá staletí trvání říše

se obvykle vytvoří pevné tradice

vládce zemře a souložnice

připadnou dalšímu vladaři

dokonce i ty staré s vykotlanými zuby

4

ukřižovat na sémiotickém čtverci

5

zamknout do věže čistého rozumu

k myším a krysám

ze začátku se spolčí s bohem poezie

později se všemi anděly a démony

s bílými a černými dušemi

nakonec začne zabíjet všechna šedá

stvoření

6

pokládat ji za duši všech věcí

buď se ztratí v mnohosti svých odlesků

nebo jí samou pýchou pukne srdce

a modrou krví postříká

brýle profesorů

7

napájet střídavě kořalkou pivem vínem

večer bude jedinečnou společnicí

ráno půjde po polích s třeštící hlavou

stále dál a dál až ji jednoho dne

nikdo nebude postrádat

8

nalít do sudu a zazátkovat dokud trvají

války okupace neúrodná léta

nestáčená zkysne a promění se v ocet

9

psát mezi dvěma milostnými akty

byť by šlo o různé noci

nebo dokonce měsíce

11

nechat o samotě s hvězdičkami a měsíčkem

s jezerem puškvorci bílými plachtami

netřeba dvojsečného meče ani gilotiny

postačí jižní vánek

14

strčit pod vlak věčnosti

15

vysvléci donaha

aby byly vidět k bolesti napnuté žíly

rozdrásané nervy

srdce zduřelé city

práce mozku

16

milovat

Přeložila Alena Dřízalová.

Christos Chryssopoulos

Pekelná přísloví

(pro ty, kteří se zabývají psaním)

Příručka pro spisovatele aneb

Co Blake věděl o životech spisovatelů

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Vztah, který si spisovatel vytváří s přijatým literárním dědictvím – tedy tím, které si volí jako inspiraci –, řídí se zbloudilou etikou věnovanou (opět bez jakéhokoli závazku) vlastnímu psaní. Arogance, krádež, chvála, opisování. Polemiky, odkazy, kritika. Parafráze, plagiáty, odbočky – tohle všechno se při psaní stane „součástí hry“ a žádný autor (ať mrtvý či živý) ani text nejsou v bezpečí. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.

Opatrnost je bohatá, ošklivá stará

panna, o niž uchází se Neschopnost

Je důležité nevydat se všanc náhodě, anebo neopakovat onu otřepanou frázi: že tě často vede sám text, že postavy či události začnou žít vlastním životem, nebo že jazyk nabude autonomie, a tak podobně. Nic z toho nestačí. Nic z toho tě nedovede daleko. Jde o to kultivovat vědomě, odhodlaně a cílevědomě umění změny, ohrožení a experimentu. Nestačí říct, že psaní se děje samo o sobě. Je nutné riskovat. Opatrnost je bohatá, ošklivá stará panna, o niž uchází se Neschopnost.

Chvíle hlouposti se měří

na hodinách, avšak chvíle moudrosti žádné hodiny nezměří

Spisovatel neví, kdy napíše své „nejlepší“ dílo, neví, zda ho už náhodou nenapsal, nemůže se nechat pohánět ustavičnou snahou stát se „lepším“. Jeho cílem není vytvořit „dobré“ dílo. Spisovatel ani sám nechápe, co vlastně činí dílo „dobrým“, pokaždé srovnává, mění názory a touží po jakémsi neuchopitelném pocitu. Každopádně nemůže vyloučit možnost, že se nachází jen na krok od čehosi geniálního. Anebo alespoň na pár kroků od vrcholku kopce (i když ve skutečnosti bloudí po svahu). Chvíle hlouposti se měří na hodinách, avšak chvíle moudrosti žádné hodiny nezměří.

Žádný pták se nevznese vysoko, vznáší-li se na vlastních křídlech

Pták si nemůže vypůjčit křídla jiného ptáka. Může však letět po větru. Spisovatel však nemá křídla, jen ruce, jimiž může uchopit těla jiných autorů. A tak, podíváte-li se na spisovatele z povzdálí, uvidíte jen dlouhou řadu těl zavěšených ve vzduchu, jednotlivá těla, která se s údivem chápou jedno druhého, a chvějí se, jako by hledala bezpečnou polohu či jako by se obávala pádu. Toto je však „druhá strana mince“, cokoli si vezmu od druhých, musím učinit vlastním. Žádný pták se nevznese vysoko, vznáší-li se na vlastních křídlech.

Včela nemá čas na smutek

Spisovatel nemá čas na všechny ty rozmanité ideje, které zdědil po předchozích generacích. Ani nehledá vhodné příležitostí v teoriích a úspěchu druhých. Spisovatel nemá čas starat se o dílo druhých. Stará se jen o břemeno, které nese na vlastních ramenou. Ano, ovšem, jeho dílo se sice ohlíží zpět, chce se však dostat kupředu. A tak se nikdo nepřátelí s nikým. Druhá strana mince je však tato: cokoli stvořím, nabízím volně každému, kdo to chce. Včela nemá čas na smutek.

Přeložila Alexandra Büchlerová (s použitím překladu Blakeových Pekelných přísloví od Zdeňka Hrona).