Válka je nekonečně banální

Cítíte se spíše jako francouzský, nebo jako alžírský autor?

Nemám tohle dělení rád, nemám potřebu se tímhle způsobem vymezovat. Ve Francii existuje něco podobného, jsou zde autoři francouzští a pak jsou autoři frankofonní – to jsou všichni ti divoši z bývalých kolonií, kteří se pokoušejí psát, Arabové z Maghrebu, černoši ze subsaharské Afriky nebo z Karibiku… Je to zajímavé, je to exotické, ale francouzská literatura to není. Tohle uvažování se mi nelíbí. Přitom se cítím spjatý s evropskou divadelní tradicí – v mé rodné kultuře ostatně divadlo v pravém slova smyslu neexistuje, i když pokusy o to jsou, ale pořád se potýkají s dlouhou tradicí lidového vypravěčství, která převažuje. Pro mě je podstatnější, jakým způsobem kdo píše. V současné evropské dramatice převládá psaní o sobě – autoři se vypisují ze svých obsesí, traumat, psychických problémů. Pro někoho to může být zajímavé, ale myslím, že drama má řešit zásadnější věci. Proto jsem s několika přáteli založil asociaci autorů Ecritures Vagabondes – ta si klade za cíl pomoci začínajícím autorům, aby se dokázali vymanit z egotického zaměření, nasměrovat je ke kritickému pohledu na svět, ve kterém žijí, k vnímání jeho složitosti. Každý rok se zaměřujeme na některou oblast světa, pořádáme zde dílny a semináře. Naším cílem je sjednotit autory s různým pohledem na svět, pocházející z různých prostředí, směřujeme k vytvoření mezinárodní divadelní sítě, která bude sdílet zkušenosti, texty, inscenace. Příští rok se chceme zaměřit na střední Evropu, budeme pořádat dílny a semináře v Budapešti, ve Vídni, v Bratislavě a možná i v Praze.

Jaké je tedy téma vaší hry Svatá země, kterou můžeme v Praze vidět?

Svatá země je filosofická a zároveň poetická reflexe morálky ve válce. Je o lidech, kteří musí vynaložit velké úsilí, aby se nenechali válkou pohltit, aby se nenechali morálně zničit všudypřítomným násilím. Kundera ve Směšných láskách používá humor jako prostředek přežití v šílené době, postavy Svaté země chtějí pomocí humoru zapomenout, že vůbec nějaká válka je. Není to hra o válce – je to hra proti válce. Her o válce je celá řada, Evropa už tak dlouho nezažila válečný stav ani nic, co by se mu podobalo, že její divadlo má tendenci tuto absenci nahrazovat – zobrazuje násilí, snaží se vyvolávat strach. Ve Svaté zemi není válka vnímána jako cosi nepochopitelně absurdního, není jí dávána žádná vyšší hodnota – je pouze nekonečně banální.

Ta hra má řadu společných rysů s izraelským animovaným dokumentárním filmem Valčík s Bašírem [A2 č. 3/2009 – pozn. red.]. Jsou zde dokonce i obdobné motivy – například vybombardovaný hipodrom. Skoro se chce říct, že Svatá země je Valčík s Bašírem viděný z druhé strany. Je to náhoda?

Není. I moje hra je svým způsobem dokumentární. Vycházel jsem z množství dokumentů a svědectví, ať už šlo o výpovědi izraelských válečných veteránů z libanonské války nebo o svědectví palestinských studentů z měst na Západním břehu a v Gaze. V podstatě se dá říct, že v ní není nic vymyšleného – seřazení událostí, vytvoření jednotného příběhu je samozřejmě moje autorská práce, ale všechny motivy a epizody jsou převzaty ze skutečnosti, ze svědectví přímých účastníků konfliktů. Třeba motiv incestního vztahu bratra a sestry vychází z průzkumu, uveřejněného v Le Monde, podle kterého v uzavřených palestinských enklávách dochází z nedostatku jiných příležitostí k častým incestním sexuálním kontaktům. Co mě na těchto svědectvích zaujalo především a co jsem se pokusil vtělit do své hry, je každodenní život, všednost ve válečných podmínkách – kolem padají bomby, ale pořád se musí jíst, spát, pít káva, dělat každodenní věci.

Svatá země dosáhla značného zahraničního úspěchu, hrála se v Německu, Rakousku, Itálii, Izraeli, chystají se inscenace v Londýně, v Helsinkách, v New Yorku… Jak publikum v jednotlivých zemích na hru reaguje?

Evropa má obecně problém o tomto tématu mluvit, her s touto tematikou mnoho nevzniklo – snad s výjimkou hry Via Dolorosa anglického dramatika Davida Harea. Zároveň je to ale konflikt, který fascinuje a vyvolává velkou pozornost – Evropa je na něm historicky i kulturně silně zainteresovaná, v jistém smyslu je mikrokosmem, který kopíruje evropskou historii. Ve Francii je obava z tohoto tématu cítit velmi silně – to, že francouzská premiéra Svaté země proběhla ani ne týden před pražskou, tři roky po napsání hry, je poměrně příznačné. Mým cílem přitom nebylo postavit se na tu či onu stranu – podobně jako Lenin říkal, že je třeba být vždy o krok před lidem, v případě mé hry platí, že je dobré být jaksi nad ní. Inscenátoři by jí neměli tak docela rozumět, vzhledem k tématu je zde třeba určitý odstup. Zajímavou zkušenost jsem měl při telavivské inscenaci. Izraelští inscenátoři ke hře přistoupili velmi vážně, inscenovali ji naprosto realisticky – což v situaci, kdy o několik desítek kilometrů dál totéž probíhalo reálně, vyvolalo zvláštní efekt. Hra ztratila smysl, mezi ní a realitou nebyl žádný odstup, žádná dělící čára. Na druhé straně ale musím říct, že jsem v Tel Avivu zažil také nejsilnější pocit, že to, co dělám, má nějaký smysl. Jeden večer se hrálo asi pro šest set vojáků. V Izraeli jsou vojáci povinni nosit svou zbraň všude s sebou, takže v sále sedělo šest set mužů s ostře nabitými zbraněmi, po představení měla být diskuse a já si říkal, je po mně, zastřelí mě. Ale oni byli velmi dojatí a říkali mi, že to je poprvé, co jim někdo ukázal „toho druhého“ jako někoho, kdo je stejný jako oni, kdo má stejné emoce, ideály a obavy. A já se jim pokoušel vysvětlit, že Hamas není možné rozpustit v napalmu, stejně jako rakovinu plic neléčíme tak, že do nich vstřelíme kulku.

Když už jsme u toho – jak je to v arabském světě? Hrála se tam Svatá země?

Ne, to by byl asi problém. O některých věcech se ve hře mluví příliš otevřeně, především o náboženství. Dělali jsme čtení v Bejrútu s křesťanskými herci. Ani jsme hru nedočetli a herci se toho odmítli zúčastnit. Byla z toho diskuse na celou noc, říkali mi: „Proč se ta kočka jmenuje Ježíš, to je urážka, ať se jmenuje Mojžíš.“ A já jim vysvětloval, že to není možné, s Mojžíšem není spojená tradice krvavé oběti, která je pro symbol kočky ve Svaté zemi zásadní. Bavili jsme se o tom asi hodinu a oni pak řekli: „Dobře, tak ať se jmenuje Mohamed.“ A začalo to znovu. Nakonec se mi je podařilo přesvědčit a čtení proběhlo, ale byla to ta nejnáročnější diskuse, jakou jsem snad podstoupil. Přitom v jiných ohledech je Libanon velmi otevřená země, mnohem otevřenější než jiné. Inscenovali jsme v Bejrútu jinou mou hru, K čertu s Meryl Streepovou!, byly to vlastně Vagina monology po arabsku, a hra se setkala s obrovským úspěchem. Měli jsme sice určité problémy s cenzurou, ale nic vážného. Jakmile je však ve hře náboženství, je to problém.

Jaké místo má Svatá země v rámci vaší ostatní tvorby? Původně jste romanopisec, jak jste se dostal k dramatu?

Ve svém psaní cítím kontinuitu. Moje předchozí hra, Abrahamova zpověď, je rovněž jakousi filosofickou reflexí na téma náboženství. K dramatickému psaní jsem se dostal spíše náhodou, oslovila mě Arian Mnouchkinová, abych něco napsal pro její divadlo Théâtre du Soleil. A já napsal hru o alžírské osvobozenecké válce 1962. Drama je zcela zvláštní žánr, vzrušující, proměnlivý. Má specifickou ekonomii – na několik desítek stran musíte vměstnat příběh, který v románu líčíte na několika stech stranách. Umožňuje přímou a intenzivní interakci s publikem. A především – je živé. Často jsem po představení některé své hry šel do šatny za herci a upravoval s nimi dialogy, protože se mi zdálo, že jsem našel lepší řešení. To u románu není možné.

Jak se stavíte k úpravám svých textů inscenátory?

Obecně vzato dobře. Inscenátoři tu nejsou od toho, aby vytvořili fotokopii divadelního textu, aby naplnili představu, kterou autor měl ve chvíli psaní. Často to platí spíše naopak – čím více se inscenace od této představy vzdálí, tím lépe vyzní její smysl. Pouze jednou se stalo, že jsem nepovolil inscenaci Svaté země. Jeviště bylo pokryté mrtvolami a mezi nimi procházel kat se sekerou v ruce a židovskou hvězdou na čele. To bylo natolik v rozporu s tím, co jsem se svou hrou snažil říct, že jsem to nemohl připustit.