Hlavním tématem většiny francouzských periodik byla přes relativně pozitivní vyhlídky západoevropských ekonomik v polovině letošního května stále trvající ekonomická krize. Hlavně jí se věnovalo i druhé květnové vydání týdeníku Politis. V článku Thierryho Bruna Časy hněvu (Le temps de la colère) se v Politis můžeme dočíst o reakcích francouzských zaměstnanců na současné sociální otřesy. Vydání pak navíc přineslo i reportáž z továrny firmy Kléber, kde zaměstnanci na hromadné propouštění reagovali okupační stávkou. Thierry Brun se však ve svém článku věnuje francouzským sociálním problémům v obecnější a politické rovině. Jeho článek vychází z úvodního pozorování na francouzských pracovních úřadech (Pôle emploi), jejichž pracovníci tvrdí, že kvůli extrémnímu náporu klientů nevědí, kde jim hlava stojí. Obdobná situace je v současnosti v call centrech, která poskytují informace o tom, jak získat podporu v nezaměstnanosti a jiné sociální dávky. Po propuštění kontraktorů, zaměstnanců na snížený pracovní úvazek a brigádníků přichází na řadu i propouštění kmenových zaměstnanců a to má často ještě dramatičtější sociální a humanitární dopady. Sociální pojištění, které má i ve Francii přinášet jistou iluzi jistoty v takových časech, přitom může být propuštěnými zaměstnanci chápáno jako prachsprostá krádež. Drtivá většina pracovních úřadů je totiž pod náporem nových nezaměstnaných naprosto paralyzována a nemůže plnit svou funkci. Na hony je tak vzdálená vizi prezidenta Sarkozyho, kterou vyslovil před dvěma lety v rámci předvolební kampaně: „Chci, aby měl každý propuštěný Francouz garantováno buď nové zaměstnání nebo rekvalifikační kurs.“ V situaci, kdy se jen na zapsání do evidence nezaměstnaných stojí ve Francii několikadenní fronty, získává jeho výrok až ironický nádech. Přesto ale vláda pokračuje v reformách, které vycházejí vstříc zejména průmyslníkům spojeným v silném lobbistickém sdružení Medef. Nová reforma zaměstnaneckého zákona, která vešla v platnost v dubnu tohoto roku, přináší daleko větší dohled nad vyplácením podpor v nezaměstnanosti, jejich výrazné okleštění a také vyloučení právního nároku mladých žadatelů o podporu v nezaměstnanosti.
Zhruba v polovině května se katolický deník La Croix věnoval v textu svých bruselských zpravodajů Laurenta de Boissieu a Sébastiena Maillarda tématu politických představ nejmladší generace evropských voličů. V článku pojmenovaném Generace Erasmus kolísá mezi ano a ne (La génération Erasmus balance entre le oui et le non) ukazují autoři politickou orientaci mladých Evropanů zejména ve vztahu k Lisabonské smlouvě. Zatímco v českém kontextu jsou debaty o jejím přijetí zastřeny prostou opozicí k jasně protievropskému stanovisku prezidenta republiky, diskuse o přijetí nebo nepřijetí smlouvy v zemích západní Evropy otevírá prostor pro širší názorovou škálu. Dochází přitom ke zdánlivému paradoxu, kdy většina západoevropských mladých voličů popisuje svoji pozici jako proevropskou a přitom současně odmítá Lisabonskou smlouvu. Autoři zachycují i názor jedenadvacetiletého studenta na Technické univerzitě v Lille Amaury: „Když probíhalo první referendum, byl bych býval volil pro, protože jsem pro Evropu. Neměl jsem ale volební právo, a když jsem si text přečetl, změnil jsem názor. Jsem sice pořád pro Evropu, ale ne pro takovouto. Nová Evropa je budovaná na základě nicotných společných faktorů a nikoli na základě podstatných věcí. Například francouzský sociální systém byl kompletně zrušen, aniž by byl vytvořen nový systém evropský, který by jej nahradil.“
Stále zajímavější měsíčník Regards se v květnovém čísle věnoval ozvěnám krize mezi radikálními politickými mysliteli současnosti. Autorka vystupující pod zkratkou C. A. (Clémentine Autainová) svůj článek Ideje hněvu (Les idées de la colère) uvedla pozorováním, že ve světě, v němž se neoliberální jistoty otřásají, konflikty radikalizují a politická odpověď na sebe nechává čekat, získávají čím dál větší prostor myšlenky ekonomů a radikálních myslitelů. Představitel revolučních komunistů Olivier Besancenot už zdůraznil, že boj všech propuštěných zaměstnanců je i jeho bojem, a trockista Jean-Luc Mélenchon pak prohlašuje, že krize přináší možnost rekonstrukce skutečné levice sjednocené v opozici k neoliberalismu. Politický projekt krajní levice se ovšem zatím nezdá jako věrohodná alternativa. Přestože by v případě současných voleb byla podle průzkumů radikální levice ve Francii třetí nejsilnější politickou silou, zůstává jejím hlavním problémem roztříštěnost. Kromě jednoty ale současné krajní levici schází i vize, která by překonala a nahradila limity kapitalismu. Marxovy spisy i díla některých jím inspirovaných autorů (André Gorz nebo Jean Baudrillard) sice mizí z pultů jako housky na krámě, „ideologie propojená s bojem“ (Isabelle Garo) však současně prochází významnou proměnou. Jejím symptomem byla i nedávná konference On the Idea of Communism, která se konala na londýnské Birkbeck University. Zúčastnili se jí hosté zvučných jmen: Alain Badiou, Jacques Rancière, Slavoj Žižek a Toni Negri. Podle autora článku je však těžké čekat zázraky od celebrit, které už pohltila mašinérie showbyznysu, a jmenovitě Badiou a Žižek se spíše než vymýšlením revolucí baví živením svých aureol, dosahujících rozměrů takřka rockových hvězd. Jejich popularita ale ukazuje touhu po ideologické rekonstrukci, která se hledá a sebepotvrzuje. Nebývalá popularita dalších autorů, jako je Bernard Stiegler, Immanuel Wallerstein, Michel Onfray nebo Daniel Bensaďd, tak Marxovými slovy ukazuje, že „pokud teorii převezmou masy, stává se materiální silou“.