O sociální síti Facebook se skutečně široká veřejnost dozvěděla nedávno, před volbami do Evropského parlamentu. Síť totiž sehrála zásadní roli při organizaci vrhání vajec, které se stalo ústředním bodem mediálního pokrytí volební kampaně. Byl to ojedinělý výstřelek, nebo mohou internetové komunity reálně ovlivnit politiku?
Historie zrodu slavné facebookové skupiny Vejce pro Paroubka v každém městě! byla popsána jinde. Přes proklamace ČSSD, že se jednalo o provokaci ODS, se skupina se skládá z desítek tisíc lidí (necelých 56 tisíc), kteří se jinak v řadě věcí neshodnou a mnozí z nich jsou jednoznační odpůrci ODS. Facebook je pro sdílení odkazů či idejí jako stvořený; když založíte skupinu, každému novému členovi se automaticky nabízí hned několik možností, jak ji zpropagovat. Při získání dostatečného počtu členů na začátku můžete bez velkých potíží spustit skutečnou lavinu. Informace o tom, že jste se stali členem skupiny, totiž vidí všichni, kdo si vás přidali do přátel, a jedním kliknutím se mohou přidat také. A odkaz pak uvidí i jejich přátelé, kteří se opět mohou připojit. V případě šíření vajíčkové iniciativy pomohly na začátku už existující skupiny, které vznikly zejména po loňských krajských volbách (Nechci oranžovou republiku a další).
Za co?
Co udělal Jiří Paroubek tak strašného internetové generaci, že po něm chce házet vajíčka? A nejen on? Když zadáte do facebookového vyhledávání slovo Rath, najdete toho skutečně hodně. Nejpočetnější je skupina Najde se milion lidí, kteří nesnáší Ratha a Paroubka? (více než 28 tisíc členů), následuje David Rath je ostuda české politiky (3700 členů), potom skupina prohlašující, že David Rath je ovládán mimozemšťany (1500 členů), a ještě dalších 10 vesměs podobných skupin o desítkách až stovkách příznivců. Jediná skupina nastavená opačně (podpora středočeského hejtmana) vyvolává otázku, zda byla myšlena vážně; přihlásilo se do ní 13 lidí. Důvodem této neobliby může být to, že řada mladých aktivních uživatelů internetu dosud nezapomněla na CzechTek 2005, kdy se nenáviděným symbolem policejního násilí stal právě Jiří Paroubek. Celkově je však možné říci, že má levice mezi mladými mnohem menší podporu než v ostatních věkových skupinách. Podle mne však nejde o kategorický odpor vůči sociální demokracii, ale spíše proti dvěma posilujícím se jevům. Jednak to je všeobecně arogance politiků, kterou Jiří Paroubek, David Rath a mnohdy i Mirek Topolánek – jenž má na Facebooku také organizované skupiny svých odpůrců – pro řadu lidí symbolizují, jednak myšlenkové vyprázdnění politiky, kde největší pozornost vzbuzují kontroverzní osoby a skandály všeho druhu.
Mrtvý brouk znovu zemřel
Sociolog médií Jaromír Volek v povolebním studiu ČT označil využití internetu a sociálních sítí za nejdůležitější moment těchto voleb. Vajíčková aféra podle něj donutila politiky, aby vzali vážně proměňující se internet a uvědomili si jeho potenciál. Politický marketing obvykle za komerčním sektorem zaostává, ale je pilným žákem. Avšak stejně jako mnohé tradiční reklamní agentury, politické štáby se teprve učí se sociálními sítěmi pracovat. Neexistují jednoznačné recepty, spíše určitá doporučení: vytvářet prostředí, v němž se mohou uživatelé sami podílet na diskusi, necenzurovat, ale snažit se odpovídat i na nepříjemné otázky, neschovávat se za anonymitu strany, ale jít s vlastní kůží na trh. Facebook (ale totéž platí obecněji, pro celou řadu Web 2.0 služeb) podporuje sdílení, vtahuje účastníky do konverzace, dává možnost vyplňovat všemožné testy a ankety. Mnohé osvědčené triky z masových médií tudíž nefungují. Dříve posluchač či divák sledoval volební spoty a komentovat je mohl jen ve svém nejbližším okolí. Možnosti odezvy se ale mnohonásobně zvýšily a z proklamací se stává dialog.
Je nás hodně, vidíš to jako my?
Jak bylo řečeno, přihlásit se do určité skupiny a demonstrovat tak svůj postoj je velmi snadné, lavina se spouští i tím, že vidíte, jak se přidávají vaši přátelé, a vytváří tak svým způsobem tlak: copak ty to nevidíš stejně jako my? Ale je těžké odhadnout, nakolik se daří přenést aktivitu z manifestační identifikace se skupinou do reálných činů, jako je třeba účast ve volbách nebo v případě jiných skupin například účast na demonstraci, protestu či happeningu.
Některé předchozí iniciativy, třeba podporu rádia Wave nebo akce prosazující vybudování Národní knihovny podle návrhu Jana Kaplického, lze s nadsázkou označit za test využitelnosti Facebooku. Podařilo se tímto způsobem přinejmenším část zainteresovaných dostat z netu do ulic (několik tisíc účastníků demonstrace Pro knihovnu, podobná účast při happeningu Zachraňte Rock Café aneb pražské květnové Rockvstání!). Skupina Vejce pro Paroubka ukončila svou krátkou kariéru výzvou, aby její členové přenesli svůj protest k volebním urnám. Uživatelé Facebooku tak politiky nutí, aby se aktivně zajímali o problémy, které na sociální síti našly svoji platformu (Klánovický les se tam snaží zachránit 16 tisíc lidí, skupina protestující proti zákazu koncertů v pražském Rock Café získala přes 20 tisíc členů).
Hlídací smečka a hlasování on-line
Zní to jako utopie, ale příklad, jak strhnout politickou vlnu, která je postavena na sociálních sítích, máme nedaleko. Švédská Piratpartiet (Pirátská strana) získala v evropských volbách 7,1 procenta hlasů, a tedy jedno křeslo v Evropském parlamentu. Na Facebooku je najdete, mají diskusní fóra, žijí on-line a dokázali, že problematika autorských práv stojí mnoha lidem za protestní hlas. Ve věkové skupině muži 18 až 30 dokonce zvítězili.
Naše politické strany si doposud příliš nelámaly hlavu nad tím, co si o nich píší blogeři a jak se probírá politika na nějakých diskusních serverech. Ale sociální sítě svou rychlostí a propojitelností znamenají reálnou hrozbu politikům a jejich povýšenosti nad běžné občany. Jednou z mála světlých výjimek ve snaze o komunikaci na Facebooku byla aplikace Mikrotémata Strany zelených, kde mohl každý odpovídat co týden na jednu otázku (prim měla samozřejmě tradiční témata zelených) a své odpovědi psali i kandidáti SZ do europarlamentu (celkově si aplikace přidalo přes 3000 lidí). Z příspěvků je vidět, že se nevyjadřovali zdaleka jen příznivci, ale i odpůrci – a jejich odpovědi nikdo nemazal.
Na Facebook se lze dívat z mnoha úhlů, je třeba si uvědomit i rizika spojená s koncentrací obrovského množství osobních dat, ale užijeme-li klišé přirovnání médií k „hlídacímu psu demokracie“, není Facebook pes, nýbrž celá smečka. Aby ovšem podnítil internetovou revoluci v politice, musí se změnit ještě několik věcí. Zcela zásadní roli bude hrát umožnění hlasování on-line, což by téměř jistě zvýšilo volební účast, zejména v mladších věkových skupinách (ačkoliv zabezpečení hodnověrnosti voleb po internetu je komplikovaný úkol). Neméně důležité je, aby začala být naplňována litera zákona nutící veřejné instituce k uveřejňování celé řady záznamů a dat. Dosud totiž mnoho internetových prezentací státních institucí či orgánů samosprávy budí dojem, že byly vytvořeny zcela záměrně tak, aby cesta k nejdůležitějším dokumentům byla co nejobtížnější.
Autor je první český bankovní bloger.