Hvězda Karla Gotta stoupá stále vzhůru. Po zveřejnění jeho pronormalizačního dopisu Gustávu Husákovi nyní na povrch vyplynuly zvěsti, že se mistr v době svého mládí léčil na psychiatrii s „jakousi diagnózou“ sexuálního charakteru. Nyní tvrdí, že diagnóza byla stanovena naoko jen kvůli tomu, aby mohl přejít z fabriky na konzervatoř a stát se zlatým slavíkem. Jak ale víme z policejních dokumentů zveřejněných ve třetím čísle kulturního časopisu Neon, pěvec je zbytečně skromný. Svůj první (a decentnější) veřejný exces půvabně popisuje ve výpovědi z roku 1958: „Když jsem vystoupil z vlaku elektrické dráhy čís. 13 a přešel jsem na druhou refížku, přišla na mě chuť k souloži. Rozhodl jsem se, že si pohlavní úd vyhoním. Na sobě jsem měl pláštěnku a proto jsem pod pláštěnkou si pohlavní úd honil. Měl jsem zato, že nikdo toto nemůže zpozorovat. Viděl jsem však, že dvě dívky moje jednání sledovaly. Proto jsem toho nechal a odešel. Tohoto jednání se dopouštím již od svých 14 roků. Ovšem vždy to provádím tak, aby mě nikdo neviděl. Nejvíce to provádím doma ve svém pokojíku. Můj otec o tomto mém jednání ví a stran toho mě domlouval. Já si nemohu pomoci, ale provádět to musím. Na dívku si zatím netroufám.“ Druhý tramvajový akt, podstatně pikantnější, se odehrál o čtyři roky později, už za studií na konzervatoři. Zde je ale nutno přestat slavíkovi křivdit. Vždyť to nemusela být žádná úchylka, exhibicionismus nebo erotomanie: Gott rozkládal komunistický režim zevnitř – působil jako věrozvěst sexuální revoluce šedesátých let.
K. Kouba
Finance z pražských kulturních grantů na rok 2010 se snad letos dostanou ke svým příjemcům dřív. Víceleté příspěvky by mělo zastupitelstvo schválit už v prosinci letošního roku, jednoroční následně v lednu. Granty v oblasti kultury a umění na rok 2010 už navíc Praha vyhlásila, a to podle nového systému. Samé dobré zprávy. Horší zpráva je, že uzávěrka víceletých grantů je již 9. 9. (jednoletých pak 7. 10.). Nějakého paranoidního tvora by jistě napadlo, že vyhlásit granty o prázdninách s uzávěrkou těch víceletých ve druhém zářijovém týdnu není vstřícné gesto, nýbrž způsob, jak počet žádostí omezit. Kolik bude těch, co se o vyhlášení dozví po dovolené na začátku září a podat žádost už nestihnou? S pražským magistrátem mají mnozí v grantové oblasti neblahé zkušenosti; je to tedy opravdu paranoia?
J. Bohutínská
Jak oškubat turistu? Recept má Pražská informační služba (PIS), která provozuje areál kolem Petřínské rozhledny. Vše připraveno především pro rodiny s dětmi. Kdo by neznal „bludiště“ nebo „obludárium“? To přece musí vidět každý potomek, když už to zažil jeho táta, máma, děda nebo prateta. Vyberete se tedy za zábavou a… vystojíte si frontu, u pokladny kyselý obličej prodávající dámy, překvapí vás ceny – dospělí 70 a děti 50 Kč. No dobře, je sobota, jdete tedy dál. Bludištěm postupujete tak, že dýcháte na záda turistům před sebou, zatím co ti za vámi vám šlapou na paty. Zabloudit se tu vskutku nedá. Pak provařené panorama Švédi na Karlově mostě a konečně obludárium. Tady opět postupujete po centimetrech a za zády vás peskuje další zaměstnanec „pisky“, abyste si pospíšili, že ostatní to chtějí také vidět. Prima organizace návštěv, opravdu. Na to, že se tu vaří z vody už desetiletí, je to tedy mizérie. Předražený odkaz našich předků v režii zlatokopecké firmy pražského magistrátu. Vítejte v pohostinné Praze.
P. Vaňous
O personálních (ne)změnách na hlavních postech v našich veřejnoprávních médiích bylo nyní hodně slyšet. Jedno potvrzení ředitele a jedno překotné odvolání. V médiích se to hemží spekulacemi, za kým z jaké mediální rady je politický lobbing a komu to prospívá. Dost možná je to všechno ale jinak. Politici si přeci nepřáli, aby v České televizi seděl znovu Janeček. Stejně tak si málokdo z nich přál odvolání Kasíka z čela Českého rozhlasu. Rady, nanominované politiky, se prostě zvrhly a řítí se neznámo kam jako vlaky bez strojvůdce. Politici by si měli uvědomit, že už na ně dávno vliv nemají nebo mají jiný, než by si přáli. Rozhodně by nám prospěl třeba německý model, kdy členy Rady jmenují přesně určené instituce (například Akademie věd, univerzity, kulturní instituce, církve apod.). I politici by měli lehčí spaní, nemuseli by dumat nad tím, kdo z jejich politických soupeřů koho ovládá.
J. Vávra
Xenofobie a rasismus u nás rostou úměrně s tím, jak se na naší ekonomice odráží finanční krize. Je to tak všude. Média, a to především ta veřejnoprávní, by v této situaci měla rasistické nálady spíš ochlazovat než rozdmýchávat. Zpravodajský web iDnes minulý týden přinesl následující zprávu: „Nemocnici stojí léčba nepojištěného romského ,prince‘ 100 tisíc denně.“ Ta se pak šířila přes ČTK až do večerního zpravodajství v České televizi. Co tím chtějí média říct? Že léčba rumunského chlapce je dražší než léčba kohokoliv jiného? Ne. Že kdyby byl u nás pojištěn, bude stát méně? Také ne. Chce nám sdělit následující: romský mladík se nepojistil a teď na něj doplácíme my, spořádaní „bílí“ pojištěnci. To, že se v diskusi pod původním článkem objevily příspěvky typu „odpojit“, nepřekvapí. Překvapí to, že zpráva prošla několika médii a nikdo se nad ní nepozastavil. Až se třeba v americkém tisku objeví zpráva, že místní nemocnici stojí léčba českého studenta 100 000 dolarů denně, bude nám to také připadat normální? Nebo ho budeme chtít odpojit?
J. G. Růžička