Právě skončená 35. Letní filmová škola je příležitost k zamyšlení, jak to u nás vypadá s filmovou, případně mediální výchovou. Jak se učíme rozumět obrazům, nenechat se jimi ošálit a znát to podstatné z filmových dějin alespoň tak zběžně, jako se na základní a střední škole učíme dějiny literatury či hudby?
Úroveň dnešního filmového vzdělávání u nás do značné míry odráží situaci ve světě. Ačkoli dnes už nikdo nezpochybňuje vliv moderních médií na vývoj dětí a mládeže (ve vzestupném trendu od rozhlasu, audio formátů přes film až po televizi a internet), prakticky v žádné zemi se neodráží tento stav adekvátně na základních a středních školách. Na vině může být zarytá konzervativnost školského prostředí, které se jen velmi neochotně přizpůsobuje progresivním společenským a technologickým trendům. Ani v zemích s oproti nám velmi rozvinutými školskými systémy (jako je Velká Británie či severské země) není filmová či šíře pojatá mediální výchova považována za autonomní předmět, ale je většinou součástí již kanonizovaných vyučovacích předmětů, nejčastěji národního jazyka a literatury. Rozdíl oproti situaci v České republice je samozřejmě v úrovni realizace výuky i v pestrosti tamních metodických a učebních materiálů.
Český bod obratu
Počátky filmového vzdělávání se u nás datují už do doby první republiky, i když tehdy šlo spíše o pár teoretických koncepcí a omezených, individuálně podmíněných iniciativ. Vlivem nedostatečné podpory státu, která byla do značné míry způsobena i prudkostí režimních změn, nikdy tyto snahy nevytvořily solidní metodické základy, ani se nerealizovaly na školách. Ani po roce 1989 se dlouhou dobu v této oblasti takřka nic nedělo. Samozřejmě tu působilo pár jednotlivců i organizací mimo vládní instituce, ale o koordinovaných snahách a projektech lze hovořit až v posledních letech.
V jistém směru lze bod (zatím jen částečného) obratu vymezit dvěma událostmi. Zaprvé vstupem České republiky do Evropské unie. Máme přístup k fondům podporujícím různé rozvojové aktivity, můžeme se konfrontovat se stavem školství v dalších evropských zemích a využívat vzájemného vlivu. Druhým důležitým faktorem, uvozujícím proměnu vnímání filmového vzdělávání u nás, je zavádění nových kurikulárních dokumentů. do českého školského systému, respektive do stále problematicky přijímaných rámcových vzdělávacích programů. (Kurikula či kurikulární dokumenty jsou v podstatě doporučené modely výuky na školách; zahrnují vzdělávací programy, osnovy a metodiku předmětů i cíl výuky. V zahraničí se v pedagogice uplatňují do 60. let minulého století, u nás se o nich uvažuje až od let devadesátých – pozn. red.) I když je zpracování těchto dokumentů sporné, proměna kurikulárního modelu od centrálně a striktně diktovaných vyučovacích osnov k materiálům uzpůsobeným specifickým podmínkám jednotlivých škol, otevírá větší prostor pro flexibilitu školské výuky. Tím vzniká i větší šance začlenit doposud opomíjené filmové potažmo mediální vzdělávání do vyučovacích hodin.
Zpočátku půjde asi jen o zahrnutí filmového či mediálního vzdělávání do obsahu jiných vyučovacích předmětů. V tomto směru ovšem do značné míry záleží na podpoře vládních institucí, především ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. A jelikož o začlenění do výuky usiluje i řada dalších oborů (v poslední době jsem zaznamenal například ekonomickou výchovu), bude nezbytné za filmovou či mediální výchovu lobovat.
O čem bychom učili?
Všechny dosavadní české iniciativy usilující o filmové či mediální vzdělávání (například projekt Film a škola, který pořádá Asociace českých filmových klubů) se vyznačují doposud nevyjasněnou metodologií i rozdrobením jednotlivých aktivit. Jelikož většina podnětů doposud vychází především zespoda, tj. mimo rámec vládních struktur, je limitována jak finančními, tak organizačními možnostmi. Vysokoškolská pracoviště ani neziskové organizace zkrátka nedisponují kapacitami přesahující v podstatě lokální rámec. Příslibem do budoucna je zapojení Výzkumného ústavu pedagogického (tedy instituce přímo navázané na ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) do procesu začleňování filmové/mediální výchovy do českého školství.
Zásadnější problém však podle mě představuje názorová roztříštěnost při definování samotného rozsahu a dané náplně filmové a mediální výchovy. Při pohledu na debatu o filmové výchově vedenou na serveru www.rvp.cz je naprosto zřejmé, že představy různých lidí zainteresovaných do problematiky filmového vzdělávání se značně rozcházejí. Jelikož se podoba filmové výchovy takřka v každé zemi liší podle specifik místního školského systému, zásadní bude právě dosažení konsenzu v této oblasti. Je před námi zkrátka ještě dlouhá cesta.
Autor pracuje v pedagogickém nakladatelství.