Najít společnou řeč

Zajímá mě proces, jak se člověk stane pedagogem. Někdy je to přirozené, jindy je to sled různých okolností. Můžete popsat, jak tomu bylo u vás?

Já jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Na brněnské FaVU jsem byl vyzván ke konkurzu, myslím v roce 1997. Má tamní pedagogická činnost vycházela ze setkání s Tomášem Rullerem a Richardem Fajnorem během sympózií, které jsem připravoval v klášteře Plasy. Ten projekt jsme koncipovali jako programově mezioborový a protože tehdy, na začátku devadesátých let, byla nová média něčím nestandardním, byl to pro mne prostor, kde se mohly zkoušet fúze mezi sochařstvím, elektronikou, performací a gregoriánským zpěvem a v jistém smyslu také pokus o překročení hranic mezi tvůrcem a konzumentem. Co se týče Centra audiovizuálních studií FAMU, kde nyní pracuji, tam jsem se v roce 2004 účastnil konkurzu na pedagoga. Jedním z mých iniciačních úkolů bylo zařídit medialaboratoř v Berouně, která patří AMU. Přiznávám, že nemám žádné technické vzdělání, ale protože jsem vedl podobnou mediální laboratoř v bývalém Sorosově centru současného umění v Jelení, byl jsem považován za někoho, kdo s tím má určitou zkušenost. Ale jsem spíš technický amatér.

Jaký byl počáteční koncept Centra audiovizuálních studií (CASu) a v co se proměnil do dnešních dnů? Na mě působí CAS jako místo, kde studenti hledají v rámci FAMU něco jiného…

U zrodu CASu stáli Vít Janeček a Michal Bregant, kteří postupně přetransformovali katedru teorie. Katedra, která původně neměla vlastní studenty, získala v roce 2005 akreditaci, přičemž měla pokrývat servis pro všechny studenty FAMU co se týče přednášek z teorie a dějin, a zajistit oborovou výuku pro vlastní studenty, kteří byli v tom roce přijati do bakalářského studia. Loni nastoupili první magisterští studenti. CAS tedy vznikl jako alternativní, interdisciplinární katedra, která měla pokrýt nové oblasti audiovizuální tvorby, které nejsou ani čistým filmem, ani scenáristikou, ani fotografií. Situace se mění současně s tím, jak vzniká profil té katedry. Vztah k ostatním studijním oborům na FAMU vychází z toho, že je to filmová škola. Delší dobu funguje katedra fotografie, která si svoji identitu vybudovala, a myslím, že podobným procesem v širším kontextu teď prochází CAS.

S CASem je spojený Institut intermédií (IIM), laboratoř, fungující ve spolupráci FAMU a ČVUT, a vy jste jedním z těch, kdo spoluvytvářejí jeho identitu. IIM, sídlící nyní v trochu skryté hale na Fakultě elektrotechnické v Dejvicích, je místem, kde by měli společně pracovat technicky a umělecky zaměření studenti. Nyní se připravuje akreditace nového společného oboru…

Pokus spojit technické a umělecké myšlení v rámci specializovaného oboru vzniká v tomto případě zhruba v posledních čtyřech letech. Vychází z předpokladu, že nové technologie prostupují dnes všechny vrstvy společnosti a kultury a v praxi existuje poptávka po specialistech, kteří se orientují nejen v tom, jak nové nástroje fungují, ale dovedou je používat i v oblastech řekněme kulturního průmyslu. A že stávající profil AMU a ze začátku i VŠUP není schopen poskytnout odbornou výuku v těchto oborech. Fakt, že byl před dvěma lety otevřen díky iniciativě Romana Berky z Fakulty elektronické ČVUT vlastní pracovní prostor IIM, znamená velké plus pro profilaci nového oboru humanizované technologie. Včetně hledání nové metodologie, experimentálních pedagogických přístupů a vlastní identity v rámci jak technického tak uměleckého vzdělávání. Ale nachází se stále ve stavu zrodu, to znamená, že jej lze jen těžko v krátkosti popsat. Je důležité si uvědomit, že systémy vzdělávání na technických a uměleckých školách jsou hodně vzdálené. Celý model vztahu pedagog-student je jiný, což vychází z historicky daných ekonomických, sociálních a kulturních faktorů, které jsou ovlivněné tradicí českého školství. Najít společnou řeč pro studenty, ale také pro ty, kteří vzdělávací proces zajišťují, je to nejzásadnější a nejsložitější. Vyžaduje to hybridní typ pedagoga, který by měl být namočen v obou světech, jak v technologickém, tak v uměleckém. Nemusí být expert, ale měl by se v obou oborech orientovat. Podle mne by kurikulum vznikajícího oboru nemělo vycházet jenom z dvoupólového typu výuky, to znamená technického a uměleckého, ale také humanitního. Protože pokud bude chybět vzdělání v širší společenské perspektivě, potenciální absolventi budou v něčem invalidní.

Existují kurzy, navštěvované studenty z různých škol, tady by měl ale vzniknout obor, který by byl šitý na míru technikům, umělcům a humanitně orientovaným lidem zároveň. To je asi těžké, něco takového vymyslet…

Vytvořit konzistentní studijní plán pro univerzálnější typ absolventa, když obecná tendence jak v technologii, tak v umění směřuje ke specializaci, je pořádná výzva, protože chybí právě ta potřebná generace vhodných pedagogů a místní finanční podmínky neposkytují šanci zahraničním učitelům. Ale řada studentů, kteří se hlásí na umělecké školy, je technicky velmi dobře samovzdělána, často na rozdíl od pedagogů, kteří prostě nestíhají udržet kontakt s vývojem. Lidí s uměleckým talentem a citlivostí k estetickým hodnotám bude dost i mezi studenty technických škol. Jenom je vystopovat a dostat je na to správné místo je logisticky náročné. Řada absolventů technické nebo přírodovědné školy se po studiu rozhodne věnovat umění a pochopitelně jim zkušenost tréninku v exaktním myšlení pomáhá. Základním předpokladem je idea, že každý člověk je od své přirozenosti tvořivý a zvídavý a škola by v nás měla tuto vrozenou schopnost stimulovat a ne ji utlumovat a utloukat.

Institut intermédií má povahu akademického pracoviště. Zároveň je ale do jisté míry otevřený veřejnosti a studentům z dalších škol. Když přijde student s projektem, který by tam chtěl realizovat, najde tu například technickou podporu?

Teoreticky to tak je. Minimální tým, který tam pracuje, je schopen pomoci například při technickém řešení projektů studentům z různých škol. Zatím to bylo víceméně otevřené jako takový provizorní azyl, ale je to samozřejmě limitované tím, že asistenti, kteří jsou schopni konzultace poskytovat, jsou jen dva, a navíc mají vlastní pracovní povinnosti. Bez vytvoření širšího týmu, který by za to byl i placený, IIM systémovou podpůrnou funkci mít nemůže. Zatím se jedná o experiment, vycházející spíš z nasazení a nadšení několika málo lidí než přímo z popudu institucí, které by provoz takového neobvyklého pracoviště dlouhodobě zajišťovaly. Ale je to asi příliš krátká doba na to, aby se program etabloval a prokázala se jeho důležitost a nezastupitelnost. Granty z ministerstva školství umožňují zatím existenci na jeden rok dopředu a tak plánovat v delším termínu je těžké.

Máte zkušenosti si neakademickými, alternativními způsoby vzdělávání a zároveň s akademickým vzděláváním? Jaké jsou podle vás výhody a nevýhody spolupráce škol s neakademickou sférou?

Skutečná univerzita by měla sloužit nejen jako nástroj na předávání fixních hodnot další generaci, ale také jako svobodná laboratoř na hledání a vyvíjení nových konceptů a modelů. Ty se potom mohou vyzkoušet a aplikovat „venku“. Mimoakademické neformální formy vzdělávání mají výhodu větší otevřenosti, flexibility a mohou někdy s minimálními prostředky konkurovat i oficiálním strukturám. Určitě dnes v časech elektronické komunikace. Oblasti univerzitního a mimouniverzitního vzdělávání by měly být propojené, měly by se co nejintenzivněji doplňovat. Předpokládá to ale systém společenské podpory i pro „neakademické“ občanské modely vzdělávání. Neměly by být znevýhodněny vůči státním či soukromým školám. V dlouhodobých demokraciích fungují jako různé občanské iniciativy nebo jako lidová otevřená univerzita, open univerzity. Jejich kvality možná nejsou úplně srovnatelné s dobrými vysokými školami, ale jsou důležité jako korekce, alternativa, třeba pro vzdělávání nezaměstnaných nebo třetí generace. Myslím ale, abych odpověděl na vaši otázku, že studenti by měli být motivovaní k tomu, aby se věnovali hlavně studiu. Využívání omezené doby, kdy se člověk může vzdělávat a využívat materiálních a duševních prostředků, které jsou k tomu deponované, by mělo být daleko intenzivnější. Rozmělňovat to krátké období tím, že se studenti zabývají mimoškolní aktivitou, suplující to, co ve stávajícím systému školství chybí, je příznakem krize. Snažíme se dílny a přednášky připravené v rámci IIM nabízet a propagovat i pro veřejnost a myslím, že to je prostor, který má pro obě sféry velikou důležitost a budoucnost. Každá větší instituce má tendence ke konzervatismu a konformitě a tak je komunikace s neinstitucionálním myšlením a radikálními koncepty „laické scény“ zdravá.

Myslíte, že by studium mělo vést i k sebevzdělávání a motivovat studenty, aby uměli fungovat v galerijním provozu či psát granty? Vystavovat je také rozmanitým vnějším vlivům?

Tendence v mnoha západních zemích směřují k tomu, že umělecké školy se standardizují v továrny na co nejzdatnější profesionály, ovládající sebeprezentaci a komunikaci s komerční scénou. Na tom není nic špatného, ale nemělo by to být to hlavní. Každá instituce by měla být natolik moudrá, aby věděla, že pokud vychová ze svých studentů lidi samostatně myslící a jednající v mimoškolním světě, měla by jim na tu omezenou dobu studia poskytnout takové podmínky, aby se nemuseli příliš zabývat obživou, komercí, reklamou, ale spíš tvorbou a výzkumem. Období, kdy se člověk bude muset věnovat kariéře, je dost dlouhé po ukončení školy. Takže bych spíš paradoxně prosazoval klauzurní pojetí univerzitního vzdělávání. Představa, že absolvent umělecké školy je odkázán pro další existenci jen na galerijní a výstavní provoz, který je u nás omezený a omezující, a v mezinárodním měřítku jsou jeho šance na úspěch spíš minimální, je demotivující. A právě jakási profesní kompetence ve více oborech, například technických, nebo společenských otevírá jak pro umění, tak pro umělce mnohem širší pole působnosti.