Sonické mládí ještě není v hajzlu

O slovo se letos hlasitě přihlásili Sonic Youth. Každý koncert v jejich aktuálním turné na podporu nové studiové desky The Eternal působí tak monumentálně, jako by se jednalo o comeback desetiletí. Pro Thurstona Moora a jeho společnost se to ale zdá být rutinou; nepřišli se hádat o noiserockový trůn, přišli jen nenápadně, ale důrazně připomenout, komu patří.

Řev roztrhané královny

Jejich nedávné vystoupení v Barceloně bylo luxusním vyvrcholením tamního festivalu Primavera Sound a jednou z mála jarních evropských zastávek skupiny. Jako lákadlo na nadcházející podzimní šňůru ale posloužilo dokonale. O tom, že Sonic Youth dostojí své vlastní pověsti i „povinnosti“ jednoho z headlinerů, pochyboval jen málokdo; přesto byl zážitek nechávat se o tom hodinu a půl intenzivně přesvědčovat samotnou kapelou, která­ své zázračné nasazení bere jako samozřejmost. Více než polovina písní aktuálního setlistu patřila nové nahrávce, což bývá za normálních okolností trochu otrava a například jejich vazbícím, britským My Bloody Valentine, kteří­ vystoupili na stejném místě o den dřív, by experimentování s novými věcmi v seznamu hraných skladeb patrně neprošlo tak snadno. Sonic Youth na přesvědčení publika stačily dvě minuty – přesně tak dlouho trvá Sacred Trickster, první skladba desky a vděčná rokenrolová vypalovačka.

Vokál baskytaristky Kim Gordonové řeže jako břitva a jeho sebevědomí, líbivost a přitažlivost neotupí ani kytarové běsnění spoluhráčů. Fanoušci jsou u vytržení, což může znamenat, že si desku tři týdny před oficiálním vydáním jednoduše stáhli z internetu a stihli si ji oblíbit, anebo že skladba i v konfrontaci se starými hitovkami snadno obstojí. Kdysi se takovým písním říkalo „prvoposlechovky“, v souvislosti se Sonic Youth ovšem takový termín působí banálně. Konkrétně Sacred Trickster ale čeká v průběhu času ještě jiné banální slovo, a sice evergreen.

Naživo funguje i epická Antenna, kde se o vokály dělí kytaristé Thurston Moore a Lee Ranaldo, rozevlátá a zhusta experimentální Calming the Snake, umožňující relativně nečekaně zahrnout obvyklé a oblíbené „prasečiny“ s kytarovým vazbením, nebo vděčný popěvek Leaky Lifeboat (for Gregory Corso), kde tříhlasý zpěv Gordonové, Moorea a Ranalda zní takřka jako sbor. Možná úplně nejlíp naživo dopadla Anti-Orgasm, kde v „refrénu“ probíhá jiskřivý sexy dialog mezi Gordonovou a Moorem a protáhlý závěr vyústí do parádního sonického (anti)orgasmu. Jistěže koncert táhla především hudba, ale v případě Sonic Youth je třeba počítat i s vizuální stránkou. Nic tak nudného jako tradiční promítací plátno nebo světelné efekty; připravte se na zjevení bohyně, královnu baskytaristek osobně: Kim Gordonová v roztrhaných černých silonkách a (snad až příliš) rozevláté světlé košili je i ve svých 56 letech královnou maturitního večírku. Kdo se moc ptá, moc se dozví – Gordonová má oči i úsměvy jen pro jediného muže, svého manžela Thurstona po levici.

Hluk cizelovaný

To při poslechu desky The Eternal doma ve stereu asi vadit nebude, ale je třeba počítat s tím, že studiové verze písniček můžou přinést po tak agresivní živé smršti zklamání. Energie jim rozhodně nechybí, ale stopa dokonalé produkce, o kterou se postaral respektovaný a kapele blízký John Agnello, je slyšet v každé minutě (z celkových šestapadesáti). „Učesanost“ je zpočátku trochu na obtíž, ale jakmile se s ní posluchač sžije, čekají ho jen samé milé objevy. Jako například to, že Sonic Youth dokázali vyvážit preciznost a divokost a neztratit přitom drive, jak přístupně a zároveň „dostatečně alternativně“ skladby zní, jak konzervativní zůstávají ve svém ultraliberálním pojetí zvuku.

Sonic Youth nepotřebují vymýšlet nový koncept, nemusejí se nikam hrnout, nemusejí překvapovat, stavět další pomníky jako dvojalbum Daydream Nation. Stačilo by, kdyby dál nahrávali dobré desky. Pokud se to někomu zdá přece jen málo, může si být jistý, že naživo pořád suverénně „nakopávají zadek“, což je po třiceti letech na scéně to nejlepší možné doporučení.

Autor je hudební publicista.