V kolektivní paměti každého moderního národa existují data, bez nichž by národní identita nebyla myslitelná. Přitom není důležité, zda události, které se v ten či onen čas staly, jsou tragické nebo naopak oslavně heroické. Historici, politici a novináři tak pravidelně sepisují v říjnu nebo listopadu, ale i v únoru nebo srpnu příležitostné stati, aby nám připomněli, co že jsme my Češi zač, odkud pocházíme a kam směřujeme. Z dějinných událostí se stávají smysluplná vyprávění, kterým říkáme historie. Texty se vrší jeden na druhý, mnohé si vzájemně odporují, některé jsou nesrozumitelné a obskurní, ale zároveň se při jejich čtení znovu a znovu ujišťujeme, že i tak abstraktní výplod sociální imaginace, jakým je národ, může sdílet zcela konkrétní zkušenosti a tím potvrzovat právo na svou existenci.
Jak napsal francouzský sociolog Maurice Halbwachs, kolektivní paměť jsou žité dějiny národa. Řekne-li se tedy 21. srpen, každému okamžitě vytane na mysli invaze armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Avšak prožitky, jaké si s tímto datem budou spojovat jednotlivci a jaké si vybaví celé generace, budou nezbytně rozdílné. A jen díky těmto rozdílům můžeme vést spor o to, čemu historici a filosofové říkají smysl dějin.
V dnešní společnosti se ale mění důležitost otázky po smyslu dějin, a proto zkusme změnit zaběhnuté výkladové schéma srpnové invaze a zamyslet se nad tím, co znamenala pro generaci, která se okolo roku 1968 narodila. Na rozdíl od jejich matek a otců, kteří se dobových akcí zúčastnili a dodnes na ně mají zpravidla vyhraněný názor, děti z této generace vyrůstaly v čase, který komunističtí vůdci s ulehčením, avšak obyvatelstvo s opovržením označovalo za tzv. normalizaci. Pionýrští vedoucí těmto dětem vázali šátky kolem krku, ale současně je okolí ujišťovalo, že to vše je „jen naoko“ a že vlastně tyto symboly nic neznamenají.
Normalizace byla doba, kdy komunistická strana definitivně vyčerpala veškeré zásoby své vlastní ideologie, a proto se musela uchýlit k ritualizaci moci a prázdnému používání oficiálních symbolů. Také z toho důvodu již nechtěla masově zatýkat nebo dokonce popravovat (to dělají nebo nechají za sebe dělat jen idealisté a fanatici), ale naopak si kupovala loajalitu socialistickou variantou konzumní společnosti, do které patřily byt, auto, chalupa a mrazák. Veřejnou prázdnotu doprovázelo relativní soukromé pohodlí. Součástí této společenské smlouvy ale byl i závazný historický kánon, podle něhož například nejvýznamnější událostí dějin byla Velká říjnová socialistická revoluce, Prahu osvobodila Rudá armáda 9. května, a nebýt bratrské pomoci v roce 1968, Československo by zničila kapitalistická kontrarevoluce. Tomuto kánonu se nedalo ve společenských rituálech uniknout. Učil se ve školách, promítal se v kinech, neustále se opakoval na veřejnosti, v televizi a dalších masových médiích.
Základním omylem komunismu bylo, že ze světských záležitostí, jako například světových dějin nebo lidské práce, chtěl učinit předměty sakrální úcty. Taková totální sakralizace reálného světa nutně vyvolávala odpor a snahu nalézt v ní skuliny a dokázat, že svět je jinde, než kam ho staví oficiální ideologie. Normalizační spor o dějiny tak ani zdaleka neprobíhal jen mezi disidenty a oficiálními vykladači dějin. Prostupoval doslova celou generací, která musela v sedmdesátých a osmdesátých letech sedět ve škole a poslouchat kanonizované výklady dějin, kterým nevěřil téměř nikdo, ale jejichž nerespektování se tu více, tu méně tvrdě postihovalo.
Pro generaci narozenou okolo roku 1968 tak byl spor o smysl dějin sporem o vlastní důstojnost. Dostat se k antikvárním výtiskům Masaryka či Pekaře nebo k Patočkovým samizdatovým textům znamenalo možnost potvrdit si, že oficiální kánon se jako univerzálně platný může tvářit, ale ani zdaleka takový není a nemůže být. V tomto ohledu neznamenal rok 1989 konec dějin, ale naopak jejich vítězství. Generace, které v té době bylo okolo dvaceti let, tak byla poslední historickou generací, v níž historické vědění bylo posilováno přesvědčením, že k oficiálnímu výkladu a uspořádání světa a jeho dějin vždy existuje nějaká alternativa. Však také tato generace jako první rozkopla zchátralá vrata komunistického režimu.
Co se však stalo s dějinami po roce 1989, nenastal-li jejich konec? A lze ještě vést spor o jejich smysl, když nastupující generace a její učitelé přikládají historickému vědění tak malý význam? Co vůbec představují dějiny dnes, kdy přítomnost tak drtivě vítězí nejen nad minulostí, ale i nad budoucností?
Když v osmdesátých letech Ludvík Vaculík s urputnou pravidelností psal každý rok fejetony Srpnový den a Jaro je tady, v takřka nietzschovském gestu tak zachytil, že dějiny sice možná jsou věčným opakováním téhož, ale že z tohoto opakování nás může vytrhnout literatura. Na úvod Srpnového dne z roku 1985 dokonce poznamenal: „Poměry mě znehybňují, kladu asi malý odpor.“ Co však dokáže vytrhnout z diktátu přítomnosti generaci, pro kterou dějiny již nepředstavují ani žádnou alternativu, ani žádný literární příběh? Jaký je v takové době nejen smysl dějin, ale vůbec smysl vyprávění o dějinných událostech, tj. historie? Nestalo se z ní jen společenské hobby? Zdá se, že v dnešní zastřené době s určitostí víme jen toto: dějiny již nejsou, co bývaly, ačkoli společenský tlak přítomnosti nebyl nikdy v dějinách tak silný jako dnes.
Autor je profesor právní filosofie a sociologie na Karlově univerzitě, nyní dlouhodobě působí na Cardiff Law School, University of Wales.