Vše spočívá v libidu

Šaldovo proslulé – doslova legendární, to znamená do omrzení citované despektní zvolání „Vůbec, tenhleten Brouk!“ bylo před několika málo lety patrně tím jediným, co Bohuslava Brouka (1912–1978), jednoho ze zakladatelů meziválečné surrealistické skupiny, udržovalo v širším kulturním povědomí. Dva tituly vydané v roce 1992 v Odeonu (Lidská duše a sex; Autosexualismus a psychoerotismus) se ještě po přelomu tisíciletí prodávaly v Levných knihách. O čem za těchto okolností svědčí nynější editorská iniciativa Viktora A. Debnára a dvou velkých nakladatelství, která této iniciativě poskytla prostor? Loni vyšel rozsáhlý soubor textů z Broukova exilového období Zde trapno existovat (Host 2008), letošní jaro přineslo dvě jeho studie z třicátých let: O funkcích práce a osobitosti a O pošetilosti života a smrti. Mohl by se „enfant terrible české avantgardy“ nyní stát vyloženě čteným autorem?

Vůle k moci a komplex méněcennosti

Bohuslav Brouk bývá tradičně zařazován do kontextu české meziválečné avantgardy. Jeho textům nelze nepřiznat jistou intelektuální bojovnost, která takové čtení podporuje. Kromě toho se hlásil k diskursům, o něž zdejší surrealisté opírali své „vědecké“ ambice: od svých publikačních začátků v první polovině třicátých let se profiloval především jako popularizátor psychoanalýzy, z jejíchž hlavních linií (freudovská psychoanalýza, jungovská hlubinná psychologie, adlerovská individuální psychologie) dával postupně přednost posledně jmenované.

V „odstranění rozporů mezi učením Freudovým a Adlerovým“ měl podle jeho vlastních slov spočívat hlavní teoretický význam knihy O funkcích práce a osobitosti (1938). V nejrůznějších oblastech života – v mezilidských vztazích, v kultuře, politice aj. jsou stopovány projevy vůle k moci a „komplexu méněcennosti“. Všechny projevy činorodosti, uměnímilovnosti, ba i striktního bazírování na morálních zásadách – to vše je vztaženo k týmž dvěma základním pohnutkám: k touze opanovat si druhé a k potřebě kompenzovat si vědomí životních debaklů. Nicméně oba tyto motivy, jakkoli jsou nejprve označeny za univerzální zdroj všeho lidského jednání, posléze odhalují ještě původnější příčinu v působení libida.

Sexuální strádání a hlušina citů

Toto pozměňující přitakání Freudovu pansexualismu Brouka do značné míry sbližuje s postoji ostatních surrealistů. Přesto jeho názor na lidskou sexualitu působí nakonec více než překvapivě: Brouk totiž – na rozdíl od Teiga – nepřijímá takzvanou represivní hypotézu, podle níž je sexualita sférou nezcizitelných radostí, jakýmsi „mobilním“ rájem životní plnosti, k němuž pouze zbývá zjednat/zjednávat si volný přístup – odstranit/odstraňovat všechny historicky podmíněné morální předsudky. Bytostný demystifikátor zde naopak vidí truchlivé údolí „stínů“ (iluzí) a jejich (nikdy ne definitivní) „smrti“ (opakovaných zklamání). Erotická nouze, či doslova „strastiplnost našeho sexuálního života (naprosto není) podmíněna odstranitelnými příčinami“, ať už sociálními nebo ideologickými, nýbrž představuje věčný lidský úděl, jemuž se nelze vymknout ani pošetilým odhalováním (ve skutečnosti vynalézáním) apartních zvráceností. Proti nepřebernému bohatství perverzí stojí neměnnost a prostota ke smutku odsuzující, neboť nenaplnitelné (v jádru utopické) touhy – touhy po „Absolutnu“ plně fyzického citu, po maximální a co nejprůzračnější citovosti plně fyzických prožitků: „Ideál lidského sexuálního života je uniformní (…) Žádné zvláštní erotické choutky, a tudíž žádné svérázné typy milovníků vpravdě neexistují. (…) Opravdu přirozený a v mezích lidských možností eroticky dokonalý pohlavní život vedou jedině lidé, kteří se neomezují na vzruchy postačující jim k vyprovokování orgasmu a kteří co nejčastěji dosahují svých rozkoší stykem s partnerem, kterého opravdu milují.“

Takto uvažuje autor, který se takřka v téže době, nanejvýš o rok dříve (1937) vysmíval monogamii a její zpečetění v legálním sňatku pokládal za „sanatorium pro méněcenné“? Přechýlení k opačnému pólu je tu jen zdánlivé. Pokračování právě citovaných slov je opětovným „uzemněním“ vší idealistické romantiky: z lidí, kteří „opravdu milují“, se klubou „lidé prožívající nesčetné, ale láskyplné­ poměry, opouštějíce svého partnera vždy, jakmile jejich láska k němu počne ochabovat“. Cituprostými pletkami se sexuální život mění v hlušinu, jež postrádá sebemenší hodnotu. Proto však ještě představa trvalé, úředně a ekonomicky zpečetěné monogamie nepřestává být pro Brouka představou „nevylíčitelné trýzně“. „Věčné, zklamáním nekončící lásky tak jako tak nikdo nikdy nedosáhne.“ „Jest nezbytné, abychom měli vždy na paměti dvě základní poučení: jednak, že všichni lidé touží po lásce, jednak, že všechny lásky v poměrně krátké době uhasínají. Proto nemohou být spokojeni se svým sexuálním životem ani chlípní býčkové, cílící k pouhému orgasmu (…), ani manželé, omezující se trvale a výhradně na jednoho a téhož úředně jim povoleného partnera, i když s ním vstoupili ve stav manželský čistě z lásky.“ Jediné, co lze vzhledem k řečenému doporučit rozumnému člověku, je „planá“ a „beznadějná experimentace“.

Hladový sytému nevěří

Podobnou myšlenku, rozšířenou na všechny aspekty existence, přináší pozdější text Bludnost jedné představy (1940), zabývající se nezkonejšitelnou nespokojeností člověka s vlastním životem. Tato neukojenost je rovněž spjata s iluzí, že druzí lidé žijí šťastněji, respektive s vírou, že štěstí se skrývá v těch životních alternativách, které člověk nezvolil či které mu byly odepřeny. Teze o hladovém, který nevěří sytému, nadhazuje téma procházející mnoha literárními díly moderní doby a s plnou silou vyjevené, rozebírané – i rozmělňované – v existencialismu.

Jemu jako by se místy blížila druhá z nyní publikovaných knih, O pošetilosti života i smrti, původním titulem O smrti, lásce a žárlivosti (1936). Spis věnovaný historickým (kulturním) a morálním aspektům problému sebevraždy (úvod přináší důkladný rozbor pojmu sebevraždy, jeho cizojazyčných ekvivalentů, a zdařilý pokus o jeho elementární definici), tento spis proslul především jako jeden z mála, jemuž se v podmínkách první republiky podařilo vyprovokovat soudně nařízenou konfiskaci a zničení většiny nákladu. Důvodem bylo několik pasáží, právními experty zhodnocených jako přečin veřejného podněcování ke zločinu (např. k sebevražednému atentátu). Dnes na knize vedle úctyhodného korpusu „pikantních“ selbstmordů, čerpaných ovšem převážně z literatury a mýtů, upoutávají prvky vědomé ironie i objektivního humoru, plynoucího z jistých typicky broukovských formulačních nuancí: „Samson, chtěje se pomstíti filištínským, kteří jej oslepili, nalehl na sloupy domu, v němž se sešlo mnoho jejich lidu, a v troskách zříceného domu, jak si toho předem byl dobře vědom, zahynul s ostatními.“

Autor je bohemista.