V Itálii koluje takový vtip. Ve vládě sedí polofašistický populista a na vatikánském stolci „nacistický papež“, ale jejich moc je omezená. Italům je to totiž odzbrojujícím způsobem jedno. Neberou je vážně, raději jdou tancovat. Svou malou retrospektivu měl na letošním 62. filmovém festivalu v Locarnu (5.––15. 8. 2009) italský divadelník a poté i filmař Pippo Delbono (nar. 1959), který dnes natáčí politické, apelativní filmy, pohybující se na pomezí dokumentárního svědectví a improvizace. Film Válka (Guerra, 1999) vznikl jako svého druhu cestovní deník z turné jeho divadelní kompanie po Palestině. Delbono zaznamenává neodbytnou přítomnost válkou rozervaného světa a zároveň kolem sebe hledá náznaky nového života. Na tržišti s turistickým šuntem koupí umělohmotného vojáčka a položí ho na prašnou zem. Vojáček leží, míří ze žabí perspektivy na siluety procházejících se palestinských žen. Vypadá vedle nich komicky, ale nikdo se nezastaví nad partou filmařů pinožících se při zemi, lidé jen odvracejí tvář. Válka zůstává v těle jako rakovina.
Delbono opustil studium klasického dramatu hned na začátku, více se zajímal například o orientální divadelní žánry, sám působil také v souboru Farfa v dánském Odin Theatre. Velký vliv na něj mělo setkání s choreografkou Pinou Bausch (viz esej na s. 18). Ve Válce ale připomíná nejvíce rockového zpěváka, který se snaží vykřičet svůj protestsong. S kamerou tancuje po sotva vychladlém bojišti a mezi domy poznačenými zářezy války šeptá do mikrofonu téměř biblické žalmy: „Je čas, kdy země krvácí, a je čas, kdy se opět hojí.“
Ve svém nejnovějším filmu Strach (La Paura, 2009) se Delbono pokusil mobilním telefonem natočit svůj pocit ze současné Itálie. Bezprostředním impulsem byl zásah italských policistů, při němž zastřelili dva černošské imigranty, kteří ukradli v obchodě bonbóny. Na plátně vidíme davy lidí mlčenlivě trénující svá těla v posilovně, zatímco na hřbitově se shromažďuje rovněž mlčící průvod za mrtvé. „Omlouvám se vám za to, co se stalo z téhle země, stato di merda,“ říká smutečním hostům Delbono. A vzápětí je na plátně vystřídají plynové komory a další evokace fašismu.
V Delbonově pojetí tragédie najdeme prvky brechtovského dramatu i postupy naivního divadla. Tohoto autora však můžeme chápat prostě jako Chaplina dnešní doby, který se snaží svým vlastním způsobem znovu zachraňovat patos – ačkoliv to není zrovna jisté poslání. „Film by měl znovu bojovat s nespravedlností, s nastupujícím rasismem, fašismem, se všudypřítomnou banalizací,“ křičí to, co už nejsme zvyklí poslouchat. Jenže dnes už nikdo nevěří, že by jediný film dokázal změnit svět, jak říkal v šedesátých letech Jean-Luc Godard. Dokonce už lze pochybovat o tom, jestli by proměnil náš vztah ke světu, jak starý výrok opravil Jacques Derrida. Současná kinematografie se dost možná stala ještě více spektáklem pro masy, než si myslel Guy Debord. Většina recenzí domácích distribučních titulů by v novinách obstála v rubrice Hobby či Trávení volného času. Tvorbu pohltil marketing, který pracuje s kampaněmi, hláškami, cílovými skupinami, celebritami a všudypřítomnými asistentkami. Naopak systém se stal zdařile imunní i vůči těm, kteří křičí, že je „di merda“.
Můžeme se Delbonovým pokusům smát a dojímat se nad tím, jak je to staromódní. Kdekomu to přijde úsměvné. Ale už méně legrační je současná politická situace. Italský premiér se chlubí nedospělými milenkami, radí trenérovi fotbalového klubu, koho postavit do zálohy, a nedělá si hlavu s tolerancí ani s podezřeními z korupce. A co víc – kontroluje veřejný prostor. Berlusconiho impérium Mediaset je vlastníkem tří ze šesti celostátních televizních kanálů, na veřejnoprávní RAI si pak podnikatel může došlápnout z vlády. Jeho rodina vlastní také největší nakladatelský dům v zemi Mondadori, jenž vydává přední deník Il Giornale a vlivný týdeník Panorama. A se společnostmi Medusa Film a Cinema 5 dnes Berlusconi působí jako přední distributor videí a filmů. Ještě že někdo občas zařve, že Itálie je nemocná.
Autor je redaktor literární přílohy Salon deníku Právo.