V rytmu jeřábů

Dočasní rezidenti v bývalé trafostanici

Nezávislý umělecký prostor, nazvaný podle svého předešlého účelu – trafostanice – Trafačkou, umístěný v sousedství nyní již také umělci obývaného domu, se nachází v Praze, nedaleko stanice metra Vysočanská, v sousedství O2 areny a rozestavěné plochy, okupované skupinou jeřábů, jež vždycky večer zamíří rameny stejným směrem. Pro komunitu zde působící se staveniště stává inspirací a dočasnost ovlivňuje její způsob myšlení a tvorby.

Donedávna byl program galerie Trafačka zcela otevřený, v poslední době se tu prezentují zejména rezidenti, tedy umělci, kteří zde mají ateliéry. Což, krátce řečeno, znamená „alternativa všeho druhu, vedle street artu jsou tu roboti, videoinstalace, malba, fotka, je tady úplně všechno“, komentovala situaci v průběhu jedné z vernisáží Blanka Čermáková, která se tu stará o propagaci. Ten večer v Trafačce zahajovali výstavu Stanleyho Povody (skončila 4. 9.) Svět robotů: v galerii visely fotografie „robotmana“ z různých období a jednoho z robotů, roztomilou kreaturu ve tvaru vysavače, Stanley nakonec rozhýbal, dálkovým ovládáním mu přikazoval otáčet se a blikat barevnými očky; prý umí také dolévat drinky, nakukovat dívkám pod sukně a zapalovat cigarety, ale na to byli robot i Stanley už příliš unavení.

 

Umělci následují krysy

Projekt vznikl spontánně: „strůjce toho všeho“, graffiti umělec Jan Kaláb, hledal ateliér a od známého se dozvěděl, že je k dispozici hala, kde by bylo možné pracovat. Bývalá trafostanice – napájela také ČKD Vysočany, které stávalo vedle – ho nadchla. Oslovil pár přátel, kteří si malé byty vedle haly upravili na ateliéry. Skupina později získala i vedlejší činžovní dům, kde je nyní k dispozici ateliérů asi dvacet. Vedle stálých tu sídlí rezidenti dočasní a jeden z bytů, který společně vybavili, nabízejí umělcům odjinud, většinou spřáteleným lidem, cestujícím Evropou, kteří dělají věci blízké street artu, graffiti či konceptuálnímu umění, vyznávají DIY přístup a nemají zrovna kde tvořit anebo vystavovat. O podobných záležitostech se v Trafačce rozhoduje komunitním způsobem, což, jak přiznává Čermáková, má svá úskalí, ale i výhody: „výstavní koncept není pro spoustu lidí čitelný, ale zase se tu střetávají lidé, kteří by se nikdy nepotkali“.

Když dostalo občanské sdružení Trafačka v roce 2007 svůj první grant, 15 tisíc korun od Nadace pro současné umění, všichni to oslavovali, „protože to byly první peníze, které jsme dostali na výstavní program, na celoroční činnost, což je absurdní, ale bylo to skvělé zjištění, že v to někdo věří a chce nám pomoci“, říká Čermáková. Z grantů nyní pokrývají kompletně činnost galerie, sdružení má prostor pronajatý za minimální částku. Lidé z okolí prý nejdřív občas při procházce se psem ze zvědavosti nakoukli, jestli se tu neděje něco nekalého, postupně ale začali navštěvovat výstavy a prý se zdá, že jsou rádi, že to tu žije. Že dříve mrtvá hala, sloužící jen krysám, nějakým způsobem ožívá. Hala je vyhrazená pro tvorbu rozměrnějších děl, galerie pro výstavy. Má několik místností a celou ji zaplnit dá práci, jak pochopil Paul Aloisi, kanadský umělec a zdejší první – neoficiální – zahraniční rezident (viz s. 4). Tvrdí, že když si uvědomil, jak velká galerie vlastně je, donutilo ho to v průběhu dvoutýdenního pobytu pilně pracovat každý den 12–14 hodin. Jelikož jeho dílo vychází z konkrétní prostorové situace, snažil se galerii kompletně využít a její čtyři různá „prostředí“ pojmout odlišně.

 

Nejisté existence

V domě se zhruba pětatřiceti byty nyní žije už jen asi šest rodin, které mají pouze půlroční podnájemní smlouvy, protože nikdo nedokáže říci, co bude dál. „Běžní“ obyvatelé se tak postupně vystěhovávají jinam, umělci prostor úspěšně zaplňují. Vše je však dočasné a nikdo neví, jak dlouho tu vydrží. Smlouva o pronájmu je od začátku podepisována vždy jen na rok. Za to, že zde umělci ještě stále jsou, i když se měli definitivně stěhovat již v prosinci 2008, vděčí ostatně krizi: měsíc před plánovaným vystěhováním přišla zpráva, že mají ještě rok, neboť není smysluplné v tomto období investovat. Aleš Zemene, jeden z novějších rezidentů, ve svém ateliéru přemítal, zda se vyplatí strávit tři týdny uklízením a upravováním špinavého prostoru plného harampádí, když budoucnost je tak nejistá. Zatím ale vypadá spokojeně: jeho originální dvoupokojový ateliér s terasou je místem setkávání místní komunity. Při jednom večírku osazenstvu nadšeně ukazoval časosběrné záběry jeřábů, snímané kamerou umístěnou na střeše. Ramena jeřábů zrychleně kmitají, mračna dramaticky proplouvají kolem.

Stroje zaujaly i další tvůrce: Paul Aloisi měl na výstavě – nazvané příznačně Místo – motorizovaný model jeřábu, doplněný miniaturními nákladními autíčky z plastu, zakoupenými na bleším trhu v Kolbence a umístěnými na prosvětleném podstavci. Rameno rotujícího jeřábu třímá prázdnou síťovku. Poslední večer, který v Trafačce trávil, před demontáží výstavy, mluvil Paul o důležitosti místních inspirací. Do Trafačky se dostal náhodou: když minulý rok cestoval Evropou, objevil internetovou stránku Jana Kalába. Zaujala ho, Kalába oslovil a ten ho pozval na návštěvu. Aloisi se tu zastavil s kamarádem cestou do Düsseldorfu, kam jeli instalovat výstavu. K prvním dojmům poznamenal: „Zběsile jsme tu tvořili a všichni se pozastavovali nad těmi pracovitými kluky, protože nevěděli, že máme výstavu.“ Další rok ho pozvali na rezidenci, dostal k dispozici byt a galerii. Jeho výstava se stala úspěšným testem komunity: „Každý z Trafačky přispěl, Stanley Robotman mi například ukázal, jak zapojit LED světla, která jsem dostal od Aleše, a dal mi motor, Aleš mi dal plastik, Michal pomohl s osvětlením, Honza to celé zajišťoval organizačně.“

Dominující instalací prostoru byla z lepenky vyříznutá struktura tvořená shluky písmen: Paul, který vystudoval architekturu interiérů, svou abecedu zredukoval na pět písmen, jež zvolil podle toho, jak architektonicky působí, a s prostorem je navíc propojil vrženými stíny. Instalace byla, stejně jako celá Trafačka, dočasná – menší práce na papíře si Paul odvezl, vše ostatní rozmontoval; většinu z objektů vytvořil z materiálů nalezených v okolí, takže je, jak říká, jen vrátil ulici. Výstavou v Trafačce zakončil svou tříměsíční “uměleckou misi”, odjel na měsíc cestovat a nyní je asi už zpět v Torontu.

 

Věříme v krizi!

Dá se předpokládat, že až k tomu bude muset dojít, rezidenti z Trafačky si najdou jiné ateliéry. Blanka Čermáková podotýká, že „ideální by samozřejmě bylo koupit nějakou jinou továrnu, ale těch za chvíli už nebude moc“. O Trafačce vzniká od roku 2006 časosběrný dokument, jehož autor Saša Dlouhý čeká na vhodný závěrečný záběr, hodil by se například takový jeřáb s koulí, zachycený v aktu destrukce budovy. Součástí snímku mají být rozhovory s různými obyvateli domu (jak s bývalými pracovníky z ČKD, tak s lidmi nejrůznějších zaměstnání a národností, kteří se sem později sestěhovávali) a také s místními umělci. Zdejší existenci chtějí rezidenti slavnostně zakončit výstavou v kójích, kde bývaly zavěšené transformátory.

Asi největší akcí Trafačky byl prozatím loňský mezinárodní festival graffiti a street artu Names (A2 č. 35/2008), na nějž pozvali asi šedesát writerů z celého světa. Kromě výstav se tu konají divadelní představení, koncerty, byla tu i svatba. Letos v září je zde malířská výstava šestice rezidentů pod symbolickým názvem Věříme v krizi!, doplněná videomalbami jednoho z nejaktivnějších rezidentů Jakuba Nepraše, který se zabývá mimo jiné transformací společenských procesů. Také většina z místních tvůrců vytváří instalace, vycházející z prostředí a reagující na jedinečnou situaci Trafačky. Blanka Čermáková odhaduje, že ještě rok by tu mohli umělci vydržet, ovšem Vysočany se rychle kultivují, takže se dá předpokládat, že developerské plány prostor dřív či později úplně pohltí. Do té doby bude vnitřní dvůr originálního činžovního domu, stejně jako další přilehlé prostory, nepředvídatelně, avšak s citlivostí transformovat svou podobu.