Ad Slavík v temnotě (A2 č. 1/2009)
Shelleyho výrok „Básníci jsou nepoznaní zákonodárci světa“, jemuž se věnuje Jan Štolba, lze vnímat docela civilně. Dotknout se podstaty světa je totéž jako dotknout se zákonů, které mu vládnou. Marně bychom tyto zákony hledali mezi právními předpisy jakéhokoli státu – a přece jsou stejně samozřejmé jako přitažlivost zemská. Je-li básník s to dotknout se slovem podstaty vesmíru, artikuluje tím nutně jeho zákony: a právě v tomto smyslu je jeho zákonodárcem. Nikoli tím, kdo zákony vymýšlí, nýbrž tím, kdo je objevuje: „básníci básně neskládají/ báseň je bez nás někde za/ a je tu dávno je tu od pradávna/ a básník báseň nalézá“ (Jan Skácel).
Paradoxie podstatné básně je v tom, že se týká obecného i tehdy, nezaobírá-li se její autor ničím než svou osamělou duší. Má smysl spouštět se do jeskyně subjektivity – pokud na jejím dně nahmatáš cosi, co má platnost širší než jen úzce privátní. I onen v článku nejmenovaný, byť citovaný Bohumil Hrabal říká, že cestou do hlubin subjektivity se můžeme propálit k objektivitě vyššího řádu.
Povídal jsem si o Štolbově textu s jedním českým básníkem; podle něho si prý Shelley odporuje, když zároveň tvrdí: „Básník je slavík, jenž sedí v temnotě a zpívá, aby si dodal odvahy ve svém osamění.“ Tak zákonodárce, nebo osamělý slavík? zahřímal na mě básník. Obojí, protože, říkám mu, není v tom ani zrnko rozporu. Uchyluješ se do osamění právě proto, abys mohl zaslechnout něco tak hlubokého, že to je osou světa – a byl bys mizerný básník, kdyby to byla osa jen tvého světa. Že jiní, kdo se tolik neztišili, ten hlas neslyší? Z toho důvodu mluví Shelley o zákonodárcích nepoznaných. Ostatně není tomu v dějinách tak, že pravdu mívá ten, jemuž většina současníků věnuje pramalou pozornost? Ano, všechno tu je v souladu: Shelley, Skácel, Hrabal – a snad i ti básníci, kteří se po skončení Dnů poezie sešli ve vinárně a které Percy Shelley vylekal tak jako mého spolustolovníka. Nic se nemění, dávné nároky trvají: jestliže tvůj hlas vychází z hloubky, je zákonodárný.
Tomáš Samek
Reaguji na část literárního zápisníku Jana Štolby. Jako častý návštěvník Literárního a kulturního klubu 8, který pořádá pravidelné autorské čtení, vím, že zakladatelem projektu Dne poezie a taktéž projektu s tím souvisejícího, Poezie pro cestující v pražském metru, byla taktéž organizátorka a dramaturgyně Klubu 8 Renata Bulvová z Prahy. Považuji za nutné pro celou českou literární obec na tento fakt upozornit. Nemusí vždy patřit „k českému folkloru, že šťouchanec potřebujeme zvenku“.
Jaroslav Tichý
Ad Subkultury dneška (A2 č. 1/2009)
Subkultura je varianta dominantní kultury, je mainstreamem umožněna, je na ní závislá. Nemůže odstřihnout tuto pupeční šňůru. Pokud sama sebe přesvědčuje o její neexistenci, zůstane dětinská v jakémkoli věku jejích stoupenců.
V kvantitativním smyslu je subkultura sice menšinou, ale problém je, že zatímco etnické či sexuální menšiny jsou skutečně v opozici vůči jinak orientované většině, subkultur je více, prolínají se, prostupují, jsou si navzájem lhostejné; nejasný je především oponent – problémem v pozdní době je spíše termín „dominantní kultury“.
Jak nabízet alternativu v době, která si zakládá na neustálém nabízení alternativ, v pozdní době? Alternativa tak snad může být jediná: odmítnout alternativitu, zastavit se, být alternativní tím, že netoužím po alternativách – odmítnutí alternativ jako alternativa, nic nehledat, být sám sebou (snad postava Ofky z Dětí noci?).
A ve zvláštním zpětném pohybu myšlení se děje to, co se s takovou „sociální uličkou“ dít musí: i ona je slepá, i ona bude pod nějakou hlavičkou (východního myšlení, antroposofického náboženství, extrémního sportu nebo módní značky) prodána jako alternativa.
Nelze si nepovšimnout bezzubosti současných subkultur. Doba, která tolik hladoví po alternativách a která si vepíše na štít „Buď alternativní!“, jim totiž zároveň znemožňuje „být alternativními“. Snaha je nakonec opravdu zoufalá a směšná. Alternativa je obchodní značka. Nehledě na věk a opravdovost, upřímnost, pokoru jejích aktérů! Pokud dokážeme danou alternativu pojmenovat a (jak volá autor článku) interpretovat, půjde nakonec o projev současné dominantní kultury: vyzkoušej všechno, buď svůj, zapoj se do stáda lidí, kteří chtějí být „svoji“.
Stále existují dva druhy subkultur: politické a nepolitické. S konstantní mizející politickou participací v pozdní době nabývají subkultury nepolitické. Ty politické se extremizují, aby byl jejich hlas vůbec zaslechnutelný v chaosu Agory současnosti.
Autor článku jmenuje starodávné subkultury hip hop, freetekno, punk, skinheads, neohippies, metalisty, hooligans (naštěstí neopomene dodat nejmocnější subkulturu současnosti: „atd.“). Jako čtenář nabývám dojmu, že toto jsou subkultury, které jsou aktuální a žijící. Jako člověk žijící v realitě postmoderního světa tuším, že to jsou zastaralé nálepky, že nevystačí pro alternativy toho, co bylo kdysi alternativou; alternativy alternativ.
Možná stojí za to upozornit na sociologický pojem „kontrakultura“: druh menšinové kultury, která je v některých svých aspektech rozporu s dominantní kulturou. Kontrakultur, dá se soudit, ubývá a ty zbylé jsou stále nebezpečnější.
Marek Fajfr
Přihlaste se do Literární dílny
Spisovatelé Radka Denemarková a Marcel Beyer budou na univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem 26. února 2009 od 9.30 do 13.00 diskutovat se studenty a zájemci o svých literárních textech. Účast na akci, již pořádají Goethe-Institut Praha a společnost Collegium Bohemicum, je možná pouze po předchozím přihlášení a při velmi dobré znalosti německého i českého jazyka a zájmu o literaturu. Zájemci nechť pošlou krátký motivační dopis – poté obdrží písemné potvrzení a podklady k přípravě. Přihlásit se je možné do 31. ledna 2009 na adrese [email protected].
Eva Vondálová