Divadlo Plzeň - divadelní zápisník

Síla solidní serióznosti

Vždycky jsem se trochu zlomyslně posmíval kamarádkám, které si s významnou nenápadností stěžovaly na to, že po nich v té či oné nálevně chtěli občanku při pokusu objednat si alkohol. Když se mě ale během akreditace na plzeňský festival velmi (velmi!) sympatická paní v kanceláři Komorního divadla věcným tónem otázala, zda jsem festivalový host nebo student, došel jsem do hotelu krokem téměř tanečním, kufr nekufr. Což zas není takové hrdinství, do Slovanu je to z Komorního divadla jenom kousek.

Bez ohledu na radostnou akreditaci je však Divadlo Plzeň festivalem vážným, snad i trochu posmutnělým. Je mezinárodní, prestižní, s řadou významných, ba zahraničních hostů – a na české zvyklosti působí nezvykle seriózně, ne-li přímo upjatě. Jako by divadlo chtělo po řadě uvolněných a společensky rozverných letních přehlídek ukázat důstojnou podzimní tvář a dát světu jasně najevo, že začátek nové sezony není žádná legrace. Paradoxem je, že se pořadatelé dlouhá léta snažili o pravý opak. Kvůli tomu, aby se dalo hrát i venku, byl dokonce postupně přesunut termín konání z původního listopadu až na první polovinu září. Jenže vše marno, pořádně to v Plzni nežilo nikdy, přestože tu bylo svého času k vidění i několik povedených pouličních divadel a performancí. Poslední roky už to také organizátoři v tomto smyslu víceméně vzdali. Nebo to tak alespoň vypadá: off program se s hlavním festivalovým proudem míjí tiše a bezbolestně, opravdoví studenti do Plzně skoro nejezdí a většina festivalových hostů se po skončení posledního představení spořádaně rozejde k zasloužilému odpočinku do tepla hotelů. Příznačné pro plzeňský festival je, že když se tu před pár lety chtěl poprat doyen české divadelní kritiky Zdeněk Hořínek se šéfem Husy na provázku Petrem Oslzlým, museli tak učinit zcela netypicky při snídani.

Ponecháme-li před závorkou samotná divadelní představení, skýtá největší šanci na narušení všeprostupující serióznosti zahajovací ceremoniál v důstojných kulisách měšťansky načančaného Divadla J. K. Tyla. Dlouhá léta byl jeho nenápadnou hvězdou plzeňský primátor: při nekonečných projevech hodnostářů a sponzorů se neustále lehce ošíval a jaksi minimalisticky těkal – ale opravdu jen úplně lehounce, nenápadně –, přičemž vyzařoval tak silně, že jsem se jednoduše nedokázal dívat na nikoho jiného. Několikrát jsem tento pocit probíral s kolem sedícími přáteli a vždy jsme se shodli na tom, že to cítíme úplně stejně. Být hercem, ukousal bych si prsty závistí.

To však bývalo. Letos plzeňská místoprimátorka namísto očekávaného řečnění zazpívala festivalovou znělku (trochu nejistě, ale stručnost se při podobných příležitostech cení nade vše) a od ředitele festivalu Jana Buriana, ztělesněné uměřenosti, nelze samozřejmě očekávat žádné vylomeniny. Tíha tradice, velící vyšperkovat úvodní ceremoniál čímsi hodně rozvláčným a blábolivě duchaplným tak spočinula na bedrech posledního řečníka. Nebudu vás déle napínat: pan náměstek Mikeš z ministerstva kultury přijal nelehké břemeno se suverenitou, kterou od něj zkušenější festivaloví hosté s důvěrou očekávali.

Očití svědci tvrdili, že obdobné parametry mělo i mezinárodní sympozium o proměnách českého a světového divadla za posledních dvacet let, zde jsem však zbaběle absentoval a hodnotit zábavnost vědeckého podniku jen na základě informací z druhé, byť vcelku věrohodné ruky by nebylo čestné. Svého nejvyššího šéfa, předsedu Mezinárodní asociace divadelních kritiků, pana Yun--Cheol Kima z Koreje (té jižní, zaplaťpánbu), jsem si však během divadelních přestávek prohlédl velmi pečlivě.

Vlastně to byl vzdor vší uměřené solidnosti docela fajn fesťák. Počasí vyšlo tak akorát (nepočítám-li strašnou zimu v sále, pomýleně nazvaném Peklo), oranžový předvolební mítink v předpeklí nijak zvlášť nepřekážel a paralelní policejní veselici na hlavním náměstí zaregistroval pouze všímavý redaktor Divadelních novin Vladimír Hulec spolu s několika bezdomovci. Dobrý pocit ze sedmnáctého ročníku nejprestižnějšího českého divadelního festivalu mi nedokázala pokazit ani kolegyně Bohutínská, která si nenápadně postěžovala, že se ji ona dáma z Komorního divadla pokusila poslat na studentské koleje rovnou, bez vyptávání.

Autor je divadelní kritik.