Jednou z prvních událostí, které letos připomínají výročí převratu před dvaceti lety, byla zářijová konference „1989 – 2009: Společnost. Dějiny. Politika“ na zámku v Liblicích. Ústav pro soudobé dějiny, Heinrich-Böll-Stiftung Praha a Goethův institut Praha na ni sezvaly převážně vědce mladší a střední generace z Česka i zahraničí a pamětníky, kteří se dosud nevyčerpáni kolotočem připomínání pustili do živé diskuse. V ní ovšem byly nejzajímavější postřehy zahraničních účastníků o mezerách v dosavadním bádání o nedávné minulosti. Podle nich chybí srovnávací studie se sousedními i západoevropskými státy, rozhovory se staršími historiky o manipulování historie, výzkum ruských archivů, výzkum velkých kvantitativních změn, ke kterým ve společnosti došlo před převratem a po něm ad. Z celkového výčtu by se mohlo zdát, že hlavní problém nespočívá v tom, co na konferenci prohlašoval Pavel Barša, tedy že česká historiografie odpovídá na poptávku pražské mediálně politické elity, ale spíše v tom, že se s prací vůbec nepřetrhne.
F. Pospíšil
Čeští nakladatelé se bojí, že se schyluje ke konci knižního trhu. Nejen hřebíčkem, ale rakví má být aktivita firmy Google. Ta, jak jsme informovali v minulém čísle, míní zveřejňovat celé obsahy knih nedostupných na americkém trhu. Což se týká téměř všech knih z Evropy. Tento strach ale považuji za stejně odůvodněný jako ten z devadesátých let, tedy že papírovou knihu vytlačí kniha elektronická. Nestalo se a asi už nestane. Prohlášení nakladatelů obsahuje jediný důvod jejich strachu z Googlu: zpřístupňování knih „naprosto odporuje zásadám autorského práva zakotveným v Bernské úmluvě“. To, že budou knihy snadno kopírovatelné, je praktický problém, nicméně se ukazuje, že lidé stále raději sáhnou po papíru než po elektronické čtečce a představa, že si někdo tiskne knihu na domácí tiskárně, je také přitažená za vlasy. Google navíc nabízí nakladateli nebo autorovi 63% podíl z toho, co na knize utrží, české distribuční firmy přitom nakladatelům dávají většinou jen 50 % a autor má procent asi 15. Jestliže Google ohrozí nějaký knižní trh, ten český to určitě nebude. To, že firma získává monopolní postavení na trhu knih, které „nejsou na trhu“, je už na jinou glosu…
J. G. Růžička
„Napadlo někoho, že by třeba Sazka mohla přispívat nejen na sport, ale i daným procentem ze zákona na kulturu? Možná napadlo, ale nikdo si o tom netroufá mluvit nahlas,“ napsali na základě svých finských zkušeností Michaela A. Dobrovolná a Jan Vávra v A2 č. 33/2007. Přestože jí to nenařizoval zákon, Sazka na kulturu přispívala. Nyní však, zdá se, zařadila zpátečku. Konec podpory hrozí Ceně Sazky za objev v tanci, Ceně Sazky a Divadelních novin i ocenění pro scenáristy. Finanční odměny s cenami spojené byly přitom výraznou podporou pro umělce – například v tanci umožnila 400tisícová odměna vznik nové inscenace, nehledě na významnou symbolickou hodnotu ocenění. Česká kultura bez Sazky nechcípne, jen na tom zase bude o něco hůř. Koho z těch, kteří mají rozhodovací pravomoci, to ještě zajímá?
J. Bohutínská
Prefabrikované bydlení dospívá k onomu zralému stadiu, v němž je třeba objevit svou perverzi – aby i příští nákupy byly uspokojivé jako ty tolikrát zopakované. Návodem je katalog HORNBACH na září 2009. Někteří lidé, jejichž těla už jen nerada mění svoji lenošku a jejichž mysl trvá na jisté poloze šuplíků, se usmějí nad obrázkem pokoje, v jehož rohu se objímají dva homosexuálové. Jiným, jejichž soukromí je zmenšenina společenských pohybů, se nad fotografií vybaví výrazy individualita či přirozenost (ostatně uvedená v popisku). Ta drobná hesla vlastního nadhledu otevírají pohled do nově inscenovaného nitra bytu, jehož ozdobným prvkem je „organický minimalismus jako perfektní imitace“. V rámečcích visí kožešinový potisk výseků z leoparda a gazely a z květináče vyrůstá falická vývrtka tvořená keříkem, jejíž podivnost se podloudně domáhá téhož spojení s novostí, v jakém se na místě spokojené ženy ocitl druhý muž. Po tomto nečekaném obyvateli bytu nyní, unaveni sebou i svým nábytkem, perverzně toužíme jako po předmětu, jehož materialitu neznáme. Ale můžeme si ho koupit. Jeho strniště je přitom reklamou na koberec spletený z ústřižků koženky v barvě „čoko“ a konzistencí připomínající chaluhu.
E. Aids
Návštěva papeže byla událostí číslo jedna ve všech domácích médiích – bez ohledu na to, jak ji jednotlivé tituly prezentovaly. Toho se snažili využít i volebchtiví politici. Pražský primátor Pavel Bém, známý svou zálibou ve sledování vlastní prezentace v tisku, ví, že přes ateismus většiny národa duchovní osobnosti táhnou. V rámci své PR strategie se proto sešel hned se dvěma božími posly seslanými na zem. Dalajlama jej přijal v rámci Fóra 2000, papež to v plánu původně neměl, Praha pro něj byla jen navíc okrajovou zastávkou. Šedé eminence, řídící Bémův mediální obraz, se mohly přetrhnout, aby se primátor, který chce být poslancem (zaplať pánbůh), mohl se Svatým otcem sejít na společné fotografii. Co na tom, že má Bém podle svých slov blíž k východním duchovním směrům. Co na tom, že přinejmenším jako politik – jímž je ostatně i hlava katolické církve – hřeší hned proti několika přikázáním. Je před volbami. Ani papa Ratzi přece není bez hříchu.
J. Mračno