Koncern Google nabídl nám autorům jakés takés podmínky za zveřejnění digitalizovaných děl; jedná celkem slušně. Žel, nejsme v Dánském království, kde autoři dostávají navrch pidiprocentíčko z veřejných knihoven za vypůjčování jejich díla čtenářstvem. Motivace přitom nasnadě: autor tím vyzýván k udržení literární úrovně, aby jeho dílo mohlo být vpuštěno do polic biblioték. Zde se máme jinak: autor dostane sotva tolik, aby s honorářem vystačil na jeden běžný tah, nezbytný k regeneraci tvůrčího vypětí. Nejlepší autoři docházejí uznání až posmrtně. S touto líbeznou perspektivou se není co divit, že je v kursu literární brak. Český stát dotuje knihovny a nakladatele, ale literát se musí jinak ohánět, aby vyžil a ještě se mohl věnovat literární práci. Když Google nabízí autorům podíl, hraje fair play – na rozdíl od byrokratického státu, který bere autory na hůl, kde může.
V. Kremlička
Vlastně se o tom, že se na českých vysokých školách běžně podvádí a uplácí, ví už dlouho. Právnická fakulta v Praze proslula ještě v roce 1999 největším odhaleným podvodem při přijímačkách. A náchylnost k nečestnému jednání zvláště v humanitních a právnických oborech odhalovaly i průzkumy provedené v letech 2003 a 2004 Sociologickým ústavem AV ČR. To, že se na fakulty dostávají lidé, kteří na studium nestačí, a pak dokonce i „úspěšně absolvují“, však nikoho zvlášť neznepokojoval. S rostoucími počty lžimagistrů, lžidoktorů, lžidocentů a lžiprofesorů se však možná situace mění. Dokonce do té míry, že po aféře na právnické fakultě v Plzni, kde během pár let záhadně vyprodukovali 400 rychloabsolventů (včetně politiků ODS i ČSSD a dětí mafiánů), zažádal tamní prozatímní děkan Jiří Pospíšil ministerstvo školství, zda by nemohlo zjistit, jestli náhodou nelze neprávem udělené tituly odejmout. Ministerské přitakání by mohlo přinést v akademické obci úplnou revoluci.
F. Pospíšil
Minulý týden byl z literárního hlediska výživný. V úterý byla ve Velké Británii propůjčena Bookerova cena a ve Francii seškrtali počet nominovaných na cenu Goncourtovu ze čtrnácti na osm. Ve čtvrtek se udělovala Nobelova cena za literaturu. A jelikož se bookmakeři sázkových kanceláří snaží hledat nové zdroje i mezi příznivci kultury, vypisují už několik let sázky na filmová, hudební nebo literární ocenění. V případě Nobelovy ceny za literaturu jsou vypsané kurzy jedním z mála ukazatelů, z nichž se dá vyčíst, z jaké množiny se přibližně vybírá. Letošní rok byl z pohledu kurzů překvapivý. Bookerovu cenu získala favoritka sázkových kanceláří, Hilary Mantelová s románem Wolf Hall, což se stalo poprvé za posledních pět let. Z náhlé změny kurzu z 50:1 na 7:1 se dalo (jako loni) vyčíst, kdo cenu získá. Takže takovým překvapením Herta Müllerová zase nebyla. Když na její jméno začalo několik lidí ve Švédsku sázet vyšší částky, mohlo to při původním kurzu vypadat jako šílenost, pravděpodobnější ale je, že informace o vítězi švédské akademii unikla. Škoda, že neunikla třeba do akademie naší, o peníze na vědu mohlo být postaráno.
J. G. Růžička
Nedávno (v A2 č. 14/2009) jsme psali o navrženém odvolání Petra Nedomy z funkce ředitele Galerie Rudolfinum a protestech, které vyvolalo. Na tiskové konferenci v červnu 2009 nový šéf filharmonie Vladimír Darjanin veřejnosti slíbil, že na konci září uspořádá tiskovku další a vysvětlí své plány. Slib však nesplnil. Vypadá to, že zvolil osvědčenou strategii: neřeknu jasné ne, ale přestanu s ředitelem (i s veřejností) komunikovat, takže mu de facto znemožním vykonávání práce (přípravu výstavního programu na další rok) a dříve nebo později dosáhnu toho, že nepohodlný ředitel raději odejde sám.
L. Dolanová
Prezident Klaus je už delší dobu se svým „myšlením“ v pozici (osamoceného) kůlu (v plotě) a vysloveně si v této roli lebedí. Naposledy přišel s požadavkem, že Lisabonskou smlouvu podepíše, až k ní bude připojen dovětek o listině základních práv a svobod. Jak by měl vlastně znít, je ale tajemství zřejmě i pro samotného Klause. O nějaký dovětek ani lidská práva v tomto příběhu už dávno nejde. Jde jen a jen o Klause a jeho takřka perverzní snahu zůstat za každou cenu v záři reflektorů. A bohužel z toho představení nelze utéct, dodíváme se do konce.
I. Kellyová
„Je to paráda. Mělo to velký ohlas. Zaměstnanci s tím souhlasili a dostali za to pivo a cigarety. Vůbec jim to nevadí, stejně to nejsou žádní inteligenti,“ bezelstně uvedl pro Právo majitel firmy, jež nechala své romské zaměstnance po dva dny nosit zářivá trika s nápisem „Měl jsem se líp učit!“. Je to celé k zblití, stejně jako skutečnost, že jednatel společnosti, která pitomou kampaň vymyslela, se odvolává při výběru sloganu na „jakousi lidovou slovesnost“. Krom opětovné devalvace romského lidství se tu útočí i jaksi třídně. Jako by práce rukama smrděla, jako bychom se bez ní dokázali obejít. To vše v době, kdy nám plzeňská kauza ukazuje, že vzdělání může dát mnohem méně práce než provedení výkopu u silnice. Trička navíc implikují falešnou představu, že vysoká škola nutně vede i k vysokému platu. Své by k tomu mohli říci mnozí učitelé. Možná si dotčená skupina romských dělníků měla v reakci na tuhle podivnou kampaň obstarat trika nová a s nápisem: Měli jsme se líp narodit! Pak by to teprve sedělo.
L. Rychetský