Co je podle vás v rámci připomínání listopadového převratu ’89 opomíjeno?
Jan Keller, sociolog
Domnívám se, že nejvíce je opomíjeno to, co bývá záměrně opomíjeno při všech oslavách politických výročí. Hlubší analýza toho, proč se výročí ve skutečnosti připomíná a komu oslavné rituály fakticky slouží. Porovnávání s minulostí, od které jsme se osvobodili, bývá standardně provozováno proto, aby se zapomnělo na obrovský rozdíl mezi tím, co skutečně máme, a tím, co jsme mít mohli. Zištnost, sebestřednost i obyčejná neschopnost nových mocných má být překryta vzpomínkami na dobu s frontami na banány a ostnatým drátem. Ta doba byla skutečně tak neudržitelná, že její připomínání dokáže překrýt jakékoliv nepravosti, k nimž dochází v současnosti. Proto bude minulost připomínána s každým dalším výročím stále usilovněji. Prožil jsem celý život v systému, který se legitimizoval hlavně tím, že ten předchozí byl naprosto hrozný. Nepřekvapilo by mne proto, kdybych po nějakém dalším zvratu slyšel naprosto stejné nářky na systém současný. Nepřekvapilo by mne ani, kdyby je pronášeli přesně ti samí lidé, kteří dnes ze systému profitují. Také to už jsem bohatě zažil. Vlastně jediné, co by mne ještě dokázalo překvapit, by bylo, kdyby nějaký systém a jeho „elita“ žily opravdovou starostí o budoucnost více než parazitováním na minulosti. Ale nemyslím si, že se ještě něčeho takového dočkám.
Jiří Vančura, historik
Kdy vlastně Listopad, psaný s velkým počátečním písmenem, jak v češtině označujeme významné historické události, začal? Palachovým týdnem? „Několika větami“? Proudy občanů někdejší NDR, kteří hledali cestu ke svobodě přes ambasádu Spolkové republiky, několikadenním pochodem před našima očima, kdy nebylo možné necítit jak rozklad režimu, tak stud nad vlastní váhavostí? Nebo teprve Albertovem, následnou generální stávkou a podvakrát zcela zaplněnou Letenskou plání? Nejsou významnější události, které Listopadu předcházely? Shodneme-li se na počátku, zbývá odpověď na otázku, kdy vlastně tento dějinný převrat skončil. Opoždění bojovníci proti komunismu tvrdí, že dosud neskončil. Podle mého osobního názoru skončil tehdy, když většina bezděčně připustila, že každá „třetí cesta vede do pekel“.
Mnohem obtížnější než stanovit počátek a konec Listopadu jako stěžejní kapitoly našich moderních dějin je však odpověď, čím Listopad vlastně byl, otázka, již si neklademe u Bílé hory ani u 28. října. Jistě se neuskutečnil jako projev živelné vůle po návratu kapitalismu do našich zemí, ale jako snaha obnovit občanskou svobodu proti soustavě lží a neoprávněných výsad. Zde se ovšem výklad pojmu svoboda rozchází. Jedni říkají, že stěžejní osobností Listopadu, symbolem blahodárných výsledků svobody, která nastala, byl Václav Klaus, jiní to odmítají až do té míry, že o Listopadu hovoří jako o zcizené revoluci.
Jubilejní zapomínání nehledejme proto v událostech před dvaceti lety, které tam v souladu s naším naturelem postrádáme. Chybějí nám odpovědi po smyslu a étosu Listopadu – a to i za cenu, že se o různost našich názorů budeme přít.
Jiří Ornest, divadelní režisér
Výročí nijak pečlivě nesleduju, ale snad se by někdo vedle obsáhlých seznamů aktivních spolupracovníků s tehdejším režimem mohl pokusit dát dohromady seznam jeho aktivních odpůrců. Aby bylo černé na bílém vidět, jak jsme na tom byli, a, konec konců, jak na tom jsme.
Kateřina Dejmalová, literární historička
Vysloveně mi schází:
1. Syntetický pohled na disent od roku 1968––1989 a zhodnocení jeho významu pro rozpad totality v Československu v kontextu rozdrolení celého sovětského impéria. (Samozřejmě existuje řada dílčích studií, například práce T. Bursíka, Vaňka, Pažouta, který zmapoval studentské hnutí, a dalších.) Taková práce by na jedné straně bránila bagatelizaci jeho významu (zřetelný názor Hradu) i jeho mytizaci či idealizaci na straně druhé.
2. Nezatížený politologický pohled (je-li takový pohled vůbec možný) na první období existence Československa od konce roku 1989 do vzniku České republiky v roce 1993. Myslím, že právě v této době bylo nastartováno v politické i ekonomické rovině mnoho procesů, které dodnes negativně ovlivňují naši skutečnost (tvorba nové Ústavy a celého právního systému, privatizace, restituce apod.)
3. V rovině ryze subjektivní mám čím dál tím silnější pocit, že nedokážeme zacházet se svobodou, a to zejména v pochopení vztahů mezi svobodou a odpovědností. Většina lidí dnes soudí, že mají právo na úspěch, a cítí jako křivdu, když jej nedosáhnou. Málokoho zajímá, že svoboda bez odpovědnosti a etiky se velice snadno zvrátí v bezpráví. Tato představa mne neustále pronásleduje a děsí.
Milan Kozelka, básník, spisovatel a výtvarník
Připravované oslavy dvacátého výročí změny režimu připomínají špatně zrežírovanou šaškárnu. Lze očekávat, že jako vítězové vyjdou ti, kteří se nejvíc podíleli na současném tristním stavu. Předpokládám, že budu varován před komunismem, přesvědčován o intelektuální a morální velikosti Václava Havla a o úspěších tržního kapitalismu pod vedením huhňajícího antiekologa. Naopak zavládne mlčení nad příčinami a důsledky rozmáhajícího se ekonomicko-mafiánského fašismu, nad kulturní a vzdělanostní devastací populace, nad trpěným řáděním všelijakých grázlů a podgrázlů. Nikdo zřejmě nevysvětlí, proč a za jakých okolností došlo v této zemi k degeneraci právních pojmů, proč se množí armády bezdomovců a zadlužených slušných lidí, proč se z médií stal nástroj lži a manipulace, proč je tady každá pitomost neúnosně předražená atd. A hlavně – proč si musí logicky uvažující člověk připadat jako idiot. Možná by mohl Václav Havel vystoupit v televizi a pokračovat ve svém novoročním projevu z roku 1990: Tato země nadále nevzkvétá… a rozvést proč.
Věra Jirousová, historička umění
Nejen média, ale i lidi nejvíc opomíjejí myslet na to, do jaké míry jsme se všichni za dvacet let zpronevěřili obecné myšlence demokracie i vlastním představám, že budeme žít slušně, abychom se mohli se ctí vrátit do Evropy; namísto všech nákladných oslav tedy navrhuji skromnější občanskou akci „hodinu ticha za blue velvet“, aby si každý stačil se studem uvědomit, že dnes jde víc o tryznu za demokracii, a patrně tu chybí důvod k oslavám, když právě znova ztrácíme šanci stát se otevřenou občanskou společností a žít v ní svobodně.
Petr Pavlovský, divadelní historik a kritik
Vzpomínám na dva fenomény, jeden krátkodobý a jeden dlouhodobý. Tím prvním je několik listopadových dnů, během kterých „ležela moc na ulici“ a zkraje se zdálo, že se jí chopí „osmašedesátníci“. „Dubček na Hrad“ bylo jejich heslo a myšlenka byla jasná: navážeme tam, kde jsme v roce 1968 přestali. Jméno Dubček znal kdekdo, jméno Havel jen hrstka disidentů a humanitně orientovaných intelektuálů (V. Havel přitom nebyl a není žádný pravičák). Mám dodnes dojem, že k „pokračování v socialismu s lidskou tváří“ moc nescházelo.
Tento dojem podporuje následující půlrok. Na socialismus musel přísahat po zvolení prezidentem V. Havel, o socialismu se až do prvních svobodných voleb moc nepochybovalo. Nikdo nahlas neřekl, že spějeme ke kapitalismu, a pokud nějaký politik nebo strana o sobě prohlásili, že jsou pravicoví, ve volbách propadli. Občanstvo bylo totálně indoktrinováno. Není divu: po Mnichovu byly u nás zakázány prakticky všechny demokratické strany, po roce 1945 byly pak povoleny jenom ty levicové.