Jean Echenoz
Běhat
Přeložila Jovanka Šotolová
Mladá fronta 2009, 102 s.
Dvě totality. Výjimečně nadaná osobnost. Francouzský spisovatel nechává kolem protagonisty Emila Zátopka běžet dějiny. A těm hrdina, ať běží seberychleji, neunikne. Uhání, pádí, žene si to do cíle a nic moc jiného než trať a sportovní soupeři ho nezajímá. Jako mladík nastoupí k Baťovi, po válce vstupuje do armády a také do strany. Chvíli slouží jako výkladní skříň úspěchů komunistického plánování. Kdyby ale náhodou propadl vábení kapitalistických vějiček, nevypadalo by to dobře, a tak ho raději budeme držet doma, maximálně u přátel z Východu. Do toho přichází Pražské jaro a srpen 1968 a Emil si pustí pusu na špacír, nelíbí se mu bratrská výpomoc. A tak je nepohodlný. Na běhání už je starý, k odklizení do důchodu moc mladý, proto ho pošlou do Jáchymova, do dolů, kde je dost práce pro všechny. A pak se kaje, a Oni jsou rádi, že se všechno vyjasnilo, a Emila pošlou pracovat do archivu. Novela Jeana Echenoze je psána stylem reportáže, nehodnotí, jen zpovzdálí sleduje Zátopka, jak trénuje, jak závodí, ale ne moc jak žije, protože o to tu vlastně nejde. Zajímají ho výhry a prohry. Jazyk textu běží v Zátopkově tempu. Dialogy splývají s vyprávěním, interpunkce se tu využívá jen k oddělování vět. Autor se nikde nezdržuje a novela se rychle blíží ke svému konci. Není to životopis, spíš zběžný záznam mýtu. Pro české čtenáře je příběh příliš zjednodušený a Zátopkova osobnost příliš svazácky skromná. Překladatelka občas vhodně používá „ostravacky“ přízvuk – když autor nechává promlouvat Emila. Podobně rychle, jako přečtete těch pár stránek, se vám kniha vypaří z paměti. Možná je to příliš krátké, spíš tomu ale chybí emoce. Tož tak to asi mělo byt.
Jiří G. Růžička
Ivan Binar
Bibiana píská na prsty
Ilustrovala Veronika Podzimková
Meander 2009, 96 s.
Bibiana není zrovna typická princezna – třeba už proto, že Honzu, pod kterým se propadla pec, musí během dlouhého putování na zámek nejen doprovázet, ale ve většině epizod také zachránit. Nebojí se myší, jezevců, utopenců, pirátů ani dromedára se soudkem ginu. A kromě toho se do pohádky dostala vlastně náhodou, totiž když se jí poprvé podařilo zahvízdat na prsty. Víc než princeznou se tedy Bibiana zdá být normální holkou, ač zase ne tak docela, je totiž na vozíku, nemá rodiče a žije s babičkou, která pracuje jako messenger a brázdí vlasti české na motorce Kawasaki. Tolik v úhrnu o obsahu nové dětské knihy zkušeného autora Ivana Binara. Vsadil na typický kolorit moderních autorských pohádek, ve kterých se hravě mísí reálie současného života s fantazijními prvky, svět všední se proplétá s pohádkovým a všechno korunuje nálož jazykového humoru. Otázkou je, zda babičky na motorkách a hříčky à la Sezname, otevři se! nejsou už dávno novodobým klišé a zda boj s drakem pomocí hasicího přístroje může vyprávění ještě jakýmkoliv způsobem obohatit. Nutno ale přiznat, že všem dětem se to ještě neochodilo a detaily jako esemeskování mezi světy si třeba i užijí. A o to přece jde na prvním místě. Nebo ne? Babo, raď. Jisté je, že scénografka Veronika Podzimková knihu doplnila kolážemi, vlastně kulisami s vystřihovanými loutkami, čímž snové dobrodružství zasazené do babiččina loutkového divadýlka pěkně zdynamizovala.
Jana Šrámková
Karel Haloun, Lubomír Martínek
Otrava krve
Revolver Revue 2009, 163 s.
Kdo v guláši nezná drobený chleba i čérešpápriku, jako by nebyl. Zda ho zná Lubomír Martínek, nevím, ale krom jeho rozkošaté životní zkušenosti kniha rozhovoru s výtvarníkem Karlem Halounem Otrava krve obsahuje i kuchyňské recepty, nasbírané na světoběžných cestách v emigraci – tudíž si přijde na své i kulinář. Karel Haloun vykládá svůj života běh, názory, soudy a odsudky; tak už se věci mají: mladí buřiči – staří hofráti, a jenom nynější rozmanitost času a místa brání jistému sklonu s protagonisty hovoru zasednout k vínu, anobrž pivu a spustit debatu. Když spolu mluví literát s malířem, jeden rozumí všemu a druhý sotva čemu jinému než sobě. Karel Haloun generalizuje pojmy demokracie anebo umění, ačkoli není ani stranický politik, ani estetik, ale výtvarník – a to je dobře, ať prázdnota čiší! Jenže z určité perspektivy těžko určit, kdo patří mezi správňáky a kdo mezi svině, když i umění pánů Halouna s Martínkem určeno lidem bezrozdílně – nu což, nakonec zná opravdu a nejlíp člověk jen sám sebe. K jakým Parnasům stoupat, když právě na jejich vrcholcích bývá pusto? Na počátku všeho lidského konání – umění teprve! – je nadání, učení, píle, opakování, a zas do úmoru. Vlohu nebo talent koupit nelze; jak mnoho se v díle vyskytne klišé a kolik původnosti vyjádří, záleží na osobitosti tvůrce.
Vít Kremlička
Agatha Christie, Bruno Lachard, Ongarlo
Vražda Rogera Ackroyda
Agatha Christie, Marc Piskic
Záhada Modrého vlaku
Přeložila Michala Marková
Knižní klub 2009, 54 a 48 s.
Po Shakespearovi, Fitzgeraldovi, Kafkovi nebo Bulgakovovi se komiksového ztvárnění svých knih „dočkala“ také britská královna detektivky. Obě knihy jsou pozoruhodné především výtvarným zpracováním. Jak Lachard, tak Piskic dokážou kresbou a kolorováním (dobře padnoucí pastelové barvy u Vraždy od Ongarla) vytvořit patřičně tajuplnou, až noirovou atmosféru. Lachardova kresba vychází z čisté linky, Piskicova je špinavější a trochu připomíná sérii Blacksad Juanja Guarnida. Základním problémem obou knih je počet postav. Christie jich vytvořila zástupy, aby zmátla čtenáře, ale v komiksu na padesáti stranách to příliš nefunguje. Není tu dostatečný prostor pro jejich expozici, a tak od počátku příliš splývají. Kreslíři si s tímto problémem poradit neuměli a některé postavy jsou si příliš podobné, k tomu mají i podobná jména. Čtenář se musí stále vracet a zkoumat, kdo je vlastně kdo. Oba komiksy jsem musel číst dvakrát, abych si znovu propojil jednotlivé události a dokázal tak ocenit závěrečnou pointu. Kdyby byly knihy dvojnásob dlouhé, přehlednosti by to jen prospělo. Mezi komiksovými adaptacemi však patří k tomu lepšímu.
Jiří G. Růžička
Oskar Wilde
Lady Fuckingham
Dybbuk 2009, 208 s.
V novém vydání se na českém trhu objevila knížka s výmluvným názvem Lady Fuckingham, poprvé v Čechách vydaná roku 1992. Obálka se pyšní jménem autora Oscara Wildea a text se někdy vydává za Wildeovu prvotinu, autorství je však nejisté a lze jej spíše považovat za mystifikaci (obdobně jako se Vrchlickému, vůdčímu básníku lumírovské školy, připisuje veršovaná skatologie Rytíř Smil). Knihu Wilde údajně vydal pod pseudonymem Sebastian Melmoth; toto jméno skutečně používal (jde o výpůjčku ze slavného gotického románu Poutník Melmoth), autorství to ovšem neverifikuje, naopak, spíše jen podtrhuje literárně-mystifikační atmosféru. Text Lady Fuckingham byl původně tištěn na pokračování v britském erotickém časopise The Pearl od července 1879. Originál ovšem nese titul Lady Pokingham – slovní hříčka v názvu je dílem českého překladatele. I jeho osoba je mystifikační: Voloďa Miljuchin je pseudonym českého indologa Vladimíra Miltnera, někdejšího zaměstnance ČSAV.
Hlavní postavou a zároveň vypravěčem je mladičká šlechtična Beatrice, typická hrdinka erotického románu: krásná, mladá, bez závazků a bohatá. Po dětské lesbické iniciaci se počnou odvíjet další a další sexuální dobrodružství; celý její život je sledem variací a kombinací umění soulože. Potud klasická erotická literatura, respektive pornografie. Přece však kniha není typickou ukázkou tohoto víceméně konzumentského žánru. Líčené scény se obratně vyhýbají všemu perverznímu (přičemž sadismus, pedofilie, skatofagie apod. bývají chápány jako konstituentní prvky pornografie), a to i ve výrazu; polemika s desadovskou linií erotické literatury je i v nulové snaze o filosofickou či mytizující rovinu (jež je typická spíše pro oblast francouzskou: Filosofka Tereza, Příběh oka, Příběh O aj.). Lady Fuckingham je spíše idylická óda na přirozenou sexualitu (Angličané text připodobňují k slavné Fanny Hill a na Amazonu je k mání dokonce jako audiokniha), ale i tento rozměr je zproblematizován. Kniha má ve svém žánru zcela nebývalé deziluzivní, antivzrušující vyznění: hrdinka v závěru ve věku třiadvaceti let umírá na celkovou tělesnou vyčerpanost. Celá kniha je komponována jako závěť, odkaz věrnému sluhovi Walterovi (stejně jako například Nabokovova Lolita je vypravěčova obhajoba). Knihu navíc rámcuje autorská předmluva: autor – Sebastian Melmoth – se stylizuje do pouhého vydavatele úryvků z této závěti, již mu Walter předal. Erotickou rovinu textu autor nečekaně obhajuje odkazem na biblické „milujte se a množte se“. Starší česká vydání byla navíc obohacena o překladatelovu předmluvu. Podle ní měl text objevit jistý kněz, který se nálezu nejprve zhrozil, ale posléze jej vydal. Hra na vydávání ztraceného a nalezeného rukopisu spolu s mystifikačním pozadím celý text vhodně ironizuje, vyvažuje rovinu erotickou, činíc tak z textu dílko svěží a neotřelé.
Pavel Šidák
John Arcudi
Terminátor: Omnibus. Kniha první
Přeložil Pavel Švanda
BB art 2009, 352 s.
Komiksový Terminátor není žádné umění. Jeho úkolem je bavit, přinést nové příběhy kovového monstra, pokud možno epičtější, výbušnější, krvavější. Což se ovšem daří. Scenáristé si sice vzali za základ svých příběhů zápletku filmové předlohy, ale jelikož ta je pouze nezbytnou podmínkou pro hromadění akce, nijak to nevadí. Hlavní pozornost se soustředí na titulní monstrum. Terminátor je samozřejmě děsivý, ale v mnoha ohledech též fascinující. Nezatížen morálkou se řídí pouze svým programem a za splněním cíle jde přes mrtvoly. Je jej možné, v určitém slova smyslu, obdivovat a autoři jsou si jeho dvojakosti dobře vědomi. Staví na ní zápletky či pointy příběhů. Terminátoři proto ochraňují vývojáře Skynetu, bojují se svým programem, ale také do poslední chvíle usilují o „jedinou ránu“. A hlavně – je jich mnoho. Všech velikostí i pohlaví. O budoucnosti, v níž probíhá válka proti strojům, se příliš nedozvíme, ale to je nám vynahrazeno pozorností věnovanou terminátorům. Jsou rozmanití, vzbuzují nejrůznější emoce a především jsou typem monstra, které umožňuje vystavět příběh jako duel, čímž se pochopitelně zvyšuje napětí a míra vtažení čtenáře do děje.
Boris Hokr
Mike Mignola
Hellboy – Podivná místa
Překlad Jan Kantůrek
Comics centrum 2009, 152 s.
Po pátém díle Hellboyových dobrodružství, který celou kroniku asi uzavírá, vychází česky trojice povídek, jež doplňují osud červeného ďábla, který se rozhodl své schopnosti obrátit proti silám pekelným. První a poslední část (která je jen původní verzí povídky Ostrov) fungují samostatně a krom konkrétní zápletky nic nového nepřinášejí, zato delší a v pořadí druhá historka Ostrov dokresluje hellboyovský vesmír a genealogii čertovského hrdiny. Z předkládaného výboru je prací nejzdařilejší, a být o něco delší, zasloužila by si vlastní komiksovou knihu. Mignola v ní opět dokazuje, jak skvěle umí pracovat s literárními předlohami nebo s lidovým vyprávěním a jak dokáže vdechnout jedinečně tajemnou a přitom nikoliv lacinou atmosféru (na první pohled povrchním) dobrodružným zkazkám. Tentokrát to vzal opravdu z gruntu, protože krom vysvětlení hellboyovských artefaktů přichází i s výkladem stvoření světa a prapůvodu celého lidstva. Jakýmsi přídavkem, s nímž už jsme se mohli potkat v dílech předešlých, jsou pak krátké úvody k povídkám od samotného Mignoly. V nich autor nechává čtenáře „nahlédnout do své dílny“, což nebývá úplně zvykem; vyčerpávajícím způsobem to v komiksu Z pekla předvedl formou poznámek k jednotlivým kapitolám Alan Moore.
Lukáš Rychetský
Miroslav Bárta et al.
Ostrovy zapomnění
Dokořán 2009, 430 s.
Západní poušť stála až donedávna stranou zájmu o starověkou historii Egypta, přitom její oázy skrývají nejeden dílek historie země faraonů, ptolemaiovců, Římanů, raných křesťanů a islámu. Vzhledem k podnebním podmínkám byla Západní poušť osídlena především v pravěku před sjednocením Egypta a poté počátkem letopočtu, kdy byla mj. součástí římského Limes. V poslední době se Český egyptologický ústav kromě stálé koncese v Abúsíru zaměřil i na lokalitu El Héz, populární formou shrnuté poznatky nyní vycházejí knižně. Problémem tradičně kvalitně vypravené publikace je poněkud nelogické střídání odborných a lehčích, obecnějších kapitol. Některé termíny, s nimiž kniha od začátku operuje, například escarpment, jardang či manavár, jsou proto vysvětleny až někde uprostřed knihy, tabulky analyzovaných středněpaleolitových vzorků sousedí s čtivou historií výzkumu pouště a úvodem do islámských dějin Egypta… Pořadí, v jakém číst, aby si člověk našel tak nějak sám. Jedenáct autorů možná pracovalo s příliš volným zadáním, co se týče žánru, kvůli čemuž je výsledek poněkud neurovnaný. Naopak potěšující je exkurze do geologie pro Evropana těžko představitelné pouště od Václava Cílka a Malý obrazový atlas přírody Západní pouště Petra Pokorného, svou podstatou spíše zpestřující bonus. Co se týče množství fotografií, pokud fotografoval autor kapitoly, stane se občas, že demokracie digitálních aparátů sníží nároky na kvalitu snímku, ve většině případů tento problém ale nenastává.
Petr Ferenc
Karel Hvížďala
Restaurování slov
Portál 2008, 301 s.
Skepticky laděné glosy Karla Hvížďaly mají v české žurnalistice natolik pevné místo, že je lze označit za tradici. Podtitul „Eseje a texty o médiích 2005–2008“ tak vlastně sděluje vše podstatné. Zkušený novinář, bezpečně ovládající stále ještě prestižní žánr, bohužel těžko může něčím překvapit. Jeho názory, inspirační zdroje i důraz na německý kontext jsou dostatečně známy. K čemu tedy sbírat do dalších objemných svazků texty reagující na pomíjivé podněty z mediálního světa, když ústřední téma – vyprazdňování obsahů – je vlastně stále stejné? Odhlédněme však od ubíjející všudypřítomnosti debordovského dilematu kritiky médií prostřednictvím jich samých, jež je ostatně chápáno jako přirozená úlitba bohům (jistěže mediálním). Podstatné je, že píše-li Hvížďala esej, je to sice (po čapkovsku) „jenom“ esej, ale ne blábol. Texty výboru jsou tentokrát osobnější a celkově akcentují ohrožení jádra komunikace – mizející význam slov. Poučené a čtivé texty mají navíc v souborném vydání jedno podstatné plus: lze na nich podrobit zkoušce vlastní rozpomínání třeba na přiznání Güntera Grasse, četbu Pierra Lepapa, Kalouskovy přehmaty či své místo ve válce obránců literatury proti hajitelům piktoratury. Těžko se ale lze při znovuotvírání uplynulého vyhnout pocitu déjà vu – je banálně přirozený. Autor kteréhokoli výboru z časové esejistiky se zkrátka může kochat jen pocitem, že dosud žijí čtenáři, kteří v jeho rekapitulaci uplynulého nacházejí smysl.
Milan Ducháček
Matěj Spurný
Bijeme na poplach! Německá publicistika proti nacistickému nebezpečí 1930–1933
Nakladatelství Lidové noviny 2009, 161 s.
Matěj Spurný se sice v titulu odkazuje na konkrétní období, kdy se v Německu chopila moci Hitlerova NSDAP, ale jeho záběr je mnohem širší. Snaží se, krom jiného, o srovnání pohledu současníků (konkrétně demokraticky orientovaných publicistů) a pozdějších badatelů. Výsledkem není pouze odhalení výhod i nevýhod, sebeklamů a omylů dvou různých zkušeností. Díky této komparaci se především vyjevuje, že vnímání vzestupu nacismu je, přes obsáhlou literaturu, černobílé. Autor upozorňuje, nakolik se i uvnitř tehdejší německé společnosti ozývaly hlasy, které přesně a konkrétně, byť v řadě dílčích problémů zcela mylně pojmenovaly hrozící nebezpečí. Narušuje naše vnímání nacismu jako selhání německého národa (nikoliv jeho části, ale celku) a s přibývajícími stránkami ukazuje, že žádný důvod, proč by se podobná katastrofa a selhání nemohla opakovat, neexistuje. V aktualizaci nacistického (a protinacistického) diskursu je tedy kniha úspěšná. Jiná situace nastává ve chvíli, kdy máme odpovědět na otázku, zda se zde podařilo vykreslit sledované období 1930–1933 jako výsledkem sice tragické, ale svým průběhem a cílem též dramatické, ba vznešené. Analýza německé protinacistické publicistiky a jejích významných osobností je zasvěcená a pro běžného čtenáře jistě i objevná, ale statická. Přes např. nabízené statistické údaje a srovnání objemu demokratických a extremistických tiskovin nezachycuje vnitřní dynamiku. I proto, že údaje jsou tu sečteny za celé sledované období, se nedočkáme žádné dobové polemiky.
Boris Hokr
Mireia Ryšková
Doba Ježíše Nazaretského
Karolinum 2008, 495 s.
Kniha profesorky Ryškové zájemce zevrubně seznamuje s historickým pozadím doby, do níž vstoupil Ježíš Nazaretský a následně i církev. Autorka se neomezila pouze na dobu ohraničenou životem Ježíše z Nazareta, dějiny chápe jako delší sled provázaných prvků. Čtenář má nejprve možnost seznámit se s historickou, ale i kulturně-politickou a sociální situací v antickém světě (ohniskem zájmu je Palestina) od 1. století před naším letopočtem. I život, dílo a činnost Ježíše jsou pečlivě zasazeny do kontextu místa a času svého vzniku. Při komparaci s Janem Křtitelem a vysvětlování teologických důrazů Ježíšova učení Ryšková umně bruslí na hraně historicko- -kritického bádání a teologických přesahů. Po rozboru Ježíšovy smrti se pak pouští do rozboru vzniku Nového zákona. Také v této kapitole se pokouší o co největší přesnost v hledání rozdílů mezi tím, co Ježíš učil a činil, a následnými povelikonočními interpretacemi. Poslední hlava knihy je věnována šíření křesťanství na západ a vzniku církevních obcí v 1. století n. l. Zachycuje problémy ve vztahu s pohanskou a židovskou společností, ale i problémy v církvi samé, a to zejména při vyrovnávání se s „herezí“ a nepřicházející spásou. Kniha je protkána velkým množstvím citací pramenů dobových i literatury současné. I když by se mohlo zdát, že o Ježíšovi a jeho době bylo napsáno tolik knih, že není místa pro další, toto dílo nabízí neotřelý a hluboký vhled do doby, která významně změnila svět.
Jiří Havelka