Počátky filmu bychom měli hledat ještě před slavným vynálezem bratří Lumièrů, v projekcích laterny magiky. O tom, co všechno tento nejstarší projekční přístroj filmu předurčil, vypráví výstava v pařížské cinematéce. Otevřená je do konce března 2010.
Se vznikem kinematografie se dlouhá léta pojí řada „pravdivých“ historek, jež byly sice filmovými historiky dávno vyvráceny, přesto často zůstávají ve všeobecném povědomí. Může se nám zdát logické, že při prvních projekcích bratří Lumièrů v roce 1895 lidé utíkali před přijíždějícím vlakem vyobrazeným na plátně. Ve skutečnosti se však mohli s takovým zážitkem setkat už mnohem dříve. Vidět na plátně pohyblivý obraz nebylo nic neobvyklého, na konci 19. století skoro každý znal nejrůznější optické přístroje – zootropy, praxinoskopy či laternu magiku –, pomocí nichž se na plátnech po celém světě zhmotňovaly jednoduché animace, výjevy z dalekých krajin či abstraktní obrazy.
Svět „protofilmu“ před nástupem klasické kinematografie představuje francouzská cinematéka v Paříži rozsáhlou celoroční výstavou Laterna magika a malovaný film. 400 let kinematografie (Lanterne magique et film peint. 400 ans de cinéma), v níž můžeme sledovat vývoj tohoto přístroje od doby jeho vynálezu holandským astronomem Christiaanem Huygensem v roce 1659 až do nástupu filmu. Pařížská cinematéka využila jak svou rozsáhlou sbírku malovaných obrazů (soubor čítá skoro 18 tisíc kusů), tak soubor Národního muzea filmu v Turíně (8 tisíc kusů), kam se výstava na konci března 2010 přesouvá. Největším přínosem expozice je především pozorování, jak se v rámci projekcí laterny magiky prakticky předjímají postupy a výrazové prostředky filmu – už první Huygensova projekce byla pohyblivá (animace „tančícího kostlivce“); s rychlým rozšířením přístroje po celém světě vznikla následně touha spatřit exotické krajiny (předjímání dokumentárního filmu).
Laternista Méliès a animátor Reynaud
Při pohledu na originální skleněné tabulky a zejména pak na jejich několikeré projekce se filmové postupy samy vyjevují, přičemž i filmaři byli laternou magikou zpětně fascinováni (například Ingmar Bergman ve filmu Fanny a Alexandr (1982) či Federico Fellini ve snímku Casanova Federika Felliniho, 1976). Tvůrci z ateliéru Lapierre, kde se vyráběly laterny magiky a jejich malované obrazy, už v polovině 19. století dokázali vyprávět příběhy za pomocí „protostřihu“, kdy se velké celky střídaly s polocelky či detaily a panorama či švenk se simulovaly posouváním horizontální desky. V řadě příběhů se používaly mezititulky anticipující tento postup v němém filmu. Realistické scény (Příjezd vlaku, 1895, režie bratři Lumièrové), divoké féerie (Cesta na měsíc, 1902, režie Georges Méliès) či fantastické příběhy (Rudý přízrak, 1907, režie Segundo de Chomón) měly své předobrazy už v projekcích laterny magiky. Je příznačné, že sám Georges Méliès před příchodem filmu působil jako promítač „laternista“, přičemž zmnožování malovaných vrstev a jejich pohyb následně přenesl i do svých filmů.
Výstava ale není věnována pouze imaginárním příběhům či výjevům z dalekých krajin – malíři skleněných obrazů často vycházeli ze zobrazení každodenního života, ať už v podobě vesnice či města, tak i v ukázce aktuálních politických událostí (zejména v období Francouzské revoluce byly populární výjevy již mrtvých osobností – Ludvíka XVI. či Marata). V 19. století se laterna magika etablovala nejen jako zábavní kratochvíle, ale i jako studijní pomůcka – například londýnská Polytechnická univerzita od svého založení v roce 1838 produkovala pro svůj projekční sál mnoho naučných programů, animace sluneční soustavy, cestování lodí po zeměkouli, prosvícené preparace živočichů a další.
Původní jednoduché animace, kdy se jedna skleněná destička či její část pohybuje na druhé pomocí nejrůznějších mechanismů, postupem času nahrazují sofistikovanější systémy, přičemž klasickému filmu se nejvíce blíží replika praxinoskopu Émila Reynauda z jeho Optického divadla (Le Théâtre optique). Zde se na plátno pomocí jedné laterny magiky promítá pozadí scény, zatímco druhá nasvěcuje svitkový pás s postavami, které se díky systému zrcadel také odrážejí na plátno. Při sledování krátkého Reynaudova „snímku“ Okolo kabiny (Autour d’une cabine, 1895) je zřejmé, že animovaný film byl vynalezen už dávno.
Sledovat proto vývoj kinematografie v linii nejstaršího projekčního přístroje je fascinující, ať už v žánrovém rozpětí zobrazovaných scén a příběhů (od dokumentaristického přístupu přes pohádky až po erotiku) nebo v technické (už zpočátku přítomná animace) či formální vynalézavosti (předjímání filmu). Laterna magika je sice trochu pozapomenutý přístroj, dodnes je však inspirativní, jak ukazuje instalace Anthonyho McCalla v závěru výstavy – dataprojektor vysílá do temného prostoru s dýmem se měnící bělostné kontury jednoduchých objektů, které člení prostor na jednotlivé části, do nichž překvapený divák vstupuje.
Autor je filmový publicista, přispívá do časopisu Cinepur či Pixel.
Lanterne magique et film peint. 400 ans de cinéma. Cinémathèque Française, 51, rue de Bercy, Paříž, 14. 2. 2009 – 28. 3. 2010.