Památník na pražském Vítkově je začarovaný. Ukázkové dílo monumentální architektury přelomu dvacátých a třicátých let vzniklo jako památník českých legionářů a československého odboje za první světové války. Dnes však bývá většinou spojováno s érou komunismu: do roku 1962 zde totiž bylo mauzoleum Klementa Gottwalda. Během let se z místa nasáklého smrtí stala chátrající připomínka patetické historie a nedávné zvěsti, že zde má být po rekonstrukci otevřena expozice Národního muzea, byly nadějné. Jenomže. Nejprve zmizelo sousoší Vítězství socialismu od Karla Pokorného. Pokud tvůrci nové podoby chtěli vrátit památník do předválečné podoby, museli by odstranit mnohem více elementů připomínajících komunistickou éru – proč padla za oběť zrovna tato socha, je záhadou. Po vstupu do stálé expozice nazvané „Křižovatky české a československé státnosti“ pak zjišťujeme, že nudná výstava věnovaná osmičkovým datům je určena nanejvýš studentům gymnázií nebo cizincům, soustavnější informace o původním účelu a historii budovy, které by vydaly na celou expozici, téměř chybějí. Pocit rozčarování završuje nevkusná kavárna, v níž je pěkná snad jen vyhlídka. Opět zde bohužel vítězí povrchnost, s níž souvisí přepisování a nenápadná úprava historie.
K. Kouba
Vláda přijala vyhlášku, podle níž budou moci lidé beztrestně pěstovat 5 rostlin indického konopí a držet 40 lysohlávek (hub s halucinogenními účinky). Definování držení „většího než malého množství“ drog zatím odložila. „O žádné velké změny nejde, vládní vyhláška jen nahradí předpis policejního prezidia, zbytek se doschválí zřejmě ještě před Vánoci,“ tvrdí výkonný místopředseda Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky Kamil Kalina. Jenže to není úplně pravda. Nový trestní zákoník, platný od 1. 1. 2010, kvůli němuž vyhlášky vznikají, přináší změny, jejichž dopady mohou být i drastické. „Nově se zavedla trestnost pěstování omamných rostlin,“ uvádí Ivan Douda z Drop in. Co ale pěstování přesně znamená, musí podle něj definovat až soudní judikát. Je tedy možné, že až na 6 měsíců půjde do vězení člověk, kterému na pozemku více než 40 lysohlávek samo vyroste. Když jich bude méně, bude zřejmě stíhán za přestupek. Na 5 let půjde podle zákona do vězení i držitel jakéhokoliv množství prekursoru (látky, z níž lze drogu vyrobit). Budou lidé zavíráni i za držení lahvičky léku proti kašli? Nejasností je v zákoně víc, debata se o nich ale nevede.
F. Pospíšil
Dnes se kterékoliv místo může stát galerií. Váš obývák, internet, náměstí nebo – hřbitov. Že to je lehce morbidní? Proč vlastně? Na pražských Olšanských hřbitovech nedávno vznikla galerie nazvaná podle čísla urnové schránky F43, kde nyní vystavuje dílo Dohoda mezi vrstevníky Pavel Sterec. Kurátoři Yumiko Ono a Lukáš Berberich říkají: „Nesnažíme se o ironii ani o sarkasmus. Pietní atmosféra a kouzlo místa dávají podnět k nezvyklým úvahám, tvůrčím podnětům i zamyšlením.“ Je podivuhodné zažít takový druh veřejného prostoru trochu jinak.
K. Boháčková
Zatímco středočeská redukce železniční dopravy byla prozatím zažehnána, kousek od našich hranic bez valného zájmu právě zaniklo torzo jedné legendy. Dne 12. prosince naposledy vyjel Orient Express na poněkud trapný zbytek své pravidelné trasy: Vídeň – Štrasburk a zpět. Spoj, který roku 1889 poprvé přímo spojil Paříž s Istanbulem, přežil dvě světové války, balkánské zmatky i železnou oponu a byl od 70. let postupně ukončován v Bukurešti, Budapešti a ve Vídni, nakonec zhynul v době evropské integrace a halasně proklamované podpory železniční dopravy. Smrtelnou ránu mu totiž paradoxně zasadilo otevření trati pro TGV mezi Štrasburkem a Paříží (2007); Francouzi tehdy odmítli připustit na tuto trasu „pomalé“ vlaky, a protože na přestup ve Štrasburku byl málokdo zvědav, spoj po 120 letech skončil. Změna pouze symbolická, namítne se. Ano: symbolizuje rozporuplný přístup evropských států k ekologické a bezpečné dopravě. Italové či Francouzi budují vysokorychlostní tratě, avšak téměř výhradně pro vnitrostátní dopravu, zatímco přeshraniční spoje jsou seškrtávány. Pokud se tedy příště setkáte s Orient Expressem, bude se jednat už jen o jeho čistě komerční simulakrum. Za jízdenku z Paříže do Vídně zaplatíte 1500 eur. Bon voyage!
M. Špína
Kulturní dny neklidu proti pražské „kulturní politice“ byly v květnu 2008. Petice, demonstrace a protestní koncerty, které mj. upozorňovaly na zvláštní rozdělování městských dotací na kulturu (i do šoubyznysu), dosáhly ve většině požadavků svého: zanikla plošná dotace na vstupenku a vznikl poradní sbor primátora, který pracoval na nových grantových pravidlech. Nebyl však splněn například bod tři, odvolání z funkcí těch, kdo celý skandál prokazatelně zavinili, „radního pro kulturu Ing. Milana Richtera a předsedu Výboru pro kulturu a volný čas a Grantové komise hl. m. Prahy Bc. Ondřeje Pechu, protože svými rozhodnutími destabilizovali pražské kulturní prostředí a ohrozili jeho další existenci a přirozený rozvoj“. Nyní, před „svátky klidu a míru“, jsme se dočkali, M. Richter (ODS), byl… převelen. Povýšil, je náměstkem primátora, má na starosti evropské fondy, zahraniční politiku a protikorupční opatření, a na jeho místo přichází O. Pecha (ODS). Rada hlavního města se navíc konečně stala nerozborným hlasem jedné strany, ODS. Zmohutnělí capi (kozlové) vbíhají hřmotně do stále větších zahrad a – kolem ten klid.
L. Bělunková