Sociologické pohledy na literaturu

Krejčího kniha Sociologie literatury nese v mnoha ohledech tíhu notně vzdálené doby. Jednak trpí situací, za níž vznikla – světlo světa spatřila roku 1944 jako cyklostyl existující jen v několika málo kusech –, a dá se předpokládat, že v příznivější chvíli by byla minimálně o něco objemnější. Za druhé, v kontextu dnešního stylu sociologického uvažování o literatuře je již pochopitelně zastaralá. Má pro čtenáře toto druhé „oficiální“ vydání (tiskem vyšla kniha poprvé roku 2001, rovněž péčí editorů Miloše Zelenky a Ivo Pospíšila) smysl vůbec otevírat?

Obhajoba nehýčkaného oboru

Text však může i přes své stáří a stručnost sloužit jako spolehlivý souhrn toho, čemu všemu lze v rámci specifického mezioboru sociologie literatury věnovat pozornost. Dělení na základní oblasti autor – dílo – čtenář, tehdy nepochybně inspirované Romanem Ingardenem, a rozšířené o otázku cesty díla od autora ke čtenáři (téma, které později zaujalo např. R. Escarpita) je platné stále. I odstavcové zmínky a nápady, které autor rozvíjí jen minimálně (cenzura, konvence, koloniální literatura, plagiarismus, mecenášství, dílo jako komodita, čtenářství), ukazují směry, jimiž se sociologie literatury za uplynulých šedesát let pustila. Jak lépe potvrdit platnost myšlenek formulovaných tak dávno?

Z přehlednosti knihy je dobře patrné, že byla napsána jako skripta, u kterých se později počítalo s možností dalšího rozpracování. Poté, co je v knize stručně obhájena pozice sociologie literatury, která zkoumá literaturu jako jeden ze společenských jevů (žel jedná se o obhajobu, kterou je radno opakovat u nás i dnes – sociologie umění není v důsledku své přetržené historie zrovna hýčkaným oborem sociálních věd), a po stručné rekapitulaci dosavadních přístupů (Sainte-Beuve, Taine, Hennequin, Brunetière, Sakulin a někteří další) pokračuje
sociologickým dělením literatury podle osy vertikální a horizontální.

V horizontální rovině se věnuje strukturalismem zřetelně inspirovanému vztahu kulturního centra a periferie a zkoumání národní povahy v literatuře. Odkaz herderovského hledání duše národa představuje téma, které je pro českou sociologii ve vztahu k umění ústřední – připomeňme alespoň T. G. Masaryka nebo Emanuela Chalupného. Vertikálním dělením míní Krejčí třídění literárních žánrů podle společenských vrstev – upozorňuje, že proměnlivou vládu literárních stylů kopíruje střídání vedoucích společenských tříd a že v dějinách umění lze zachytit nepochybnou souvislost mezi politickým zřízením a uměleckým směrem (např. osvícenskému absolutismu odpovídá klasicismus).

Nic nového pod sluncem

Čeho si Krejčí všímá velmi bystře, je fakt, že rozlišování oblastí literatury podle společenských vrstev, jimž má být ta která kniha určena, začíná být v jeho současnosti méně zřetelné vlivem snadné přístupnosti všech typů literatury od vysoké po čirý kýč sociálním vrstvám napříč („paní továrníková leckdy čte Večery pod lampou a univerzitní profesor běžnou detektivku“). Klíčovým je mu pro tuto situaci tisk, předzvěst současné vlády médií. Upozorňuje na vznik literatury ignorující jakékoliv estetické či společenské normy, „kterou sociologicky nelze přesně zařaditi pro její takřka davový charakter“, a označuje ji podle toho, že její funkcí je krátit dlouhou chvíli: jako literaturu cestovní a čekárenskou.

Je nicméně zajímavé, jak opatrně s pojmem „funkce“ zachází: Krejčí se snaží o zvrácení tehdejší formalistické nadvlády nad uměleckým dílem ve prospěch fenomenologií inspirovaných úvah, jaké nabízeli R. Ingarden nebo u nás F. Wollman. Svou sociologickou metodu Krejčí stavěl vedle metody formalistické jako doplněk, nikoli jako její protějšek, proto mu i přes výhrady byl blízký strukturalismus Jana Mukařovského – zejména tím, že překonal koncepci imanentního literárního vývoje integrací sociálních aspektů nutně obklopujících umělecké dílo.

Díky tomuto pokornému hledání cest celistvějšího poznání vztahu společnosti a její kultury lze knihu stále vnímat nejen jako historický dokument, ale zároveň i jako důkaz toho, že nihil novi sub sole…

Autorka je redaktorka sociologického časopisu.