Fotbaloví ultras patří ke stabilním subkulturám nejen u nás, ale ve většině „vyspělého světa“. Jejich cílem je obohatit sportovní zážitek o aspekty kultury, dobrodružství a někdy mu dát i politický rámec.
Tradice ultras – organizované skupiny fanoušků, která tvoří atmosféru fotbalových utkání – začala v Evropě podle dostupných informací už v padesátých letech. A to nikoli v Anglii, Itálii či Španělsku, jak by se dalo předpokládat, ale v poválečné Jugoslávii. Zřejmě vůbec poprvé se řízené fandění objevilo ve Splitu na konci října roku 1950, kdy skupina studentů ze Záhřebu zorganizovala výjezd na derby mezi Crvenou Zvezdou Bělehrad a místním Hajdukem o titul mistra Jugoslávie. Když fanoušci pod názvem Torcida Hajduk ztropili hluk před hotelem, kde byli ubytovaní hráči Bělehradu, snesla se na první jugoslávské ultras vlna kritiky. Tehdejší funkcionáři klubu (nakonec vítěze derby) se sice za své fans postavili, výsledkem ale nakonec bylo vyloučení viníků z komunistické strany, několik soudem uložených trestů – a k tomu i obvinění ze šíření nacionalistických myšlenek. Placku jednoho z lídrů ultras s iniciálami TH (Torcida Hajduk) si totiž funkcionáři přeložili jako Torcida Hrvatska. Na stadionech v Jugoslávii se přesto dál hlasitě fandilo a trend ultra se čile rozvíjel i v poválečné západní Evropě.
Zatímco v evropských ligách, nejvíce asi v jižních státech, jako je Itálie nebo Španělsko, vznikaly skupiny organizovaných fanoušků jako houby po dešti už od šedesátých let, u nás se tento trend začal rozvíjet až s pádem komunismu. Do té doby tu bylo fandění sešněrováno dobou, kluby spadaly pod ČKD, vnitro, armádu či jiné podobné organizace. Tehdy šlo o klasickou přízeň k tomu kterému symbolu či tradici a vzájemnou rivalitu skupin. Pokud pomineme některé excesy ortodoxních fans v duchu legendárního filmu Karla Smyckzka Proč? (1987), nebyl společenský dopad fandění nijak významný. Tátové s dětmi zkrátka chodili na fotbal, obdivovali hru a při nedělním odpoledni ulevili nervům zdravým rozčilením nad děním na trávníku. To jim pak vydrželo následující dva týdny do dalšího domácího zápasu při rozpravách s kumpány v pohostinství.
Zástupci jednotlivých kotlů, takzvaní vlajkonoši, byli však už tehdy jakousi subkulturou, samostatným organismem každého klubu. Některých bylo víc, jiných méně, všichni měli ale jedno společné. Nechtěli dodržovat obecná pravidla, nebáli se střetů s policií a projevovali se jako jednotná, loajální skupina. Z hlediska tehdejších sociologů se dostalo fotbalovým fanouškům za jejich projevy obdobných označení jako pankáčům, depešákům či máničkám. Byla to nepohodlná mládež.
Hooligans a více dobrodružství
Dnes má fandění jiný kontext. Zejména pro mladé lidi už není mnoho možností, jak odolávat tlakům komerce a konzumu, které stejně jako ve většině oblastí života zasahují stále víc i do fotbalové kultury. Podpora svého klubu je (vedle klasického vymezení se vůči okolí) i prostředek, jak přispívat k dění kolem sebe. Z aktivity fotbalových ultras vznikají desítky internetových stránek a fór, zaměřených čistě na fanouškovské aktivity, ale i právní poradenství, dále fanzinů, existuje i oblečení určené zasvěceným. Své platformy nemají jen jednotlivé skupiny fanoušků, existují též časopisy typu Fotbal factory, kde se každý měsíc píše o dění v celé české lize a v dalších evropských soutěžích.
Dnešní fanoušci jsou samostatná a názorově velmi rozmanitá sociální skupina. Dělí se na ultras a hooligans. Hooligans se vedle fandění zabývají hlavně potyčkami s protivníky z řad chuligánů ostatních klubů. Lídři jednotlivých skupin se zpravidla navzájem znají a před každým zápasem si dohadují vzájemné bitky – například dvacet na dvacet, se zbraněmi nebo bez. K těmto řízeným potyčkám přitom dochází na odlehlých, předem domluvených místech a trvají sotva pár minut. Často se také uzavírají různé pakty mezi jednotlivými skupinami.
„Ne všechny mladé lidi dnes baví to, co jim nabízí současná dosti konzumní společnost. Chtějí více samostatnosti, nezávislosti na systému a hlavně víc dobrodružství. Takového, které si užijí sami prostřednictvím vlastní aktivity, ne tak, že si koupí zájezd na safari nebo něco podobného,“ vysvětluje v jedné ze svých prací zaměřené na ultra mladý německý sociolog Ernst Ulmann. Ten se fanouškovskou scénou zabývá asi deset let a snaží se sledovat i pronikání politických idejí a zájmů právě mezi fotbalové fanoušky. Z jeho závěrů vyplývá, že přinejmenším v Německu mají okrajové politické skupiny (ze strany ultrapravice i z levicové sféry) zájem s fanoušky výrazněji spolupracovat. Důvodem je zejména jejich dobrá organizovanost, zásadovost a početní potenciál.
Mimo vlastní rivalitu
Na domácí scéně se to týká výhradně neonacistů. Dokladem jsou například snahy Autonomních nacionalistů o znovunastolení převahy ultrapravice na fotbalovém stadionu v Kladně nebo v Příbrami. „Ultras u nás v drtivé většině nejsou političtí. V některých skupinách se objevují neonacisté vedle nevyhraněných fanoušků a nikdo z dané party to neřeší. Na Bohemce sice není pravidlem být buď takový nebo takový, ale je jasné, že my antifašisti v této věci neděláme kompromisy,“ vysvětluje Jirka z Ultras Bohemians 1905. Podle něj je hlavní fotbal, což v praxi znamená co největší organizovanou podporu svého klubu doma i na hřištích soupeřů. Na každý zápas se připravuje celá skupina: „Vymýšlí se choreografie, malují se transparenty, které mají aktuálně reagovat na klub soupeře, na jeho fanoušky, ale také na dění ve fotbalu i mimo něj.“ Jako příklad uvádí Jirka rozvinutí transparentu, který připomněl vraždu příbramského antifašisty Jana Kučery.
„Obecně nás politika nezajímá, máme vlastní rivalitu mezi sebou, někdy ale v kotli určitá myšlenka fotbal vysoko převáží,“ připouští i Jarys, který se sám označuje za sparťana a ultrapravičáka. Právě on a další sparťanští fanoušci se takto na svém letenském stadionu provokativně postavili k otázce samostatnosti Kosova. Na transparentech s textem „Kosovo je Serbie“ dokonce vyjádřili podporu válečným zločincům Radovanu Karadžićovi a Radku Mladićovi, jakož i svůj odpor k Evropské unii. Sparťanští ultras ostatně zašli až tak daleko, že po několika velmi kritických výstupech vůči vedení vlastního klubu, kdy například na protest opustili stadion, před časem dokonce napadli na dálnici autobus se svými fotbalisty.
Všichni policajti
Většinou se však fanoušci na stadionech takto ostře k politice nevyjadřují, věnují se především podpoře klubu, zesměšňování a někdy až zastrašování hráčů a fanoušků soupeře. Vzájemná rivalita, která je motorem celého hnutí, má své meze a pravidla, která ultras ctí bez ohledu na to, jakému klubu fandí. Vlastní nepsaná pravidla odlišují tyto skupiny od „normálních občanů“ a současně udržují respekt mezi jednotlivými seskupeními, což
je až paradoxní. Jeden z fanoušků Baníku Ostrava tak na svém blogu chválí ultras Bohemians po zápasu v Ostravě a jediné, co komentuje negativně, je přístup policie, která nenechala fanouškovské tábory na pokoji. Jakmile se v kterýchkoliv ochozech objeví „roboti“ (policejní těžkooděnci) a začnou zasahovat proti některému z táborů, zpravidla se začne v obou kotlích skandovat „policie ven!“ anebo „A. C. A. B.“, což znamená „všichni policajti jsou bastardi“ (All Cops Are Bastards). Policie, případně najatí pořadatelé jsou nepřítelem číslo jedna, to je základní a nikdy neporušené pravidlo všech ultras.
Autor je redaktor deníku Právo.