Kdo jezdí, ten zlobí

Skateboarding jako sport, nebo životní styl?

Už je tomu přes dvacet let, co se u nás poprvé ve velkém představili jezdci na prknech s kolečky. Pořádný nástup této subkultury přišel ale až po akci Euroskate 88 v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Od té doby se skateboarding stal zábavou pro tisíce kluků, holek i dospělých.

Hovořit o skejťácích jako o subkultuře je na místě už právě pro jejich začátky v dobách socialistického Československa. Už tehdy se sice na trhu objevovaly první skateboardy, včetně legendárních sovětských „strojů“ s obřími kolečky, a mnoho dětí si toto specifické udržení rovnováhy zkoušelo na nejbližším kopečku, „pravých skejťáků“ ale bylo v té době poskrovnu. S pádem komunismu a otevřením hranic se situace poměrně brzy začala měnit. Asi nejviditelnější byl vývoj v Praze, kde si už na začátku devadesátých let postupně hledaly partičky jezdců svá místa, kde by mohly obrousit nějaký ten mramor.

 

Stalin skejťákům

Mezi první a dnes už doslova legendární plochy patřil bezesporu podstavec někdejšího Stalinova pomníku na pražské Letné. „Bylo to první místo, kde se jezdilo pořádně, a většina starších pražských skaterů bere Stalina jako svůj začátek, jezdí se tu dodnes, a to i přes různé snahy města tuhle plochu nějak zastavět,“ říká Tomáš Rejman, který se ve skateboardingu pohybuje už od dřevních dob. Dnes provozuje nejslavnější pražský skatepark na ostrově Štvanice.

Dávno před tím, než v Praze vznikly první skutečné překážky, funboxy či U rampy, se ale jezdilo i na dalších plochách. Klasikou byla například místa u Nové scény Národního divadla, v okolí Paláce kultury, u různých stanic metra a v podstatě všude, kde byl kus hladké plochy a lavičky či schody, které bylo možné na skateboardu pokořit. „Na to se nedá zapomenout, v těch dobách jsme neměli nic moc, žádné speciální boty, značkové oblečení a vůbec vybavení, které je dnes normální. Šlo o partičky zapálenců s vlastní módou i stylem, celé to bylo hodně punkové,“ popisuje začátky dnes pětatřicetiletý David Löbl, který podle svých slov i nyní čas od času opráší prkno a jde si „zablbnout“. „Už se spíš jen tak projedu, dřív jsme ale dokola drilovali různé triky, den co den, rovnou při cestě ze školy. Učili jsme se navzájem,“ dodává David s úsměvem. Dodnes má poctivou desku značky Phallanx s logem připomínajícím značku prezervativů Primeros. Byla to první domácí značka a vlastně i první vlaštovka budoucího vývoje. Ze skateboardingu se totiž postupně stávala móda se vším všudy. Stále víc lidí začalo jezdit a začalo se shánět po skateboardových značkách, které byly k vidění na videozáznamech, jež byly většinou dovezeny „zvenku“.

 

Není to jako Adidas

Kvůli velkému zájmu lidí se objevily první obchody, které se zabývaly čistě vybavením pro skateboardisty, jeden z prvních byl Mystic skates, který v první polovině devadesátých let otevřel právě Tomáš Rejman. Ve svém obchodu nabízel kompletní vybavení pro jezdce, nová prkna, trucky (výkyvné osy kol), kolečka, ale také první značkové oblečení. Sám se považuje za průkopníka a značky jako Volcom označuje za pravou skateboardovou módu. „Není to jako Adidas nebo jiné oděvní značky, tohle je byznys, který se týká čistě jen té subkultury. Dělají to skateři pro skatery, značky podporují jezdce, sponzorují závody a skateboarding je tak vlastně naprosto soběstačný,“ vysvětluje Rejman.

Do jisté míry má i pravdu, dnes se na trhu stabilně drží i několik domácích značek typu Final nebo Vehicle, které vznikly kolem lidí pořádajících různé akce, od závodů až po hardcorové koncerty či různé festivaly. Najdou se ale i tací, kterým dnes připadá skateboardové oblečení jako přežitek a čistě módní záležitost, jež nemá pro mnohé nositele jiný než estetický význam. „Začátky byly skutečně punkové, což odpovídalo době, protože skateboarding se objevil v USA už v sedmdesátých letech, kdy se první vlasáči na skatech vrhli do prázdných bazénů u prázdných domů boháčů ve Venice Beach v Kalifornii. Bylo to neuvěřitelné, na jedné straně adrenalin, umění, na druhé i rebelie. Byly to většinou, řečeno naším slovníkem, máničky, poslouchající Ramones, později Suicidal Tendencies či nově vznikající punkové skupiny. Drželi se vlastního stylu mimo většinové proudy,“ popisuje jeden ze zakladatelů legendární kalifornské značky Dog Town, která dodnes vyrábí prkna pro skateboarding.

 

Vypadat jak oni

I v Praze a dalších městech, kde se skateovalo už v devadesátých letech, bylo patrné, že skejťáci jsou subkulturou, a jako takoví proto měli i své přirozené rivaly a nepřátele. Zatímco rivalita v pozitivním smyslu panovala mezi jezdci na prknech a těmi, kteří si vybrali kolečkové brusle, přirozenými nepřáteli skaterů byli především naziskinheadi. Vzájemné bitky, nebo častěji úprk mladých skaterů před plešatými fašisty nebyl nijak neobvyklý a k podobným situacím docházelo nejen u zmiňovaného Stalinova pomníku na Letné, ale vlastně úplně všude. Určité volnomyšlenkářství totiž v tomto stylu vždy převládalo nad pevným řádem a jasnými pravidly. I tradice je skutečně punková, což dokazuje například osoba Douana Peterse z legendární punkové skupiny U. S. Bombs. Mistrem světa ve skateboardingu byl frontman této skupiny přitom už v polovině osmdesátých let. Přestože v důsledku svého životního stylu připomíná dnes spíše potetovanou trosku, stále patří mezi aktivisty, koncertuje a ještě nedávno příslušel mezi seniorské jezdce slavné stáje Beer City Skateboards.

Původních idejí se dodnes drží jedna část skateové komunity i u nás, jde ale většinou o starší generaci, protože současní mladí už plně zapadají do nového modelu, nadbytku zboží. S rozvojem kapitalismu a stále stoupající poptávkou totiž od devadesátých let až do dneška neustále roste počet obchodů nabízejících oblečení skateboardových značek, jak na internetu, tak v kamenných obchodech. Je ale jasně vidět, že se daleko více prodává právě oblečení a další módní doplňky „těch správných značek“ než skutečné potřeby pro jezdce.

S tím souhlasí i marketingový specialista Martin Kalousek, který stojí mimo jiné i v pozadí jednoho z internetových skateshopů. „Je to celé věc reklamy, která je ve skateboardingu zcela specifickým oborem. Celé se to týká především jezdců samotných, značky si je vybírají a vzniká mnoho fotografií, ale i videí, které pak vidí miliony lidí v televizích, na internetu nebo v časopisech. Působí to jako naprosto přirozený obraz nezávislého stylu, žádná reklamní klišé typu ,tohle musíš mít’. Je to prostě jen ukázka, že ten který jezdec nosí tyhle nebo jiné boty, v rámci byznysu to stále funguje velmi dobře, protože se mladí lidé chtějí jezdcům podobat, mnohdy i v případech, že na skateboardu v životě nestáli,“ míní Kalousek.

Přestože nelze hovořit přímo o krizi, která je dnes skloňována ve všech možných odvětvích, pravda je, že zejména v menších městech se skateové obchody dostávají do problémů. To je i případ velmi známého skateshopu v Prachaticích. Dřív byl v kraji jediný a i dnes je plně respektován už proto, že zastupuje značku Thrasher, která vznikla podle slavného skateboardového magazínu a stále si drží svůj punkový styl. Přesto je z vyprávění majitele obchodu patrné, že se mu nevede jako dřív. „V Českých Budějovicích býval jediný obchod, teď je jich asi dvanáct,“ říká. Stejně to přitom může dopadnout i v Praze, kde se skateboardová móda dnes prodává v každém nákupním centru a zpravidla tu nákup vyjde levněji než v několika tradičních, menších obchodech.

Města, parky a jointy

Pozitivní je nicméně vývoj pro jezdce samotné a tím i stále vyšší kvalita domácích jezdců, kteří se dnes často mohou měřit se světovou elitou. Právě díky aktivistům typu Rejmana a dalších mimopražských postaviček se u nás takřka po celou sezonu pořádají různé závody, funguje i Český pohár skateboardingu, což je celorepubliková šňůra závodů.

Vrcholem sezony je ale tradičně Mystic skate cup, pořádáný už déle než deset let právě v Rejmanově skateparku na Štvanici. „Je to jediný závod světového poháru, který se koná ve střední Evropě, v posledních letech dokonce pořadatelé zrušili některé evropské závody, ale Mystic se konal vždycky. U jezdců ze zámoří patří k nejoblíbenějším evropským závodům, pravidelně se tu objevují jména ze světové špičky, což je skvělé i pro naše domácí závodníky,“ pochvaluje si Rejman. Pod jeho značkou Mystic přitom existuje i specializovaná část Mystic constructions, která projektuje a staví skateparky po celé republice i mimo ni. Díky tomuto závodu, který každoročně provází i festival hudby a graffiti jam a na nějž se rok co rok přijde podívat i víc než deset tisíc lidí, se na Štvanici každoročně staví zcela nový dřevěný park a poslední dva roky tu funguje i velký krytý bazén pro specifickou disciplínu nazývanou pool. Místa pro skatery pomalu, ale jistě vznikají i z aktivit jednotlivých radnic, v Praze jsou například ve školním areálu na Barrandově, ve Strašnicích nebo nedaleko tramvaje u branického nádraží, stále se jezdí i na Stalinu a na řadě dalších míst takřka v každém větším městě. Skateparky jsou dnes i v mnohem zapadlejších koutech, v Prachaticích, Štětí, Berouně i jinde, někdy jsou soukromé, jindy se budují z obecních peněz, jedno je ale jisté: heslo „Kdo si hraje, nezlobí“, u skateboardingu platí jen zčásti. Je pravda, že špičkoví jezdci nejsou vyloženými narkomany, mnozí z nich ale jointem marihuany nebo nějakým tím drinkem rozhodně nepohrdnou. I to ostatně jen dokazuje, že i přes masové rozšíření a četné soutěže jde daleko více o životní styl než o pouhý adrenalinový sport.

Autor je redaktor deníku Právo.