Ekonomická krize, jež se přes marné ujišťování premiéra Topolánka a ministra financí Kalouska přivalila i do Česka, nepřináší jen samé špatné zprávy. Kromě zisků několika spekulantů a populistických politiků oživuje politický dialog. Po dlouhé době se do něj vrací pojem spravedlnosti, a to už stojí za pozornost, ne-li rovnou za podrobnou úvahu, na niž v úzkém měsíčním perimetru Veřejného osvětlení bohužel není místo. Tak tedy stručně a zkratkou.
Diskuse mezi českými politickými soupeři se náhle, jaký to div, začala soustřeďovat kolem otázky, „co je a není spravedlivé“, konkrétně: co je a není spravedlivé platit ze státního rozpočtu, tedy z peněz, které do společné pokladny odvádějí všichni občané z daní. Vznikají tak interesantní situace, které nejsou přitažlivé jen svou absurdností, ale i tím, jak překvapivě natáčejí dříve samozřejmé pojmy.
Česká vláda začala bojovat s krizí, jejíž dopady nejprve popírala a marginalizovala (jak tvrdí ministr financí, kvůli tomu, aby nešířila poplašné zprávy), podporou na nabídkové stránce. Vyšla z představy, že když se hospodářství zadrhává, bude nejlepší podpořit ty, kdo se snaží vyrábět, prodávat a zaměstnávat. Spravedlnost takového kroku spočívá v tom, že lidé, kteří rozvíjejí své podnikání, nabízejí pomoc i ostatním, tudíž si zaslouží podporu státu. Určitá skupina lidí se tu ve vztahu ke státu vyzdvihuje – nebude přehnané, když se řekne, že je to vyzdvihování ve smyslu avantgardy – aniž by se dostatečně argumentovalo proč. Považuje se to za přirozený postup, a to kvůli předpokladu, který sice není vysloven nahlas, přesto je všudypřítomný: centrem moderních liberálních demokracií je trh, jehož pravidlům a potřebám je třeba přizpůsobit vše, včetně toku státních peněz.
Na tom by nebylo nic zvláštního. Ba dalo by se to pochopit, neboť co jiného než aktivita a čestná snaha „něco udělat“ v konkurenci s jinými by se ve společnosti měla cenit. Jenže úsilí tvořit je často přinejmenším snaha bezohledná, která žádá, aby lidský materiál nutný pro produkci byl ve chvíli, kdy se stane nepotřebným či nevýhodným, snadno a bez závazků „odložitelný“ do volného tržního prostoru, kde se o něj musí postarat někdo jiný, v poslední instanci pak opět stát. Společnost je jen rezervoár podnikání, odkud se berou nebo naopak vylévají pracovní síly. Vládní opatření proti krizi vycházejí z potřeb mechanismu, nikoli z potřeb bytostí, jež tento mechanismus celkově naplňují.
Spravedlnost v udělování státní podpory je tu chápána jednostranně: jako výhoda někomu, kdo nejprve nabízí vztah (pracovní smlouvu), ale chce mít minimální (nejlépe žádnou) odpovědnost (vyhazov najaté „síly“ by měl být umožněn téměř okamžitě) za to, že do takového vztahu vstupuje.
Vládní strany se tu dostávají do rozporu. Z jedné strany kritizují navrhovaná opatření opozice (například šrotovné, delší podpory v nezaměstnanosti apod.) jako nepřípustně výběrová nebo jako nečistou dotaci určitému druhu podnikání, například prodeji a výrobě aut. Návrhy kabinetu – třeba nákup aut pro podnikatelské účely – lze ale chápat stejným způsobem: tedy jako výběrovou podporu někoho, kdo si to ani nezaslouží (provoz hracích automatů, který ekonomice příliš nepřináší, je konec konců také podnikání).
Vláda a opozice v boji s krizí nasazují podobné zbraně – dotace, pobídky, úlevy, podpory. Dělají to vždy tak, že určitá skupina obyvatel získává výhody na úkor skupiny jiné. Všechna taková politická opatření se z čistě vnějšího pohledu jeví jako nespravedlivá: proč by měl podnikatel z daní podporovat nezaměstnané, proč by nezaměstnaný měl na úkor výše vlastní podpory ze státního rozpočtu dotovat něčí podnikání atd. Tento spor je principiálně i technicky neřešitelný. Vždy tu bude někdo, kdo se zcela spravedlivě bude cítit ublížený. Politika tedy najednou – ne úplně nečekaně, ale snad mnohem zřetelněji než v časech klidu a bezpečí – vystupuje úplně jinak. Není to prosté obstarávání běhu společnosti a tržního systému, ale předvádí se jako činnost, jejímž jediným cílem je „zvětšovat či zmenšovat (ne)spravedlnost“ ve společenském systému.
Banalitu, k níž jsme dospěli po podivném textu o současném boji s hospodářskou krizí, ospravedlňuje jediná okolnost: z řečeného vyplynulo, že pojem spravedlnosti buď musí vycházet z hodnot, na nichž se společnost jasně shodne; anebo je to tak, že spravedlnost se zcela vzpírá instrumentální politické racionalitě. Úkolem politiky potom je se k této nejasné metě neustále přibližovat, a to bez ohledu na pravo-levá dogmata. Z pohledu na současný stav české politické krajiny začíná být zřejmé, že jsme ještě ani nedosáhli fáze, kdy by političtí soupeři něco takového uznali, protože věčně bojují za „spravedlnost svých hodnot“. Díky krizi je alespoň jasné, že jiná cesta než „mimo své hodnoty“ ve skutečné politice není. Snad někdy…
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.