Něco se s naším světem stalo. Na přelomu 18. a 19. století, kdy v revolučních záchvěvech doznívá nadějná epocha osvíceného rozumu, Evropa objevuje svou moderní podobu. Linii tohoto zlomu kopírují dvě události, či spíše sled událostí, v čase rozprostřený fenomén – v oblasti intelektuální je to hnutí romantismu, v oblasti společenských vztahů industriální kapitalismus. Oba fenomény o něco později v průběhu století dají vzniknout dvěma zásadním postavám – Marxovi a Nietzschemu –, jejichž dílo nás dodnes ovlivňuje, i kdyby jen prostřednictvím odmítání. Oba hovoří o své současnosti jako o době úpadku, současný člověk je bytostí nejednotnou, roztříštěnou, podrobenou nemilosrdným silám odcizení a morálního pokrytectví, antitezí někdejší antické celistvosti.
Marx a Nietzsche však nejsou jedinými, kdo do hloubky prožívají a především analyzují tento neradostný stav. Pocit (možná nenapravitelně) pokaženého, upadajícího světa je obecně sdílený, je to generační zkušenost těch, kdo se narodili po roce 1800. Pozitivisté ve svých laboratořích, obklopení tabulkami, vášnivě zaujatí možností experimentálního poznání, reagují na stejný pocit jako pobledlí dekadenti konce století. Své době nelze uniknout. Neunikl jí ani Pétrus Borel (1809–1859), básník, novinář a především prozaik, melancholický „Lykantrop“ (jak se sám nazývá) vyčnívající z početné druhé generace francouzských romantiků, průkopník přepjaté, morálně provokativní frenetické literatury. Dobrovolně tvoří ve svobodné oblasti literární marginality, osvobozený od nároků literatury uznávané a uznané, necítí se vázán žádnými ohledy, kromě ohledů k absolutní upřímnosti, kromě nepřátelství vyhlášeného jakékoli formě konejšivé iluze. V knize Champavert – nemorální povídky (1833, česky H&H 1999 v překladu Jaroslava Fryčera a Zdeňka Hrbaty) Borel prohlašuje: „Často se lidem radí, aby nedělali nic neužitečného: dobrá, souhlasím; ale to je totéž, jako by jim říkali, aby se zabili, protože mezi námi, k čemu je život? (…) Je něco ještě méně užitečného než život? Prospěšná věc je ta, u níž známe cíl a účel; užitečná věc musí sama sebou a svým výsledkem přinášet prospěch, musí sloužit nebo být určena k tomu, aby sloužila, prostě je to věc dobrá. Život nesplňuje ani jednu z těchto podmínek: neznáme jeho cíl, není výhodný sám o sobě, ani svými důsledky, ničemu neslouží, ani sloužit nebude, a nakonec je škodlivý; ať mi někdo dokáže užitečnost života, nutnost žít, a já budu žít…“
Radikální nihilismus doby, která zažila příliš mnoho neklidu (červencová revoluce proběhla jen tři roky před vydáním knihy), řeklo by se, ale o sto let později více než ozvěna těchto slov zaznívá ze stránek románů Louise-Ferdinanda Célina (1894–1961). Ze stránek přeplněných horečnatými vidinami, zuřivými invektivami, spíláním, a přece ve svém jádru plných nesnesitelného soucitu. „A ještě horší je přemýšlet, jestli člověk zítra najde dost síly, aby mohl zase dělat to, co dělal včera a co dělá už tak dlouho a dlouho, kde vezme sílu na všecky ty pitomé pochůzky, na ty nesčetné plány, které nikam nevedou, na ty pokusy o únik z trýznivé nezbytnosti, pokusy, které se vždycky zvrtnou v nic a pořád znovu nám dokazují, že osud je nezdolný, že každý večer musíme sletět zas dolů, pod tlakem úzkostného strachu z toho zítřka, pokaždé o něco trapnějšího, o něco špinavějšího,“ píše ve slavné Cestě do hlubin noci (1932, česky naposled Atlantis 1995 v překladu Jaroslava Zaorálka a v úpravě Anny Kareninové). Od té doby jsme se nedostali ani o krok dál, literatura nevykročila ze stínu, který na ní leží už dvě stě let.
Bezprostředních existenčních podob utrpení – jako je vykořisťování, hlad, diskriminace – v Evropě evidentně ubylo. O to více se s rostoucím blahobytem rozmnožil i počet těch subtilních forem především rázu existenciálního, psychického. Michel Houellebecq (nar. 1958), pro mnohé hlasatel soudobého nihilismu, k tomu ve své prvotině Rozšíření bitevního pole (1994, česky Mladá fronta 2004) dodává: „Žil jsem tak málo, že mám tendenci si myslet, že nikdy nezemřu; zdá se být neuvěřitelné, že lidský život obsahuje tak málo; a přesto doufáme, že se dříve či později něco stane. Hluboký omyl. Život může být klidně zároveň prázdný a krátký. Dny líně plynou, aniž za sebou zanechají stopu či vzpomínku; až jednou naráz přestanou. Někdy mám pocit, že bych dokázal trvale zakotvit v nepřítomném životě. Že mi relativně bezbolestná nuda umožní nadál vykonávat každodenní životní pohyby. Další omyl. Prodloužená nuda není udržitelnou polohou; dříve či později se mění v podstatně bolestivější vjemy, v pozitivní bolest…“ Možná je to důsledek Nietzschem hlásané „smrti Boha“, kdysi odvážné proklamace, která v domestikované podobě pronikla až do školních učebnic. Už dvě stě let stejné otazníky, stejné pochybnosti, a už dvě stě let žádná nová odpověď. Moderní literatura se tak stává trpělivým svědkem tohoto neklidného tázání, stěží v jeho světle může ještě obhájit myšlenku jakéhokoli přímočarého pokroku lidského ducha, o němž snili naši prarodiče. Ale mít svědka znamená nebýt ve svém utrpení úplně sám…
Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.