Ad Jak se z médií ztrácí obsah (A2 č. 5/2009)
Dříve jsme byli čtenáři a posluchači. Četli jsme a poslouchali výtvory v podstatě cizích, neznámých lidí. S nástupem blogů (graffiti) se vše změnilo. Co je to blog (graffiti)? Třeba to, co právě teď čtete. Je to propojeno, sledováno v síti, indexováno, šířeno dále, zesilováno, synchronizováno… Blogy (graffiti) dnes mění čtenáře a posluchače na autory a ředitele. Dnes už nejsou oni (profesionální pisálkové) a my. Dnes jsme jen my a my. Co byste měla hned dělat? Začněte psát blog (graffiti). O něčem, o co se opravdu staráte. Za pár měsíců se zamyslete, zda vás to změnilo. Vsadím se o vše, co mám, že vás to změní. Mě to mění každý den. Blogování (graffiti) spojuje tři touhy: – slyšet svůj vlastní hlas – být slyšena druhými – slyšet, co si myslí davy.
Poprvé v historii má graffiti na zdi (blog) větší váhu než oficiální verze jakékoliv instituce (včetně té vaší, třeba firmy): – Věřím, že každý má co říci. – Věřím, že jsou lidé, které to zajímá. – Věřím, že chcete říkat pravdu o své touze. – Věřím, že se tomu zaprodáte na měsíce, ale spíše na roky, na celý život. Ve vašem inzerátu, ve vaší reklamě jde o vás. V blogu (graffiti) jde o vaše čtenáře. Je to čestný rozhovor mezi vámi a lidmi, které to zajímá, kteří mají svůj názor, a někdy i touhu. Vytvořte blog (své graffiti). Je to prostředí, ve kterém se spojíte s lidmi. Mnohem důležitější ale je, že spojíte své čtenáře mezi sebou. Lidé se chtějí hlavně spojovat mezi sebou, ani ne tolik s vámi. Blogováním jim v tom pomáháte. A pomáhat lidem má význam. Povzbuzujete je, aby se angažovali ve vzájemných vztazích.
Vladimír Hrouda
Prohlášení k současné situaci
My, 420PEOPLE, považujeme za nutné a samozřejmé vyjádřit se k situaci, kdy na svůj post rezignovali členové odborné grantové komise Ministerstva kultury pro profesionální tanec, pohybové a nonverbální divadlo. Důvodem této rezignace je snížení celkové částky určené Ministerstvem kultury ČR na projekty v jejich, a tím také v našem oboru o 35 %.
V roce, kdy se na oficiálním zahájení předsednictví České republiky v Radě Evropské unie pořádá v Bruselu Český ples, zůstává nad tímto rozhodnutím rozum stát. Co dalšího zůstává, bohužel už na delší dobu, je jen jakési (smutné) povzdechnutí s otazníky v očích. A zvýšená frekvence tepu.
Protože věříme, že se na toto téma objeví dostatečné množství komentářů daleko obsáhlejších, dovolíme si vám přiblížit jen pocity osobní, jakýsi náš úhel pohledu. Pocity začínajícího souboru, pocity a myšlenky lidí, kteří se po dlouhodobém pobytu v zahraničí rozhodli pro návrat „domů“ s předsevzetím podělit se o nabyté zkušenosti s českým divákem. S přáním předávat tyto zkušenosti dalším mladým tanečníkům a možná tak napomoci jejich vývinu, případně jejich „rozletu“ po světě, kde mohou i nadále prezentovat nejen samotnou českou kulturu, ale i svoji rodnou zemi. A doufat, nic jiného se totiž dělat nedá, že se někteří z nich zase jednoho dne vrátí a budou mít stejnou snahu, přání a potřebu předávat dál to, co se naučili.
Pro nás nejdůležitější a nejzajímavější by ale bylo právě dokázat zde udržet ty nejtalentovanější jedince. Být schopni nabídnout jim zajímavou práci nejen s námi, ale i s nejlepšími lidmi z oboru z celého světa, se kterými jsme měli možnost spolupracovat a v jejichž práci věříme. A posléze s těmito tanečníky prezentovat Českou republiku s českým souborem v zahraničí. To bylo a stále ještě je naše přání, jakkoli naivní se může zdát.
Jistě, svět se ani nezboří ani nezastaví, pokud se 420PEOPLE v České republice na základě podobných kroků ministerstva neudrží. Budeme naštěstí nadále schopni, bohužel ale již pod jiným jménem a z jiného působiště, prezentovat sami sebe jako ty, co se narodili v Česku. Tak jak to již ostatně děláme hezkou řádku let. Bude nám to líto. Ale ne kvůli sobě. Bude nám to líto kvůli té další, nové generaci mladých tanečníků, kteří si budou muset pěkných pár let znovu počkat. K tomu totiž, díky rozhodnutí Ministerstva kultury ČR, dříve či později dojde.
420PEOPLE
Václav Kuneš, Nataša Novotná, Ondřej Kotrč
Praha – Den Haag
Ad O čem mlčí mločí mapa? (A2 č. 6/2009)
Musím se omluvit Ladislavu Puršlovi, že jsem ho v recenzi sbírky Mločí mapa špatně citoval. Správně má být: „Jako by se břehy/ mezi světy stíraly“ a nikoli „svíraly“. Ano, dvojverší se tak o milimetr zkonkrétní. Stále se však domnívám, že tvrzení o vágnosti a nejasnosti mnoha míst sbírky platí. Nabízím jiný příklad ze závěru básně: „Stále se zdá, bez ustání,/ že se světlo nenaklání/ a že se nám nestane“. Měl jsem na mysli i místa sice celkem zřetelně formulovaná, ale obsahově povšechná či zamžená: „Chodidly po vodě,/ krokem je počítá/ a s každým dalším/ ticho jen přibývá“; „uplouvá do tmy/ jeden život za druhým“. Vybrat podobnou ukázku ve skutečnosti není snadné. Vágnost totiž často zvolna roste z celého kontextu básně. Někdy se vplíží už do stavby a gramatiky celého textu. V básni na s. 25 se na začátku nabízejí tři podměty: „vřeteno“, „ten, kdo spí“ a „ten, kdo nosí tu košili“. V následujícím verši se přidá ještě „plamen“. A pak do konce básně přijde řada sloves: zeptá se, probudí se, oněmí, pozná se, mlčí (do svých hran), nosí, aniž by však bylo jasné, k jakému podmětu, k čemu nebo ke komu se tyto činnosti vztahují. Co naplat, že si k slovesům dosadíme jakéhosi (vágního) zamlčeného lyrického hrdinu, když se text rozostřuje už tím, jak je vystavěn. Jistě, víme, že básník nepíše novinovou zprávu, ale zachází s věcmi subtilními, a tak je jistá míra neurčitosti přítomná už v principu. To ale neznamená, že by se měl v rámci svého jazyka či obraznosti automaticky zříct určitosti. Možná by ji měl naopak o to víc pilovat. Mám pocit, že ve svrchu citovaných verších samotná představa břehů mezi světy (ve smyslu hranic, ale to právě není, nechce, nemá být jisté) svádí z cesty, aniž by se přitom ze zneurčitění vyplatila jinou podstatnou hodnotou. Na druhé straně, když básník řekne „Den zjeví jen ostrovy“, nemám proti „vágnosti“ vize ani stín námitky. Všechny prvky řečeného jsou tu jasně vyloženy na stůl. Tajemství může začít.
Jan Štolba