Das Wunder von Berlin
Režie Roland Suso Richter, 2008, 143 min.
Hollywood Classic Entertainment 2009
Záběry ze 17. listopadu mne dojímají i přesto, že jsem je viděl už tolikrát. Je v nich síla, která vyvěrá z naděje dlouho utiskovaného lidu, který se postavil svým tyranům. Stejně dojemný je i snímek o pádu komunistického režimu v sousední NDR. Tedy zejména dobře známé scény z německého velvyslanectví v Praze, nebo ty méně známé z prorážení vojenských hlídek u průchodů berlínskou zdí. Příběh, na němž je film postaven, je však až příliš málo uvěřitelný, i když i tady najdeme silné momenty. Režisér se zaměřil na východoněmeckou rodinu a střet několika generací v ní. Dědeček bojoval za fašistický režim u Stalingradu, otec je vysokým činitelem na komunistickém ministerstvu vnitra, matka knihovnice, která je napojena na opoziční živly, a syn problémový pankáč. Konec režimu jen urychlí katarzi, k níž má rodina dospět. Nepravděpodobný je téměř dobrovolný vstup syna Marka do armády, kde se rychle učí, že za hranicemi číhá imperialistické nebezpečí. Podobně vykonstruovaně působí osud mladé dívky Anny, která vyrůstala bez rodičů, přičemž během filmu jednoho z nich najde až příliš blízko Markovi. Ostatně pankáči scházející se za městem u rybníka také nevypadají příliš důvěryhodně. Atmosféra však snímku, především v závěru, kde je využito několika dokumentárních záběrů z pádu berlínské zdi, nechybí. Nečekejte filmařsky úchvatnou podívanou, spíš lehce romantizující dokument o době, kdy si komunisté nedokázali představit, že by jednou o svou nadvládu přišli, a lidé se pomalu přestávali bát říkat to, co mají na jazyku.
Jiří G. Růžička
Pokání
Pokánie
Režie Tengiz Abuladze, 1984, 153 min.
Levné knihy 2009
Ve druhé polovině osmdesátých let se v československých kinech odehrával skoro neuvěřitelný úkaz: na sovětský film uvedený v běžné distribuci bylo pravidelně vyprodáno, chodili na něj lidé nejrůznějšího věku a názorové orientace, mnozí dokonce na film přišli vícekrát a živě se o něm hovořilo. Dokáže nám Pokání i dnes přinést něco víc než pel díla, které bylo nemilosrdné k dobovému establishmentu a poukazovalo na kroky nutné k proměně společensko-politického systému? Dokáže se film zbavit nálepky „přestavbového“ filmu? Po zhlédnutí českého DVD je možné konstatovat, že ano. Abuladze natočil své podobenství s takovým myšlenkovým přesahem, že zde význam slova „pokání“ nezaniká jen s tím, jak nám mizí z mysli ve filmu použité metafory totality, ale odkrývá mnohem více svých podob. Naznačuje svou aktuálnost v jakékoli epoše, v jakémkoli lidském životě. Potřeba pokání je věčná a Abuladze to vyjádřil jen v určité konkrétní dějinné situaci. České DVD přináší film ve slušném obrazovém transferu s originální gruzínskou zvukovou stopou a českými titulky.
Petr Gajdošík
Válka v týlu nepřítele
Rangers attaco ora X
Režie Roberto Bianchi Montero, 1970, 89 min.
Řitka Video 2008
Snímek italského režiséra se řadí k volné válečné trilogii v žánru guerra, ke které patří ještě Taková prokletá patrola a 36 hodin do pekla. V dramaturgické výstavbě se tento snímek od italských žánrových produkcí s válečnou tematikou do určité míry liší. Příběh je pojímán jako psychologické drama několika vojáků v německém zajateckém táboře. Osobní spor dvou zajatých vojenských důstojníků slouží režisérovi jako tvůrčí záměr k vystupňování dalšího napětí nad osudem celé jednotky. Akce typická pro většinu filmů tohoto typu se odehraje až v závěru, kdy skupinka vojáků, kterým se podaří uniknout ze zajetí, zničí výzkumnou jadernou laboratoř. Historické reálie nejsou pro režiséra podstatné, zaměřuje se zejména na typologii jednotlivých vojáků, konflikty uvnitř zajaté skupiny, přípravu na tajnou operaci a její následné uskutečnění. Film nelze hodnotit jako obraz války ve všech jejích faktografických kontextech, ale jako hybridně žánrovou variaci dramatu, akčního a dobrodružného filmu s pozadím druhé světové války. Dynamická kamera Maria Capriottiho, často využívající ruční snímání, formálně ztvárňuje dramatickou gradaci některých situací a momentů v klíčových rozhodnutích válečných zajatců. Podobně jako v případě jiných děl, vkomponoval autor do filmu dokumentární záběry, které snímku dodávají na autentičnosti.
Jan Švábenický
Philip Jeck
Suite: Live In Liverpool
Touch Music 2008
Liverpoolského hráče na staré kufříkové gramofony bylo až donedávna možné poslouchat pouze z kompaktních disků. Dlouho jsem se divil, proč mu nevycházejí gramodesky, když jeho vydavatel s tímto médiem poměrně často pracuje – praskot Jeckovy produkce (desky, na něž hraje, schválně nevrací do obalů) by si přece zasloužil platformu, která se s jeho hudbou bude proměňovat v čase, ohrávat se atd. Dočkal jsem se. Jeckův první dlouhohrající vinyl je koncertním záznamem. Kdo ale čeká nahrávku celého vystoupení, bude překvapen: Jeck vystříhal pět částí, které sestavil do pořadí, jež rezignuje na dokumentarismus a odpovídá potřebám dramaturgie alba – takže úvod koncertu je (patrně) až druhou skladbou celku atd. Na cca čtyřicet minut alba se navíc dostaly jen ty nejpůsobivější části improvizací, těch několik chybějících míst (minut či desítek minut?) považujme za chody určené koncertnímu publiku. Myslím, že podobný přístup leccos vypovídá o tom, v jakém hudebním světě Jeck žije: album je mu východiskem, nástrojem i cílem a v každé této „životní“ fázi potřebuje jinou péči. Pozorný poslech coby východisko, něžnou nemilosrdnost coby pitvaný zdroj a pečlivě sestavené nové tělo coby výsledný produkt. Jeckovi, který vydává desky sporadicky a začal s tím div ne po dvou dekádách práce s gramofony, nejde o stvoření těžkopádného leviatana zakopávajícího o vlastní nohy, ale o vdechnutí života neokázalé, mírně melancholické a zcela životaschopné bytosti.
Petr Ferenc
Orion, James Cole
Orikoule
Big Boss 2008
Něco takového tu ještě v rámci československého rapu nebylo, jen těžko říci, zda to stačí. Originalitu ve volbě lehkých a úsměvných témat ani jedinečnost ve výběru lehkých, a tedy středněproudých hostů nelze projektu upřít, jenže to nevypovídá nic o kvalitě. Žádná moudra, žádná politika, jen mejdany, sranda a nějaká ta tradiční sebeprezentace. Ta sranda navíc funguje jen u toho, kdo tento druh humoru sdílí, jinak je člověku spíš trapně a červená se za ty, kteří vidí humor v dětské banalitě i rýmování. James Cole nezapře svou výjimečnou techniku rapu a snaží se i zpívat, což mu jde o poznání hůř. Jeho skvělá flow ale zaniká vedle slov, která jsou sice dobře poskládána za sebou, ale jež buď neříkají nic nebo jen něco, co nestojí za zapamatování. Paradoxně nejsilnější se pak zdají skladby, které z desky tematicky vyčnívají, jako třeba tradiční vzpomínání na staré časy ve skladbě Reminiscence nebo další klasické rapové klišé ve skladbě Drby. Humor tu dle mého funguje snad jen v pilotní skladbě Lůzr a pak v předělaném hitu skupiny BSP Země vzdálená. Rapové featuringy nápady zrovna neoplývají, petržalský Čistychov se objeví ve skladbě o ženách, jako by platilo, že nic jiného neumí, Vecko v již zmiňované Reminiscenci a jinak se dočkáme už jen kamarádů ze stejné stáje, tedy Wladimira 518 a Hugo Toxxxe. Kolaborace se známějšími jmény české pop-music jsou jistě zajímavé mediálně, ale hudebně toho příliš nepřinášejí. Je to opravdu jiné, ale spíše než k úsměvu to celé nutí k ironickému pousmání.
Lukáš Rychetský
Karel Čapek
Válka s Mloky
Radioservis 2009
V Čapkově románu se střetává hned několik žánrů: science-fiction, utopie (resp. dystopie) a horor (či katastrofický žánr jako jeho zvláštní případ). Jako každá klasika, i inscenace nastudovaná roku 1958 v Československém rozhlase „Radokem rozhlasové tvorby“ Jiřím Horčičkou a tehdejšími předními herci v čele s Karlem Högerem, Janem Pivcem či Rudolfem Deylem ml. odpovídá i na konkrétní otázky, které v době vzniku díla ještě ani nemohly být položeny. Finále ústí do všeobecné katastrofy lidstva a naznačená pozitivní alternativa, totiž že se Mloci navzájem vyhubí, je útěšný manévr, který antiutopický žánr jen zbytečně zamlžuje. Je to ostatně úkrok známý i z R.U.R. nebo z Bílé nemoci. Co měl autor na mysli v roce 1935, dvacet let po geniálním Leninově výroku o „kapitalistech, kteří nám prodají i provaz, na kterém je oběsíme“? Vlnu rudých, černých a hnědých totalit, které se valily Evropou! O dvacet let později jsme již byli zaplaveni rudou vlnou a svět se obával celoplanetárního atomového konfliktu. A dnes? Atomová válka hrozí nadále; s ní i mimo ni vlna islamismu, neskrývaně aspirujícího na světovládu. A jak reaguje ostatní lidstvo? Stejně jako v Čapkově románu: dodává Mlokům zbraně!
Petr Pavlovský