Bojujeme proti konzumu

Rozhlasový pořad Au fonde de la radiateur (slovní hříčka, která by se dala doslovně přeložit jako Od topení) vysílají na vlnách Fréquence Paris plurielle (FPP) každé úterý večer. Mladí rozhlasáci v něm své posluchače informují o hnutí mladých – tedy stávkách, demonstracích vysokých škol a gymnázií a často také o zoufalé situaci lidí nelegálně žijících ve Francii. Na jedno takové vysílání mě pozval kamarád Merker. Radio FPP sídlí u stanice metra Stalingrad ve čtvrti afrických přistěhovalců, v budově industriálního rázu.

Bojový duch

Stoupáme po schodech do malé místnosti, jejíž stěny jsou polepené informacemi o aktuálních sociálně-politických problémech a výzvami k demonstracím. Pomalu se začínají scházet spolupracovníci vysílání. Jsou to mladí lidé, převážně studenti, kteří se dobře znají, a v místnosti zavládne přátelská atmosféra. Chaos, který tu nastává neustálými výbuchy smíchu, šustěním papírů, předáváním si jídla a nekontrolovatelným pohybem černé (klubovní) kočky, je ukončen rychlým přesunem do vysílací místnosti. Ale ani tady disciplínu nenajdeme. Všichni se usadí kolem velkého kulatého stolu s mikrofony a začnou vyndavat cigarety a balíčky tabáku. V uzavřené místnosti se začíná roztahovat kouř. Tématem večera jsou studentské demonstrace, které proběhly ve spojitosti s dvouměsíční stávkou francouzských univerzit, pořádanou kvůli novému zákonu ministryně školství V. Pécressové. Řečníci se střídají, doplňují podrobné informace o protestech, předčítají svědectví účastníků. Vyjmenovávají ulici po ulici, kudy se kordon stávkujících pohyboval. Nepředstírají přitom snahu o objektivitu. Karty jsou rozdány, hodní chudí studenti bojují proti zlým policistům, kteří je perzekvují. Konečně zhasíná nápis ON AIR, a tak jsme společně s kouřem vypuštěni ven.

Kapitalismus nenávidím

Mluvím s kamarádem o dnešním zážitku, kdy jsem cestou od Pantheonu za zády slyšela spolu s hřmotem demonstrace i Internacionálu (rozléhala se až dolů k Lucemburským zahradám) a jak mnou při tom projelo nepříjemné mrazení. Kluk stojící poblíž se ušklíbne a něco poznamená. Otočím se k němu. Je menší, ale starší než já, s palestinským šátkem kolem krku. „Ty jsi komunista, vid?“ ptám se ho. Všimla jsem si totiž jeho komentářů už v rozhlasovém studiu. „Ano,“ prohlásí hrdě. A dodá, že kapitalismus nenávidí. Namítám, že já jsem zase z postkomunistické země, a mám tedy jistou averzi vůči černobílému vidění. Ještě se ho provokativně ptám, proč tedy žije v kapitalistické zemi a ne třeba na Kubě. Jeho horlivé přikyvování, že by hrozně chtěl žít na Kubě, naruší pobouřené vysvětlování jiného chlapce, že ani na Kubě, ani v Číně komunismus není. Ztrácím trochu nervy, takže kamarádka mě tahá za rukáv a se slovy, pojď, to nemá cenu, mě žene pryč. Uháníme z míst, kde planou rudé ohně. Chytit si metro na stanici Stalingrad.

Rozhlasoví dobrovolníci

Fréquence Paris plurielle (FPP) je nezávislé francouzské rádio, které vzniklo v roce 1981 po ukončení státního monopolu nad audiovizuálními médii za prezidentství F. Mitterranda. U jeho zrodu roku 1991 stál i J. Soncin (ředitel Národní konfederace nezávislých rádií) a Annie Simonová (z Centra studií a iniciativy mezinárodní solidarity). Vytkli si přitom za cíl dávat slovo lidem, kterým je většinou upíráno. Dnes v tematických blocích rozebírá politické, sociální a kulturní aktuality na 250 dobrovolníků-žurnalistů. Patří mezi ně i Merker a Julietta. Tráví tu takřka každý den a patří do skupiny čtyř lidí, kteří dostávají za svou práci pro stanici alespoň minimální mzdu. „Snažíme se upozorňovat na těžkosti zejména minorit a dodávat jim odvahu,“ říká Julietta. „Nehrajeme si přitom na profesionální rádio, to není náš cíl, spíš chceme, aby naše vysílání bylo autentické,“ vysvětluje. Tento přístup se odráží v bojovném akcentu řady programů. Zdůrazňují sociální nerovnosti, problémy imigrantů, zejména těch nelegálních. Emigrantské komunity mají ve vysílání své vlastní pořady (často bilingvní), ve kterých podávají informace nejen o své činnosti ve Francii, ale i o dění ve svých původních zemích. Z kultury jsou prezentovány hlavně nekomerční a nezávislé počiny, které masmédia obvykle opomíjejí – knihy z malých nakladatelství, představení mladé divadelní scény, artové filmy, hudba z celého světa. FPP se snaží objevovat a podporovat začínající tvůrce, často imigranty či míšence. Prostor tu dostávají i feministická a gay hnutí, řeší se problémy třetího světa i místní nezaměstnanost. FPP vysílá 24 hodin denně, ale jeho signál zatím pokrývá jen Paříž s její periferií. Dá se však poslouchat i na internetu. O programu vysílání rozhoduje administrativní rada složená z pěti členů, kteří jsou každý rok voleni všeobecným shromážděním.

Stanice si zakládá na tom, že je nezávislá na reklamě a absolutně nekomerční. Musí si vystačit s částkou 100 000 eur na rok. Více než polovina této částky pochází od Federace rádií Ile de France (FSER) a zbytek z Asociace pro sociální solidaritu a rovnost šancí. Jedná se vlastně o paradox, protože tyto instituce přerozdělují procenta z daní odvedených z příjmů za reklamu v komerčních rádiích. I když právě tento zdroj umožňuje existenci stanice, řada jejích zaměstnanců s tím má určitý morální problém. Merker tento rozpor vysvětluje: „Ve FPP pracuje hodně lidí, kteří bojují proti konzumu. Ti se s tímto řešením jen špatně smiřují. Bohužel se nám ale zatím nedaří financovat se z vlastních zdrojů. Máme sice projekty na hudební festivaly, na kterých chceme pro rádio nějaké peníze získat, to ale nestačí.“

Autorka studuje na Sorbonně.