V březnu 1759 v Ženevě vychází spis, který jeho autor sám označil (nutno poznamenat, že dílem v hrané skromnosti, dílem ze skutečného přesvědčení) za „pitomůstku“; těžko by však tušil, že tato „pitomůstka“ bude o 250 let později patřit k jednomu z nejvýznamnějších textů francouzsky psané literatury. Tím spisem byla filosofická povídka či spíše román Candide a jeho autorem nikdo menší než Voltaire. Jistě je v tom cosi ironického, že spisovatele, který si v duchu tehdy vládnoucí klasicistní estetiky z vlastní početné tvorby nejvíce cenil svých tragédií, dodnes v živém čtenářském povědomí udržuje právě tento nepříliš rozsáhlý prozaický text. Nezbývá než souhlasit s Flaubertem, který v roce 1878, kdy uběhlo sto let od Voltairova úmrtí a oslavy výročí financovala čokoládovna Ménier, poznamenal: „Ubohý génius, ta ironie ho snad nikdy neopustí.“
Aby té ironie nebylo málo, jeden z prvních ohlasů na Candida přišel už v dubnu, a to od pruského krále Fridricha II. – téhož Fridricha II., s nímž se Voltaire pár let předtím po krátkém a intenzivním přátelství za obzvlášť hořkých a pokořujících okolností rozešel. Tehdy Voltairovi bylo šedesát, měl za sebou pobyt v Bastile i anglické vyhnanství, platil již za uznávaného básníka a dramatika, kontroverzního historika, brilantního esejistu, schopného filosofického popularizátora a celkově za intelektuálního nonkonformistu provokujícího všechny autority – od církve po francouzský dvůr. Proto se uchyluje na čerstvě zakoupené panství ve Ferney na hranicích Ženevy, které bude mimochodem po zbytek života příkladně a se značnou prosperitou
spravovat, a zde v ústraní, zajištěn materiálně a v bezpečí i před perzekucí mocných, se stává skutečnou mezinárodní celebritou. Odsud koresponduje s dvanácti sty adresáty různých národností, různého vzdělání i původu, odsud polemicky a často úspěšně bojuje se společenským bezprávím a teprve zde napíše slavného Candida. „Kdyby zemřel v šedesáti letech, byl by dnes skoro zapomenut,“ napsal Valéry a je v tom velký díl pravdy.
Candide, dílo volné chvíle a zralosti, ale paradoxně nikoli největších ambic, na první pohled působí jako dobrodružný příběh, jehož hrdinové dávno před dnešní leteckou globalizací putují po celém světě – od Turecka po Paraguay. Ale především je hořkou satirou na naivní optimismus, jehož důvěřiví stoupenci mají sklon k fatalistickému přijímání stávajících podmínek, zatímco Voltaire byl po celý život přesvědčen o nutnosti nikdy se nesmířit se zlem prostupujícím společnost, jakkoli nepříjemné mohou být důsledky takového počínání. Tím vlastně objevil a praktikoval myšlenku angažovanosti dávno před Sartrem, a proto celý život zasvětil boji proti zlu pramenícímu z fanatismu, nevědomosti a pověr. „Jean-Jacques píše pouze, aby psal; já píši, abych jednal,“ takto jednou popsal rozdíl mezi sebou a Rousseauem.
Zatímco stárnoucí Voltaire konečně nalezl ve Ferney klid, Evropu vyděsilo ničivé lisabonské zemětřesení a soustavně ji pustošila sedmiletá válka, první skutečně světová válka, která dosáhla až do Kanady a Indie. A Voltaire se znepokojeně táže: Není jeho štěstí vzhledem k těmto okolnostem absurdní? Nebo je absurdní taková koncentrace utrpení a zla, jehož je svědkem? Skutečně, hrdinové románu jsou až se sadistickou důsledností vystaveni všem myslitelným druhům utrpení: od znásilnění přes zmrzačení, bičování, věšení, pitvání zaživa, upalování až po veslování na galejích. Svět, v němž se pohybují, má daleko do osvícenské idyly, namísto toho často připomíná noční můru. Hrdinové v jedné epizodě navštíví nejlepšího tureckého filosofa. Ten však na námitku, že „na světě je strašně mnoho zla“, drsně odvětí: „Co na tom...?! Stará se Jeho Výsost, když pošle loď do Egypta, zda myším na lodi se vede dobře nebo zle?“
Přesto nečekaně klidný, ale skeptický závěr poněkud otupuje hroty nihilismu. Hrdinové se navzdory dlouhému putování po celém známém i imaginárním světě neocitli o moc dále než na počátku příběhu. Jako by tato záludná kruhovost pohybu ukazovala na marnost jakéhokoli pohybu vůbec, jakékoli touhy po změně, jako by předznamenali mnohem absurdnější hrdiny Beckettovy, jejichž aktivita, zbavená skutečné možnosti pohybu, se redukuje už jen na čekání a přežívání. Pouze se z Vestfálska přesunuli do Cařihradu, kde zakoupili malý statek. Tam se ustavuje malé společenství lidí, kteří se spojili v obraně proti nepřátelství světa. Mais il faut cultiver notre jardin, „musíme pěstovat svou zahradu“, tak zní závěrečná maxima celého příběhu: „Pracujme a nechme mudrování (…). To je jediný prostředek, jak učinit život trochu snesitelným.“ Voltaire tak dvě století před existencialisty analyzuje absurditu světa a tak jako oni vidí jedinou naději v zásadním nesmíření se s tímto stavem, vidí nutnost stále o něco usilovat, nutnost vnášet do nespravedlivého světa aspoň zdání řádu. Pěstovat zahradu-život s vědomím veškeré její křehkosti i zla, které ji obklopuje a někdy prostupuje, nic víc a nic méně nám Voltaire nenabízí. A nic víc nám zatím nenabídl ani nikdo jiný po něm.
Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.