V Německu má literární kritika nejen stálé místo v denním tisku, ale také má poměrně výjimečné postavení ve společnosti a médiích. Debatu nad jejím fungováním ve věku digitálních médií nyní poodhalil případ nominace knihy Heleny Hegemannové na Cenu Lipského knižního veletrhu. Jde totiž o plagiát.
Kniha odhalující vše, kulový blesk jazyka a formy, nový objev německé literatury: takové přívlastky provázely na začátku letošního roku román Heleny Hegemannové Axolotl Roadkill. Kniha byla kritikou přijata, i když už na počátku se ozývaly negativní ohlasy. Deník o dospívání šestnáctileté Mifti, plný šokujících scén – dále pak sexu a drog –, se stal tématem článků, které plnily kulturní rubriky německých novin od letošního února do poloviny března. Debata získala na obrátkách, když se titul objevil mezi nominovanými na Cenu Lipského knižního veletrhu a zároveň vyšlo najevo, že autorka nemálo „citovala“ z textů cizích, zejména pak přejímala od blogera Airena a jeho románu Strobo.
Zcizená opravdovost
Text, obdivovaný především pro vysokou míru autentičnosti, s níž autorka zachycovala bouřlivé dospívání, tak najednou musel čelit podezření, že je plagiátem. Hegemannová na situaci reagovala prohlášením, že osobně nevidí problém v použití textů jiných autorů. Jedinou chybou podle ní bylo, že to neuvedla hned; to však prý napraví v příštím vydání. Jak říká, dnes je přirozené, že to či ono se převezme odjinud a včlení do textu. Obslužme se, kdekoli se nabízí inspirace. „Originalita už tak jako tak neexistuje, jen opravdovost,“ říká. Ale co když jde o opravdovost vypůjčenou?
Metoda copy&paste je dnes bezpochyby platným způsobem vzniku téměř čehokoli. Na internetu se dobře uplatní, tam jde především o rychlé upoutání pozornosti a původnost není podstatná. Kniha jako umělecký text je však útvar uzavřený fyzicky i obsahově. Jako celek má představovat samostatný originální umělecký výtvor. Měla by proto přesvědčit sama o sobě, bez přídavných charakteristik. Nebo nastala doba, kdy je třeba tento pohled změnit?
Autorství, plagiát a krádež
Literární kritika byla v názoru na Axolotl Roadkill od začátku rozdělená. Pozice se příliš nezměnily, ani když vyšlo najevo obvinění z plagiátorství. Ti, kdo na románu viděli vady již od počátku, se přirozeně cítili utvrzeni ve svých argumentech. Protistrana naopak tvrdila, že kdo je proti, ten je ubohý mužský šovinista, který prostě nedokáže připustit, že se jedná o mladou a nadějnou ženskou autorku. A kromě toho i Thomas Mann, Bertolt Brecht či Elfriede Jelineková citovali jiné, a jací to jsou autoři! Tak proč tolik kritiky? Vždyť podle Rolanda Barthese to snad ani není možné jinak, než že se autor inspiruje texty jiných…
Frontální zásah ale dostala touto debatou Cena Lipského knižního veletrhu. Přesto porotci do poslední chvíle bojovali za mladou autorku. Nejen že nebyla z nominací vyjmuta, dokonce si udržela platné místo v debatě o vítězi. Aby zachránili čest literární tvorby, přispěchali v předvečer veletrhu spisovatelé v čele s Günterem Grassem s prohlášením na ochranu autorství proti plagiátu a krádeži. Při samotném vyhlášení pak z úst předsedkyně poroty Auffermannové, renomované kritičky, zazněla slova hledající omluvu pro čin mladé autorky.
Medializovat, nebo zemřít!
Zarážející je, kolik prostoru bylo v celé debatě věnováno tématu plagiátu a jak málo se vlastně psalo o samotné knize. Možná proto, že odpověď je tak prostá. Věc by byla možná příliš rychle odbyta a vyřízena: text je totiž banální a jedinou otázkou zůstává, zda snad otevřenost hraničící s pornografií je onou autentičností, kterou mnozí tolik opěvovali.
Debata připomíná poprask kolem nedávného ocenění „vietnamské“ knihy Jana Cempírka, jehož případ je ale z literárního hlediska patrně sympatičtější proto, že je falešná autorka, ne však text.
Obě kauzy ilustrují, jaký význam získávají mimoliterární aspekty. Text sám o sobě se nejen v případu Hegemannové stává jen částí celkového obrazu, jak je zprostředkován médii. Jde o obraz či příběh pokud možno výjimečný, nejlépe skandální, protože ten získává pozornost i u veřejnosti mimo obec čtenářů literatury. I když vydrží pouhou chvíli, zdá se být z hlediska médií podstatnější než diskuse o řadě knih, které nebyly recenzovány, protože na ně kvůli této debatě nezbylo místo. Celé téma poutalo pozornost do momentu vyhlášení vítěze literární ceny. Skončilo záběrem na Hegemannovou napjatě očekávající vyhlášení vítěze, na její překvapený výraz. Když pak noviny následujícího dne referovaly o vítězi jako o tom, kdo porazil Hegemannovou, byla už celá debata minulostí.
Literární teleshopping
Co s tím? Jak vidno, autorka se s touto situací vyrovnala dobře, kniha se prodává a rozporuplný pohled nijak nevadí. Německá literární kritika jí věnovala velké množství prostoru: nejdříve aby knihu uvedla a pak aby ji obhájila či odsoudila. Ve výsledku zůstává jen pachuť z debaty, která patrně nejvíce poškodila tento obor, jenž už delší dobu nezažívá nejlepší časy.
V Německu zaujímá literární kritika ve srovnání s jinými zeměmi výjimečné postavení, což má své historické důvody. Psaní literární kritiky se zde stalo řemeslem, povoláním a jeho produkty samostatnou literární disciplínou. A to platí vlastně dodnes, kdy řada renomovaných literárních kritiků působí na volné noze a uživí se. Zatím.
Doby, kdy byla německá literární kritika na vrcholu, jsou spojeny s Marcelem Reichem-Ranickým. Tato osobnost, v níž se snoubily vlastnosti rétora a fundovaného literárního kritika, kralovala léta s pořadem Literární kvartet na televizních obrazovkách. Ranického následovníci již takového úspěchu nedosáhli. Vliv televizních vystoupení populární autorky a moderátorky Elke Heidenreichové byl sice možná ještě větší, avšak forma připomínající teleshopping už oslovovala spíše nečtenáře než literárně zkušenější publikum, které bylo věrné Ranickému. Poté, co se Heidenreichová kriticky vyjádřila o upadající kvalitě programu státní televize, která její pořad vysílala, bylo její vystupování ukončeno. Další Ranického epigoni pak nabízeli už jen jakousi literární show o knihách anebo rovnou magazín s předtočenými vstupy. Relevantní debata o literatuře zůstala v programu několika vybraných rozhlasových stanic a v novinových fejetonech.
Bývalá šéfredaktorka časopisu Literaturen Sigrid Löfflerová vidí situaci velmi kriticky a míní, že debata kolem Hegemannové německou literární kritiku poškodila. Už tak byla její pozice kvůli ústupkům ve prospěch spotřebitelských informací o knihách a na úkor analýzy literárního textu devalvována. Přes veškeré nedostatky však neexistuje jiný způsob, jak vyhodnotit a utřídit to množství knih, které každoročně vychází. V konečném důsledku tak celá situace poškozuje zejména ty, pro něž knihy vycházejí především – čtenáře.
Autorka je germanistka.