Často se setkáváme s nářky nad bídným stavem domácí filmové literatury. Jde bezpochyby o problém, který má hlubší kořeny, ale není neřešitelný. Nakladatelství Casablanca to dokazuje s každým novým titulem. Nedávno vydalo Nakladatelství AMU Dějiny filmu (Film history. An introduction, 2007) autorů Davida Bordwella a Kristiny Thompsonové. A vloni přišlo nakladatelství Academia s českým překladem Dějin filmu 1895–2005 (Historia filmu 1895–2005, 2009). Polský filmový historik Jerzy Płażewski se v nich pokouší podat přehled vývoje světové kinematografie. Jednota tlumočníků a překladatelů sice ocenila tuto knihu v kategorii „Encyklopedické dílo“ třetím místem, avšak lze mít vážné pochybnosti minimálně o odborné redakci, jak vyplývá z recenze Jaromíra Blažejovského v Cinepuru č. 68/2010. Na pražské katedře filmových studií FF UK jsme se nakonec rozhodli nedoporučit studentům četbu těchto dějin pro přípravu na zkoušky. Ač je to dílo ambiciózní, nelze ho bohužel považovat za moderně pojaté a přihlížející k nejnovějším poznatkům v oboru.
Již při letmém čtení je totiž zřejmé, že jde spíše o vzpomínky pamětníka, který si příliš nelámal hlavu s detaily. Nechci autorovi upírat právo na osobní názor (který často vyjadřuje již v podtitulcích kapitol), ale Płażewski se dopouští řady zjednodušení, aniž by řádně vysvětlil, jak k nim dospěl. Student, který by se dle této publikace připravoval na zkoušku, se zákonitě dostane do neřešitelné situace. Bude mít pocit, že má na téměř každé období a na každou národní kinematografii jasný hodnotící klíč, ale těžko bude moci svůj postoj obhájit nebo něčím podložit. Oproti Płażewskému nepřistupují Bordwell a Thompsonová k dějinám filmu jako k jasně danému a neměnnému souhrnu děl a tvůrců. Jejich cílem není stanovit rozdíl mezi vysokým a nízkým v umění. Spíše nás vedou – za pomoci zřetelně formulovaných argumentů a odkazů na relevantní literaturu – a nestavějí se do pozice vševědoucího vypravěče. Polský bard činí pravý opak a klade jednu pravdu vedle druhé.
Stačilo namátkou zalistovat v kapitolách o francouzském filmu: například na straně 216 v podkapitole Nesmělí realisté se píše o hanebném ekonomickém diktátu, podepsaném Francouzi ve Washingtonu. Přitom šlo o oboustranně výhodnou dobrovolnou mezivládní dohodu, která se s odstupem času ukázala jako prospěšná. Stačí srovnat, jak srozumitelně a přesně popisují tutéž situaci Bordwell a Thompsonová. Poválečný mexický film (s. 269) je zase redukován na dvě (sic!) jména, přestože každá lepší filmová publikace se rozepisuje o zlatém poválečném období! Část věnovaná francouzské nové vlně (s. 299) kupí jeden nesmysl na druhý. Nebyli to přímo režiséři, kteří na sebe vztáhli označení nová vlna. A v letech 1959 až 1961 nebojovali o to, aby mohli zůstat v režijní profesi – vždyť jejich debuty vesměs patřily ke komerčním trhákům roku. Naprosto absurdně se pak podle Płażewského stává nejtypičtějším režisérem nové vlny Alain Resnais. Čím více se blížíme k současnosti, tím se čtení stává nesnesitelnější. Bohužel autorova omezenost je podpořena jeho vlastními verdikty: na straně 650 třeba hodnotí až studentsky nezralým stylem tak zásadní film, jako je Slon (Elephant, 2003) Guse Van Santa, a ptá se, proč ho režisér vůbec natočil.
Posledních pár desítek stran se skládá převážně z převyprávěných obsahů filmů, které Płażewski asi viděl jako člen porot a jejichž výčet nalezneme na předsádce. O latinskoamerickém filmu neví autor nic, alespoň však vesměs postává v uctivé vzdálenosti. V případě výroků o afrických kinematografiích to však zavání až pohrdáním. Z desítek tamních filmů natočených v letech 1990 až 2005, které zaujaly festivaly celého světa (ale vždyť tam údajně seděl v porotách?!) a o nichž se mluvilo i psalo, si nakonec vybírá sedm (!) snímků, z nichž navíc dva natočili Evropané.
Płażewski se evidentně věnuje především filmům, které měl možnost vidět na festivalech, přesto z nich vyvozuje radikální závěry. Možná kdyby kniha vyšla koncem osmdesátých let, bylo by to záslužné, ale v roce 2009 jde o anachronický počin, který už nemá ani populárně-naučnou hodnotu. Je to spíše artefakt jedné doby, o níž jsem si myslel, že už skončila.
Autor je festivalový dramaturg a přednáší dějiny filmu na katedře filmových studií FF UK v Praze.