Dopisy mocným jsou už odedávna zbraní bezbranných. Ale nejen těch, jak ukázal též starosta Prahy-Libuš Petr Mráz a zastupitelka a předsedkyně tamního Výboru pro multikulturní soužití Pavla Jedličková. Ti napsali ministru vnitra a magistrátu, že je v okolí vietnamského tržiště SAPA neúnosná situace, vzniká tu ghetto, a „pokud nedojde k razantnímu zásahu orgánů státu, může dojít až k založení skutečné domobrany, kdy občané vezmou vše do vlastních rukou“. Autoři, kteří mají v popisu práce podobné situace řešit, později přiznali, že problém nafoukli, aby zaujali média. Zareagovala nejen ona, ale i policie (na místo poslala zásahovou jednotku), a Dělnická strana sociální spravedlnosti, která před tržnici svolala na 12. května demonstraci. Příznivcům ultrapravice chtějí na místě čelit nevládní organizace, jež budou migranty chránit rozdáváním speciality vietnamské kuchyně – jarních závitků. Média jistě nebudou chybět, a tak mají starosta a zastupitelka o prostor k sebeprezentaci postaráno.
F. Pospíšil
Pozoruhodný snímek Smrt čeká všude Kathryn Bigelowové plánovala distribuční společnost Palace Pictures vydat v Česku jen na DVD. Situace se ale změnila, když film obdržel stejně nominací na Oscara jako Avatar. V tu ránu se dostal do českých kin. (A Oscarů získal šest.) Že by podobný osud postihl i Fantastického pana Lišáka? První animovaný celovečerní film Wese Andersona se u nás plánuje též vydat pouze na DVD. Na plátně ho mohli diváci vidět jen na festivalech (Febiofest či Anifilm). Pražská artová kina Aero a Bio Oko se však po dohodě s distributorem rozhodla film promítnout v květnu na plátně v HD kvalitě. Spolu s dobrými recenzemi to možná přesvědčí dovozce, aby konečně změnil strategii a uvedl film normálně do kin. Je načase, aby čeští distributoři našli odvahu uvádět náročnější tituly a přestali české diváky podceňovat.
K. Boháčková
Zatímco české letní hudební festivaly vytahují jako hlavní lákadla jednu hudební zombii za druhou, na slovenské Pohodě se sjede současná špička indie scény. Promotéři českých festivalů sázejí na třicátnickou nostalgii. Skupiny a hudebníci jako The Prodigy, Faithless, Leningrad Cowboys, Manic Street Preachers, Iggy Pop nebo Metallica už mají nejlepší roky dávno za sebou. Když k nim pořadatelé přimíchají stálice české hudební scény typu Mig 21, Vypsaná fixa nebo Wohnout, nemůžou už nic zkazit. S Pohodou se to nedá ani vzdáleně srovnávat: Crystal Castles, The XX, Klaxons, Autechre, These New Puritans nebo Micachu and The Shapes; a to je jen stručný výčet! Jediným festivalem u nás, který bude stát za návštěvu, tak asi bude zase Creepy Teepee v Kutné Hoře, přestože jeho prozatímní line-up vypadá možná až příliš indie.
J. G. Růžička
Praha má další divadelní kavárnu. Otevřela ji Nová scéna Národního divadla ve foyeru v prvním patře s výhledem na Národní třídu. Překvapilo mě, jak rychle si sem lidé našli cestu a jak výrazně kavárna proměnila atmosféru v Pragerově budově, kterou zatím kulturní obec (až na výjimky, jako je třeba Wladimir518) přijímala s despektem. Otevřít budovu lidem je asi to nejlepší, co lze pro změnu jejího vnímání udělat. Právě samozřejmost, s jakou chodí návštěvníci na kávu nebo na večeři do „svého“ divadla, jsem obdivovala v opeře v Oslu nebo na některých italských divadelních scénách.
J. Bohutínská
Už tradiční české kampaně typu mobilizace (národ musí bojovat proti rudému nebezpečí, jinak se vrátí 50. léta) pokračují i letos. A i jejich zásluhou se stala předvolební agresivita běžnou. „Voliče“ házející plnými zavařovačkami člověk zčásti chápe (přirozená reakce na zpupnost) a zčásti by jim taky vrazil pár facek, zvlášť když pak čte jejich pubertální nebo svazácky státotvorné „důvody“ na Facebooku. Letos však agresivní vlezlost u lidí žadonících o moc ještě narostla. Hlavním městem chodí uniformované „hlídky“ a ve jménu hygieny a jedné politické strany si hrají na policii. Šedá eminence strany jiné chce v budoucnu odměňovat „správnou výchovu“, která má za následek (jedině) co nejrychlejší a nejvyšší finanční výkonnost potomků. A jiný zas předseda rozděluje svobodný (i když mnohdy skutečně pitomý) tisk na ty, s nimiž se mluví, a ty druhé. Letošního jara je těch sociálních sanitářů už nějak moc. Chtějí nám naznačit, že máme mobilizovat, jinak se vrátí ještě i 40. léta?
K. Brávek
Při připomínkách Pražského povstání a konce války zazněly letos z Českého rozhlasu kromě obvyklých informací a řady povedených dokumentů či rozhovorů i podivnosti. Ve večerních zprávách Radiožurnálu 2. května moderátorka a po ní i historik Jiří Fiedler vyřkli o dobytí Berlína jednoduchou tezi: Američané se do toho nehrnuli, protože šetřili životy svých vojáků, Sovětům na jejich lidech nezáleželo. Věc byla ale složitější, taková zkratka na ni nestačí. Vyzněla jako antirusismus. Škoda i jedné zprávy na Rádiu Česko z 5. května, hovořící nikoliv o květnovém osvobození Prahy, ale o obsazení. Byl to jen přeřek?
P. Šafařík
Pražské povstání 1945? Ano, vzpomínám si. Když se tam před naším domem začala stavět barikáda a všichni nosili dlažební kostky, tak čtyřleté dítě nemohlo dělat nic jiného než si také stoupnout do té řady a pokoušet se ty kostky podávat dál.
V. Klaus