Režie Karel Zeman, 1964, 81 min.
Filmexport 2010
U příležitosti letošního zemanovského výročí vyšlo v Česku první skutečně kvalitní DVD vydání filmu Karla Zemana. Jde o Bláznovu kroniku, trikový film z dob třicetileté války, v němž převažují herecké akce na pozadí kulis. Scénář psal Karel Zeman spolu s Pavlem Juráčkem a zdaleka se nejedná o film pro děti. Jeho příběh popisuje, jak se lidé i dříve měnili podle toho, jak právě foukal vítr. Z dnešního pohledu vystupuje do popředí typický Juráčkův sklon k dobové alegorii. Snímek získal cenu za nejlepší celovečerní film a za režii na VIII. mezinárodním filmovém festivalu v San Francisku a právě z této cesty natočil Karel Zeman krátký dokument, který je součástí DVD. Bláznova kronika představuje jeden z vrcholů Zemanovy trikové práce, započaté Ukradenou vzducholodí, v níž se mu podařilo odpoutat herce od reálu a vytvořit fantaskní a výtvarně pozoruhodný svět. Zvolil přitom techniku, která dobře vystihovala dobu, a vycházel i z dobových rytin a kreseb. V bonusových materiálech se dozvídáme, jak se snímek natáčel, a součástí bonusů jsou i Zemanovy výtvarné návrhy k filmu a fotografie z natáčení trikových scén. Ludmila Zemanová například vypráví o tom, jak Karel Zeman v době příprav studoval knihy o třicetileté válce. Co se týče triků, zdůrazňoval prý, že divák by měl být během celého filmu neustále překvapován, aby nepřišel na jejich tajemství. O Zemanově tvorbě zeširoka i do hloubky mluví historik animace Jiří Kubíček.
Kamila Boháčková
Truman Show
Režie Peter Weir, 1998, 98 min.
Magic Box 2010
Svého času téměř nepovšimnutý snímek australského filmaře Petera Weira sice zavadil o pár oscarových nominací, komerčně ale příliš úspěšný nebyl a doma se mu publicisté začali věnovat až po delší době. Truman Show není klasický jednorázový blockbuster, i když by k tomu obsazení (v té době příliš zaškatulkovaného) Jima Carreyho a sám námět mohly svádět. Ne že bychom si nějaké té legrace neužili, ale úsměv brzy zhořkne. Weir totiž vytvořil (bez nadsázky) geniální otazník nad (ne)pravdivostí světa před kamerami. Ještě před vypuknutím módy reality show poukázal na jejich etické slabiny, přetvářku i na umělost audiovizuálního obrazu. Své poselství podal se spádem, vtipem a nezbytnými emocemi. Truman Show je přes všechnu tu intenzitu paradoxně nenápadný snímek. Dost možná si ani nevšimneme, že se znovu objevuje na trhu s DVD. Nicméně už pro mnohé bonusové materiály a možnost pustit si film i v originálním znění by byla škoda disk minout.
Lukáš Gregor
Vzpoura pretoriánů
La rivolta dei pretoriani
Režie Alfonso Brescia, 1964, 95 min.
Řitka video 2010
Tvorba Alfonsa Brescii je v naší distribuci zastoupena už několika tituly. Antické akční drama o vzpouře pretoriánů je debut režiséra, který se v následujících letech zaměřoval téměř na všechny žánrové kategorie, jež byly v italské kinematografii divácky populární. Brescia, který přispěl do mytologických fantazií ještě snímky Il magnifico gladiatore (Velkolepý gladiátor, 1964) a Il conquistatore di Atlantide (Dobyvatel z Atlantity, 1965), zavrhl důraz na přesnou historickou rekonstrukci a zaměřil se na dynamiku vyprávění a jeho formální ztvárnění. Choreografie akčních a bitevních scén je zde základním prvkem k udržení a budování napětí při zobrazování dramatických konfliktů hlavního hrdiny s nepřáteli. Výprava a kostýmy čerpají z antických motivů, ale slouží především jako žánrová stylizace v rámci budování prostředí. Ústředního hrdinu lze v jeho heroickém pojetí chápat také jako postavu z jiných žánrů, zejména spaghetti-westernů, kde byli osamělí jezdci vytvářeni často podle modelu antických hrdinů. V úvodních titulcích filmu se opakovaně objevují některá jména, s nimiž jsme se už setkali u jiných DVD vydaných Řitkou video: kameraman Pier Ludovico Pavoni a hudební skladatel Carlo Franci. Jejich tvůrčí styl může být divákovi po zhlédnutí několika filmů kategorie „meč a sandály“ motivací k porovnávání předchozích distribuovaných titulů. Na scénáři spolupracoval Gian Paolo Callegari, režisér historického velkofilmu Pilát Pontský (Ponzio Pilato, 1962).
Jan Švábenický
Jan Burian
Dvanáct druhů samoty
Indies MG 2010
Tematické album tvoří téměř výhradně starší skladby, známé z desek Hodina duchů, Černý z nebe, Poesie, Jenom zpívám nebo Zrcadlo. Všechny však jsou radikálně přearanžované, včetně bohatého využití laptopových zvuků. Jan Burian se snaží držet krok s hudebním vývojem přinejmenším od konce osmdesátých let, kdy tvořil syntezátorovou dvojici s Danielem Fikejzem, takže jeho aktuální hudební kabát rozhodně nepřekvapí. Navíc má posilu ve vlastní rodině: spoluproducentem, kytaristou, klávesistou, tvůrcem elektronických zvuků a částečně i skladatelem zde byl jeho syn Jiří (je možná známější jako Gregory Finn ze skupiny Southpaw). Ta spolupráce je už osvědčená, stejně jako v případě dalších zúčastněných: Mikoláše Růžičky nebo Lenky Dusilové. Ale hostů zde najdeme víc, takže mezi nástroji je zastoupen i lesní roh, flétna nebo cello. Písničky, které Jan Burian dřív natočil jen s klavírem nebo ve zcela odlišných aranžích, teď dostávají šanci žít novým životem. Jistě je budou jinak vnímat posluchači, pro které jsou všechny ty elektronické zvuky běžně slýchanou samozřejmostí, a jinak dávní příznivci, kteří skladby znají dlouhá léta a na radikální předělávky si prostě musejí zvykat. Hned první písnička sice vyvolává obavy, zda některé zvukové skrumáže nejsou poněkud samoúčelné, ty se však rychle rozplývají: album přináší hodně nových nápadů a zní pestře.
Jaroslav Riedel
Beethoven, Sibelius
Houslové koncerty
Supraphon 2010
Na CD najdeme dva z nejkrásnějších koncertů pro housle a orchestr; především jde však o portrét legendární britské houslistky polského původu Idy Haendelové, doprovázené Českou filharmonií za řízení Karla Ančerla. Nahrávky z archivu Českého rozhlasu byly pořízeny na koncertě v pražském Rudolfinu 18. října 1957; bylo to první vystoupení Idy Haendelové s Českou filharmonií a obě náročná díla zahrála v jediný večer. Nahrávky jsou pochopitelně mono, zvuk je tedy místy jednolitý, s některými zanikajícími detaily, se šumem z publika i s potleskem. Historický dokument dokládá nejen skvělou úroveň našeho prvního orchestru v té době, ale také umění jediné tehdejší houslistky, která se dokázala prosadit v mužském světě. Mimochodem, tato dáma (nar. 1928) hraje dodnes. Beethovenův rozsáhlý koncert z roku 1806 patří k nejnáročnějším dílům svého druhu a je metou každého houslisty, který tu může na široké ploše předvést všechno své umění v polohách lyrických, dramatických, melancholických i virtuózních. Orchestrální složka je také bohatá, takže jde o rovnocenné partnerství houslí a orchestru. Zcela odlišnou atmosféru má téměř o sto let mladší houslový koncert finského skladatele Jeana Sibelia z roku 1903. Ačkoli i on má virtuózní a dramatické pasáže, převažuje tu především jakási „severská“ melancholie. Je to zajímavý kontrast k Beethovenovi. Sibeliovo pozdně romantické dílo je však neméně krásné a technicky náročné. Ta atmosféra živého koncertu je jedinečná i takto zprostředkovaně.
Milan Valden
Christiaan Virant & Throbbing Gristle
Gristleism
Industrial Records 2009
V Pekingu sídlící elektronické duo FM3, tedy Christiaan Virant a Zhang Jian, se v hudebním světě proslavilo nezvyklým hudebním nosičem. V roce 2005 vytvořili Buddha Machine – plastovou krabičku na dvě tužkové baterie s vestavěným levným reproduktorem, na níž bylo možné poslouchat devět nekonečných ambientních smyček. Během dvou let se jich prodalo přes padesát tisíc a v roce 2008 se na trh dostala vylepšená verze s novými melodiemi a možností modulace zvuku. Na sklonku loňského roku se na trhu objevil nový přístroj, tentokrát anoncovaný jako „směs experimentálního noisu, industriálních dronů a klasických melodií a rytmů“. A můžeme si z něho dokola pouštět třináct smyček, vypreparovaných z nejznámějších hitů britské industriálně-elektronické legendy Throbbing Gristle. Najdeme zde skladby z rozmezí třiceti let – od průlomového alba The Second Annual Report z roku 1977 až po Part Two: The Endless Not z roku 2007. Tato pocta pionýrům okrajových i populárních žánrů si zachovává půvabně nekvalitní zvuk starého kapesního rádia, avšak velkou výhodou je jednak výkonnější reproduktor, jednak možnost manipulovat s výškou tónů (takže se na Gristleism zároveň celkem dobře hraje). Bzučivý zvuk většiny smyček působí oproti meditativnímu předchůdci psychedelicky makabrózně až hororově, temný dusot a vysoký pískot starých synťáků je občas přerušen ženským jekotem a vše to celkem mile drnčí. Nutnost pro všechny příznivce TG a lehkých drog.
Karel Kouba