Drsnost sametového kostýmu

České vydání románu Sarah Watersové Tipping the Velvet (1998) již při pohledu na obálku rozechvívá svou přímočarostí. Titul Špičkou jazyka a jméno autorky spolu s obrázkem vaginy vyvedené v růžovém sametu jasně vyjadřují, co nás čeká. Příběh Nancy Astleyové vznikl poté, co Watersová dokončila disertaci na téma lesbické a gay literatury viktoriánské Anglie; z tohoto studia čerpá reálie i styl vyprávění a dobové výrazy (originální název je slangovým označením cunnilingu). Pozornost je zaměřena na všechny společenské vrstvy, přičemž kritickou paralelu k okázalosti šlechtických kruhů představuje ukoptěné prostředí prostitutů či lidových varieté.

Svůdné laškování s literaturou

Díky plastičnosti popisu lze text bezesporu označit za román historický, nadto je však i bildungsrománem, v němž se střetávají dvě já – prožívající (syžet zahrnuje období 1888 až 1895) a hodnotící (čas vyprávění je datován dvacet let po začátku příběhu). Nancy líčí kariéru pomocnice v obchodě s ústřicemi, kabaretní umělkyně, prostitutky i bojovnice za ženská práva s odzbrojující upřímností, ničeho nelituje ani se ve čtenáři nesnaží vzbudit soucit. Ačkoliv je mnohdy ve svých rozhodnutích naivní, neznamená to, že by čtenáři dovolovala cítit se nadřazeně. John Fowles se ve Francouzově milence (The French Lieutenant’s Woman, 1969, česky 1976) neustále a přímo obrací ke čtenáři šedesátých let 20. století a nutí ho konfrontovat se s příběhem viktoriánských milenců, Nancyino vyprávění se čtenáři nelaškuje tak programově, ale o nic méně svůdněji. Jsme možná zkušenější než ona, ale stejně nás její otevřenost při popisu erotických scén zneklidňuje.

Nejistota neplyne z explicitnosti, ale z neodbytné myšlenky, zda se zde nemanipuluje s naším vzrušením tak, jak je to typické pro triviální literaturu nebo pornografii. Cítíme, že v nás příběh a nevyhnutelné dotýkání se sametové obálky vzbuzují emoce, jež, řečeno s Romanem Ingardenem, „do literatury nepatří“. „Pak ke mně přistoupila Diana, strčila mi do úst růžovou cigaretu, zavedla mě mezi dámy a nechala je, aby robertkovi jezdily rukou po kůži. Nedokážu říct, zda jsem v tu chvíli myslela na Kitty nebo dokonce na samotnou Dianu. Mám takový pocit, že jsem si spíš říkala, že se zase prodávám na Piccadilly – nebo ne prodávám, že jsem spíš svůj vlastní zákazník. Neboť když jsem sebou cukla a vykřikla, v přítmí se objevily úsměvy; a když jsem se zachvěla a rozplakala, ozval se smích.“

Balancování na hranici kýče je však nutné pro porozumění Nancyinu putování a zmoudření. Erotika zde nefunguje samoúčelně, ale musí být zmíněna, protože k životu protagonistky nezbytně patří. Síla líčených intimních okamžiků je vždy podpořena i silou Nancyina vnímání, jež mnohdy prožívanou rozkoš spojuje s prožívanou trpkostí. Text je v podstatě zpověď, Nancy sice nic neospravedlňuje, ale skrze apostrofy a prolepse nás nutí poslouchat. Prvoplánovost lechtivého viktoriánského románu narušuje i nejasnost závěru – jedna láska dopadla dobře, ale co se dělo zbývajících třináct let do chvíle, v níž Nancy vypráví?

V sukni i v kalhotách

Klíčovým motivem románu je proměna, a to nejen na úrovni převleku divadelního. V shakespearovské sváteční komedii je převlékání cestou k emancipaci, Viola z Večera tříkrálového či Rosalinda z Jak se vám líbí získají převlekem svobodu slova, a tím i možnost se paradoxně představit svým vyvoleným takové, jaké opravdu jsou. Nancy při vystoupení s Kitty, svou první milenkou a partnerkou ve varietním čísle „hejsků“, také cítí, že převlek je víc než jen kostým – „(…) během těch několika prchavých okamžiků jsem letmo zahlédla svou pravou tvář, což mě naplnilo posvátnou úctou a naprosto proměnilo. Pravdou bylo, že bez ohledu na to, jakého úspěchu dosáhnu jako dívka, nebude to nic ve srovnání s velkými úspěchy, kterých bych mohla dosáhnout převlečená.“

Nicméně, život není divadlo a nový kostým nemusí nutně znamenat novou (a spokojenější) roli. Nancy je jako eféb, mění své party, kostýmy i jména v závislosti na různých osobách a událostech. Její postupné nalézání sebe samé se zrcadlí i v prostorech, jimiž prochází. S Kitty bydlí ve světácké společnosti u paní Dendyové, idylickou domácnost symbolizuje pobyt u paní Milneové a její dcery Gracie, živočišnou a zvrácenou touhu poznává na Felicity Place u (bohyně) Diany. Pokud je v posledním jmenovaném místě řada lehce ironických odkazů na anglické dekadenty, pak závěr Nancyina bloudění je jasnou aluzí na symbol humanitární aktivity viktoriánské éry, Florence Nightingalovou. Nancy nestřídá jen mužské a ženské šaty, ale i jména – u Diany, kde je pouze stylově vyšňořeným prostitutem bez minulosti a charakteru, používá své umělecké jméno, u Florence si obléká kalhoty i sukně, ale hlásí se ke jménu Astleyová. Watersová takto popírá klišé o propojení lesbické orientace s vizuální maskulinitou. Kalhoty a sukně zde neznamenají svobodu versus potlačení vlastní identity, ale spíše metaforu sebeuvědomění obecně. V okamžiku, kdy Nancy najde svou lásku (v sobě i v druhé), nezáleží na tom, co má na sobě.

Být tak obyčejnou buznou

Tak jako se mění ona sama, mění se i nároky na lásku. Žádné ze svých milenek nic nevyčítá, ačkoliv dobře ví, jak moc jí ublížily. V její lakoničnosti zaznívá věcný tón člověka, který chápe, že měl-li se dostat tam, kde je, musel si všechna vzplanutí a zklamání prožít. Zároveň ale netvrdí, že všechno vyléčí čas, právě naopak. Vášeň ke Kitty se odloučením spíše posiluje; tím, že není opětovaná, se její objekt stává nedosažitelným ideálem. Lpění na minulé lásce je rolí, již je nejtěžší opustit. Tuto závislost může vyléčit nová láska, ale až poté, co vykročíme ze scénáře původního. Nejde o rozhodnutí založené na „pozitivním myšlení“, ale o dlouhý, bolestivý proces, jenž vyžaduje sílu a odvahu. Odvahu akceptovat proměnlivost těch druhých, ale i sebe samé, a začít žít jinak. Tím, že Nancy nakonec za Kitty neodejde, ztrácí vědomě jednu ze svých bývalých jistot, aby mohla přijmout nové. Láska nezaniká, ale stává se součástí určitého životního období, jež se uzavře a dál nespoutává.

Sarah Watersová záměrně neusouvztažňuje Nancyin nový vztah s tématem probouzející se ženské emancipace, hrdinka je k dění kolem sebe na rozdíl od Florence spíše skeptická. „Kvůli Dianě jsem se dělala sexy, se Zenou jsem bez lásky flirtovala, ale vedle Florence by mi klidně znovu mohlo být osmnáct, zpocená a nervózní holka (…). Kéž bychom byly, napadalo mě, obyčejné buzny. Kéž bych se znovu prodávala na ulici a ona byla nějaký nervózní šlechtic, kterého bych si prostě mohla odvést (…). Jenže my jsme žádné buzny nebyly, jen párek lesbiček s ruměncem na tváři, zmítajících se mezi touhou a skutečností, zatímco se zima pomalu krátila a rok stárl – a na stěně stále visela důstojná, neupravená a nestárnoucí Eleanor Marxová.“ Touha po veřejném přijetí lesbické lásky u Nancy je patrná z emocí a citů, ale nikdy není formulovaná slovně. Takto se text sympaticky vyhýbá nálepce tezovitého románu, jenž by bohatost příběhu redukoval pouze na otázky genderu. Špičkou jazyka je román nejen o lásce mezi ženami, ale také o lásce k divadlu, Londýnu a obtížně prosazované lásce člověka k sobě samému.