Režie René Laloux, 1973, 72 min.
Levné knihy 2010
Polozapomenutý československo-francouzský klenot vznikající ve Studiu Jiřího Trnky v letech 1969–1973 konečně vyšel na DVD. Surrealisticky laděná alegorie pod rouškou sci-fi žánru odkazovala na okupaci Československa, ale i bez této politické roviny jde o jedinečné dílo. Byť kromě režiséra byl prakticky celý štáb československý, autorem výtvarné koncepce byl umělec, spisovatel a spoluautor scénáře Roland Tupor, tvůrce spřízněný s Alejandrem Jodorowským a Fernandem Arrabalem (rozhovor viz A2 č. 0/2005), na jehož snímku Viva la muerte se souběžně se vznikem Planety podílel jako kreslíř. Přestože provedením kresba zapadá do tradiční české animační školy, surreálné mimozemské krajiny patří spíše do světů výše zmíněných tvůrců, podobají se tehdejším francouzským komiksům a obrazům Yvese Tanguyho. Adaptace románu Stefana Wula odhaluje svět, v němž modří mimozemšťané Draagové považují lidské bytosti, které přesahují rozměry i intelektem, za hračky-otroky, v horším případě za havěť hodnou zničení. Konflikt divokých lidí s Draagy připomene Planetu opic i Gulliverovy cesty, vykreslení vysoce inteligentní rasy neznající cit, u níž jsou výuka, sexualita i další podstatné aktivity odkázány do sféry odlidštěného a netělesného, však obstojí samo o sobě. Oč příjemněji se na jejich psychedelické činnosti s všudypřítomnou freudovskou symbolikou dívá, tím děsivěji s každou další minutou působí. Humanistické poselství nominované na Zlatou palmu v Cannes, si odtud zaslouženě odneslo alespoň Zvláštní cenu.
Tomáš Stejskal
Exotica
Režie Atom Egoyan, 1994, 103 min.
Hollywood Classic Entertainment, Reflex 2010
Exotica je film, jehož postavy jsou v pasti – auditor finančního úřadu trpí smrtí své malé dcerky a nevěrné ženy, mladík, který ilegálně pašuje ptačí vejce, raději napomáhá vraždě, než aby šel do vězení za daňové úniky, majitelka nočního erotického klubu Exotica převzala roli své matky stejně samozřejmě jako nosí její šaty a paruku… a další neprozrazujme, protože to, že minulost a úzkost jednotlivců nakonec propojuje jediná událost, je pointou Egoyanova filmu. Režisér (s arménským původem, narozený v Egyptě, vyrůstal už v Kanadě) se soustředí na omezený okruh postav a dějišť, vytváří stísněnou atmosféru, která odpovídá stísněnému životnímu pocitu jeho hrdinů. Buduje napětí a rytmus pomocí kontrastů (potemnělý dekadentní interiér klubu střídá dlouhými záběry na louku, dětskou nevinnost klade vedle nahoty, která je za pět dolarů na prodej, a vedle pohledu voyera) i ritualizace života. Stejně jako splétá lidské příběhy (jeden fatálně ovlivňuje druhý), propojuje život se smrtí a minulost s přítomností – budoucnost, zdá se, pro jeho hrdiny, pro něž je minulost přítomností, není možná. I když (snad) symbolicky ano, jako ještě nenarozené dítě majitelky klubu. Leitmotivem filmu jsou ptáci: vycpaní i živí, kteří zapomněli naučená slova, ukradená ptačí vejce. Symbolizují lidskou duši? Z těla vyprchalou, nemluvnou, ztracenou? Exotica je film, který by neměl být ve filmotéce Reflexu přehlédnut.
Jana Bohutínská
Atentát na cara
Careubijca
Režie Karen Šachnazarov, 1991, 104 min.
Řitka Video 2009
Režisér a již několik let také ředitel Mosfilmu (jedno z největších filmových studií v bývalém Sovětském svazu a dnešním Rusku, vzpomeňte na točící se sousoší dělníka a zemědělky před většinou sovětských filmů) Karen Šachnazarov je spolu s Nikitou Michalkovem a Pavlem Lunginem šedou eminencí současného ruského filmu. V posledních letech natáčel podivně stylizované, výtvarné a až nevkusně výpravné kusy, které si rozhodně nemohly stěžovat na nedostatek peněz. Film Atentát na cara však do výše popsané skupiny velefilmů nepatří. Šachnazarov vypráví příběh lékaře-psychiatra a jeho pacienta, který o sobě tvrdí, že v roce 1881 zavraždil cara Alexandra II. a v roce 1918 cara Mikuláše II. s celou rodinou. Pacient trpí sugescí: ve dnech výročí smrti obou skutečných atentátníků se u něj objevují příznaky odpovídající příčinám úmrtí. Lékař víc a víc podléhá pacientově verzi a sám se stává aktivním účastníkem sugesce. Dvě hlavní dějové linie filmu – příběh pacienta a lékaře v současném (90. léta) Rusku, a poslední dny cara Mikuláše II. a jeho rodiny v Jekatěrinburgu, se postupně prolínají, režisér umně zachází s jakýmsi existenciálním napětím a úzkostí, s tajemstvím a nedořečeností. Vznikl tak žánrově různorodý film – pečlivá historická rekonstrukce popravy carské rodiny bolševiky, realistická sonda života v provinčním městě během perestrojky a psychologické drama řešící konflikt mezi exaktní vědou (medicínou) a parapsychologickými jevy.
Marta Nováková
CocoRosie
Grey Oceans
Sub Pop 2010
Poslední album dua CocoRosie se podobně jako předchozí nese ve znamení rozvolněného proplouvání mezi nejrůznějšími žánry, kulturami i mezi hravostí a spiritualitou. Deska má kořeny na cestách, jež sestry podnikly během roku 2008 a jež je zavedly do Buenos Aires, Melbourne, Berlína, New Yorku či Paříže. Výsledkem multikulturního zážitku byla spolupráce s jazzovým pianistou Gaelem Rakotondrabem a argentinským perkusistou Bolsou a nadto i přítomnost hiphopových beatů a elektroniky, jež jsou ve srovnání s předchozími alby výraznější. „Bojím se žraloků, ne tmy,“ zpívá Bianca ve skladbě Lemonade – snad proto je i přes zmiňovanou bohatost inspiračních zdrojů album poněkud opatrné a monotónní. Chybí zde rozverný (a přitom hluboký) tón debutu La maison de mon rêve (2004). Opakovaně se používá goticky znějícího krákání a skřípění, avšak ve výsledku se zvuky harmonicky sladí klavírem či dozní ve fade outu, jako by si CocoRosie nevěděly se závěrem rady. Baladické Gallows a Grey Oceans hrozí utopením se v pomalosti, ale i stereotypním rytmu. Oproti tomu Lemonade a Smokey Taboo představují to nejlepší z celé desky, oscilaci mezi křehkou subjektivitou a orientálně znějící melodií, rytmicky narušovanou zvuky hraček, kapajících slz a vířením křídel. Skladby Hopscotch a The Moon Asked the Crow pak ukazují pozitiva elektroniky smísené s tradičním kabaretním výrazem obou sester a ironickou morbidní bajkou. Jak zapůsobí toto rozporuplné album při živém vystoupení, uvidíme 24. 7. v pražském divadle Archa.
Anna Vondřichová
Vees
Johnny Moon
X Production 2010
Trio Vees je další z kapel, ukazujících, že rock není mrtvý. Pochopilo, že pro žánr je důležitá energie, nasazení a riffy, že se aranžmá nesmí přeplácat, zvuk se nesmí uhladit, aby ladil dramaturgům rádií. Nasazení a cit pro žánr prokázali Vees na čtyřpísňovém EP, jemuž vévodí úvodní Catch The Moon. Přesně tak má rock vypadat: syrový, živočišný, přidrzlý, šťavnatý. Říz nechybí ani následujícímu rytmickému Uncle John, zajímavější je ale Supernova, ve které se střídají klidnější polohy s těmi ostřejšími. A důrazná je též šlapavá Annie On Trip, čerpající z hard rocku. Důraz ale neznamená, že by skupina nasadila plný plyn a maximální energii, s tlakem si pohrává, pod kotlem občas zatopí, aby ho zase nechala vychladnout, takže napětí nevymizí. Potenciál písní potvrzují dva remixy na závěr, úvodního Catch The Moon se chopil Moimir Papalescu, který podtrhl basy a rytmus, aniž by však skladbu zbavil rockového ostří. Zato Ventolin hodil Supernovu do tanečního hávu postaveného na syntezátorové figuře a až v druhém plánu dal prostor nabroušené kytaře.
Alex Švamberk
Jitka Čechová
Live at the Rudolfinum
Supraphon 2010
Klavíristka Jitka Čechová (nar. 1971), vítězka několika mezinárodních soutěží, je známá především jako vynikající interpretka a propagátorka klavírního díla Bedřicha Smetany. Záznam z jejích vystoupení v pražském Rudolfinu v letech 2001 (Brahms) a 2008 (Liszt) dokumentuje umění Čechové v tom nejnáročnějším romantickém repertoáru světovém. Uslyšíme zde 3. klavírní sonátu Johannesa Brahmse a klavírní sonátu h moll Ference Liszta. Brahms napsal všechny tři sonáty v roce 1853, kdy mu bylo dvacet let. Třetí sonáta je dílo rozsáhlé a místo obvyklých čtyř má pět vět. Přísná klasická architektura se zde snoubí s volným romantickým stylem a dílo je postaveno na kontrastech: majestátní první věta, nokturnové andante, valčíkové scherzo, intermezzo se smutečním pochodem a finále. Interpret má před sebou náročný úkol, ale skladatel celý složitý organismus sonáty zpřehledňuje i tím, že využívá několika témat a jejich modifikací. Jistá hřmotnost je zde vyvážena lyrikou, takže klavírista může ukázat svou sílu, brilanci i jemnost – a to se Čechové daří výtečně. Ještě náročnější úkol pak před ní stál v sonátě Lisztově, která vznikla také v roce 1853. Je to dílo nezvyklé, náročné už tím, že jde o půlhodinový jednovětý masiv. Interpret musí dílo jistým způsobem zpřehlednit, rozčlenit tak, aby posluchače nenechalo v klidu, což se Čechové opět daří. Své brilantní technické kvality pak klavíristka potvrzuje na závěr i v Lisztově zběsilém Mefistově valčíku č. 1 Tanec ve vesnické hospodě.
Milan Valden