Rozpočet na příští rok vláda ještě sestavuje a ministr financí ho má předložit na konci srpna. Zatím dostali ministři jen celkový rámec, který jim udává, kolik mají ušetřit. Na nich teď je, aby přesně určili kde. Každopádně je ale jasné, že Akademii věd zbude jen 72 procent loňského rozpočtu, ministerstvu zdravotnictví 77 a ministerstvu kultury 89 procent. Ještě hůře na tom budou ti, kdo jsou závislí na rozpočtu ministerstva zemědělství a dopravy – poklesne prý na 67 procent loňska. Naopak si v příštím roce polepší ti, kdo budou mít něco společného s Technologickou agenturou – ta má získat více než desetinásobek loňského rozpočtu. O 20 procent má stoupnout i rozpočet Grantové agentury ČR. S těmito několika sty miliony chce vláda zřejmě naplnit slova svého prohlášení, že „usnadní spolupráci veřejných vzdělávacích a výzkumných institucí se subjekty z komerční sféry“. Máme se zjevně na co těšit.
F. Pospíšil
Na internetu se objevil návrh novely autorského zákona, který se ministerstvo kultury zatím zdráhá veřejnosti oficiálně poskytnout. Vypadá to, že o samotné autory jde čím dál méně – nasytit je třeba především kolektivní správce autorských práv. Nově se zpoplatní takzvaná osiřelá díla, u nichž není znám autor. Doslova likvidační může být pro malé obecní knihovny návrh, podle kterého nebude zpoplatňován počet kopií, ale každý jednotlivý stroj (tiskárna nebo kopírka). Za jeden knihovna zaplatí 700 Kč, za dva už 2 100 Kč měsíčně. Dovedu si představit, že se knihovna v malém městě těchto vymožeností raději zbaví a „nadstandardní“ služby přestane nabízet. Možná by si zákonodárci měli uvědomit, že autorské právo tak, jak platí dnes, je už zoufale zastaralé (proč by měl pobírat autorské honoráře pravnuk autora 70 let po jeho smrti?). A že místo uvalování daní na datové nosiče nebo snad dokonce tužku a papír by měli hledat peníze na smysluplnou podporu živé kultury.
J. G. Růžička
Týdeník Respekt vydal svou první Literární přílohu. Už jsem to od žádné mainstreamové tiskoviny nečekal, proto jsem rád. Šéfredaktor v editorialu – krom mínění, že se „literárním časopisům u nás nedaří“ – vyslovuje toto: „V dominantních médiích je literatura spíše jen drobným doplňkem. Věříme, že se tento trend časem změní, a rádi bychom byli u toho.“ Výběr autorů první várky (J. Rudiš, P. Placák, J. Topol, R., P. Borkovec, M. Reiner, J. Kratochvil; „esej“ J. Formánka, rozhovor s L. Binetem) a dotazy redakce Respektu na Facebooku, zda má vůbec vytisknout další vydání, nesvědčí o vyhroceném názoru na literaturu ani o silném přesvědčení, že se onen trend změní nějak rychle. Ale jistý krok už redakce učinila a my věřme, že vytrvá. Bylo by totiž úžasné, kdyby mohl některý movitější list vznik povídek a skutečných esejů – nikoli pře(d)bírání úryvků z připravovaných knih – iniciovat a podporovat soustavně. Názor a zvídavost se už dostaví.
I. Kopřiva
Když jsem psal do tohoto čísla A2 minirecenzi na Teorii nevzdělanosti od K. P. Liessmanna (sžíravě kritizuje komercializaci a kvantifikaci vysokého školství), otevřel jsem si k tomu… programové prohlášení naší nové vády. „Vláda podpoří management vysokých škol a veřejných vědeckých výzkumných institucí (VVI) při zavádění profesionálních metod řízení finančních toků, lidských zdrojů, marketingu a technologického transferu (…), usnadní spolupráci veřejných vzdělávacích a výzkumných institucí se subjekty z komerční sféry (…), zavede též bonifikaci pracovišť, která prokazatelně spolupracují s aplikační sférou v podobě dodatečných institucionálních prostředků (…), daňově zvýhodní spolupráci ve VaV mezi univerzitami, VVI a podnikatelským sektorem (…), podporu firemního výzkumu a vývoje podmíní spoluprací mezi veřejným a soukromým sektorem…“ A tak dál přesně podle Lissmannovy kritiky. Chybí tu jen věta: V rámci šetření se bývalý resort školství převádí pod ministerstvo průmyslu a obchodu.
K. Brávek
Ministři TOP 09 pokračují den po dni v boji i proti vlastním voličům. Odebírání sociálních dávek lidem, kteří jsou v práci šikanováni (odejdou sami), a zákaz vydělat si vedle dávky i jen dosavadní 4 000 Kč můžou třeba vypadat, že se týkají „těch druhých“, ale „dodatková“ zdanění (stavební spoření, povodňový fond) se týkají (téměř) všech. Čím ještě potřebujeme praštit, abychom pocítili vlastní praštěnost?
J. Hulíková
Bývalý šéf prodejny Kaufland se na Slovensku stal ministrem obrany a šéf tamní kultury je zase televizní moderátor (jiný moderátor u nás řídí ministerstvo vnitra). Slovensko má k nám v poslední době opravdu blízko, ale v míře absurdity, co se týče důležitých státních funkcí, jsme jej asi s konečnou platností předčili. Petr Nečas totiž na pozici svého poradce pro lidská práva jmenoval člověka klerofašistických názorů a myšlení Romana Jocha. Člověka, jenž podle svých slov považuje „zabíjení druhých či obětování vlastního života“ v některých případech za „žádoucí“ a „jediné s nadějí na úspěch“. Těžko říci, co touto volbou premiér naznačuje, snad ne to, že volební právo bude v budoucnu přiznáno pouze ženám, které mají alespoň dvě děti, mužům, kteří budou dobrovolně vojensky sloužit státu, a všem, co jsou „zodpovědní“ (rozuměj bohatí). Tak si totiž jeho nový poradce představuje ideální zřízení (viz jeho stylizovaný blog na iDNES.cz). Můžeme být nakonec rádi, že R. Jocha (zatím) nenavrhli rovnou na ombudsmana.
E. Roubíčková