Paradoxy hip hopu jsou i paradoxy festivalu Hip hop kemp. Pokud je dnes jaksi v kursu tvrdit, že hip hop se zpronevěřil svým kořenům a je namísto radikální kritiky spíše vyfintěným apologetem kapitalismu, tak by snad tato subkultura a s ní spojená hudba ani nestála za řeč. Jenže ono to není zdaleka tak jednoduché, jak by se zdálo. Příkladem může být nakonec právě hip hop kemp, který sice na jedné straně přináší jakýsi hiphopový supermarket, ale když se proderete stanověobchodním městečkem s oděvy obřích velikostí, tak se dostáváte do zóny muziky, která je v mnoha případech stále stejně radikální a se systémem si rozhodně netyká. Tak tomu bylo i letos. Nezapomenutelné hudební zážitky, které jsou spojené s pocitem, že za ně platíte právě tím, co je vám na festivalu z duše odporné. Tedy ochranka, která se už nezastaví ani před dívčími těly a rozlišuje psy na velké a malé, přičemž ti malí mohou do festivalového parku, kdežto ti větší nemohou nikam. Trhovci nejhrubšího zrna, kteří nabízejí třeba bramborák za 50 Kč, zase asi sázejí na to, že každý jeden návštěvník je co do objemu peněženky vlastně gangster. Jenže co naplat, když ta hudba stále stojí za to a v mnoha případech si dokáže dělat dokonce srandu z toho, kam až to v dnešním světě mamonu dotáhla.
L. Rychetský
Zdá se, že mnozí politici využili léta k tomu, aby si připomněli, že brání naše zájmy a že se třeba vypořádají se všemi potížemi při schvalování dálnice D8. A tak se dovídáme, že hlavní překážkou jejího dokončení jsou demokratický režim a angažovaní občané, kteří požadují dodržování zákonů a efektivní státní správu. Co jiného si totiž můžeme myslet o šíření výzvy, aby se občané sdružení v Dětech Země zřekli svého občanského práva na soudní ochranu a své žaloby proti státním úředníkům stáhli? Jak také jinak, když soudní spory vyhrávají, že? Ale D8 má i psychologickou dimenzi. Stát totiž patnáct let sliboval, že škodlivé vlivy projíždějících aut a kamionů vyřeší rychle, levně a snadno výstavbou dálnice. Ale někteří úředníci a politici už jaksi opomněli, že máme demokracii, která umožňuje občanům mluvit do věcí veřejných, a že D8 se nalézá v chráněném území. Navíc se stát vůči jiným názorům choval značně arogantně, podobně jako papaláši za socialismu. Je pak jen pochopitelné, když se většina občanů nyní cítí obelhána a frustrována, neboť D8 není. A jak z toho ven? Jednoduše. Za viníka označíme toho, u něhož je prý podezřelé, koho zastupuje, kdo ho platí a proč se angažuje. Prostě opět použít metod, jaké vyzkoušel komunistický režim v honbě proti chartistům a členům nezávislých občanských iniciativ. Dnes jsme na tom ale lépe, neboť nezávislé informace můžeme stále ještě svobodně šířit.
M. Patrik
Od září má pražské kino Atlas novou dramaturgii i nového uměleckého ředitele – Jiřího Králíka. Po povodních zrekonstruované kino se bohužel v minulých letech nijak neprofilovalo, a tak je pokus o vlastní tvář a bohatší program nepochybně změnou k lepšímu. Přesto se při pohledu do zářijového programu nelze ubránit pochybám, zda J. Králíka už opustily bezkoncepční megalomanské sklony, které stojí za jeho odchodem z vedení Letní filmové školy, Festivalu nad Řekou v Písku či Asociace českých filmových klubů. Září je například v Atlasu věnováno francouzské kinematografii, ale jaký je klíč k výběru filmů, zůstává záhadou. Nezaměřuje se na období, žánr ani styl, zkrátka klíčem jsou „francouzské“ filmy, které jsou zrovna po ruce, promítané z velké části z DVD, která vydal majitel kina Atlas, distribuční firma HCE. Spokojeni však budou milovníci Luca Bessona, nové francouzské animace i snímku JeanaLuca Godarda Alphaville z roku 1965. V dalších měsících by podle Králíkových slov měla v Atlase přijít na řadu přehlídka kinematografie britské, íránské, holandské a „jaké další si budete přát“. Vedle toho však najdete řadu dalších cyklů, mimo jiné filmový kánon, u něhož by se také hledal marně jasný klíč výběru. Škoda, že je česká kinodistribuce (odhlédnuto od přebujelých festivalů) stále tak chudá a neosvícená, že i tak nekoncepční dramaturgické vaření z filmové vody je vlastně nutné pochválit.
K. Boháčková
Modernizace železniční sítě na Peloponésu probíhá, zdá se, ve třech etapách. Nejprve je vypracován a představen projekt. Následně jsou likvidovány staré, malebné úzkorozchodné úseky, které byly sice klikaté a pomalé, alespoň však funkční. A teprve potom je postupně a velmi zvolna budována nová dvoukolejná trať, jejíž stanice stojí spíše v polích za městem, kde cestujícího, který přijíždí autem (pěšky Řek nechodí a autobus k nádraží zpravidla nejede), vítá obří tabule s vlajkou Evropské unie, technickými a finančními údaji. Zkrácení cesty z Athén do Korinthu je tak spolehlivě dorovnáno nutností dostat se nějak z nového nádraží do města. Z Korinthu se svezete ještě jednu zastávku, dál na Patras už vlak nejede a vzhledem k situaci Řecka ještě asi dlouho nepojede. A na časy se neblýská. Mezinárodní měnový fond doporučil řecké dráhy privatizovat a Papandreova vláda „nechce dělat zbytečné průtahy“. Většina železničářů je přesvědčena, že by to byl jejich konec. I mimo stávky visí na nádražích odborářské plakáty, které říkají: „Dovedete si představit Řecko bez železnice? Vaše vláda ano.“ Což o to, Řecko bez železnice – v Evropě jedné z nejméně použitelných – je oproti Řecku bez mořeplavby představitelné snadno, ostatně privatizace ještě neznamená zánik. Jen dosud nebyl nikde zaznamenán její dlouhodobý přínos (tedy: přínos cestujícím); případ Británie ukazuje opak.
M. Špína