Mariniho malý zázrak

MaCavaliere evropské avantgardy v Brunecku

Jedete-li ještě letos na vandr někam do Dolomitů, nezapomeňte v Brixenu uhnout z dálnice doprava a stavte se v kouzelném městečku Bruneck. V centru turisty vyhledávaného údolí Pustertal najdete až do 24. října 2010 sličnou retrospektivu klasika evropské avantgardy, italského sochaře Marina Mariniho.

Jižní Tyrolsko nepatří k vyhledávaným destinacím uměnímilovných globetrotterů. Tato zemička nepořádá žádné světové ani evropské bienále, ani – prozatím – nemá žádnou evropsky významnou veřejnou sbírku. Při průjezdu (třeba cestou na Benátské bienále) touto malou, avšak hospodářsky a sociálně silně saturovanou autonomní provincií Itálie se však přesto vyplatí tu a tam přibrzdit.

 

Muzeum na hradech

V největším jihotyrolském městě Bolzanu vyrostlo během několika málo let a za velkorysé podpory zemské vlády muzeum současného umění Museion, s právě se koncipující kolekcí evropských konceptuálních a nových progresivních tendencí. V nedalekém Meranu již delší čas rozvíjí solidní výstavní program Kunsthaus Kunst Meran, který je mimo jiné orientovaný na mezinárodní surrealismus (spolupracuje i s italským Ludvíkem Kunderou, legendárním kmetem Arturem Schwarzem) a je finančně podporován Südtiroler Sparkasse.

V posledních letech v Jižním Tyrolsku vzniká síť unikátních muzeí světoznámého horolezce a dobrodruha (a také někdejšího europoslance za italské Zelené) Reinholda Messnera – Messner Mountain Museum, roztroušené po několika hradech, hradních zříceninách i volně po kraji v novostavbách v lokalitách nad 2000 m n. m. Messner, enfant terrible konzervativní provincie, zde prezentuje svůj celoživotní zájem o ekosystémy, náboženství, mýty, kulturu, umění i etnografii velehor všech kontinentů od pravěku po současnost; je tu i pravděpodobně jedna z největších světových soukromých sbírek tibetik. Pátý článek Messnerova projektu právě vzniká na rekonstruovaném hradě v Brunecku. Pod hradem se nachází Stadtmuseum Bruneck, aktuálně hostící nevelkou, zato uhrančivou retrospektivu Marina Mariniho (1901–1980).

 

Cválá vstříc kanálu

Každý, kdo zná benátskou pobočku Guggenheimova muzea, si jistě vzpomene na Mariniho bronzového jezdce Angelo della città, an zde se vztyčeným údem na koňském hřbetě cválá vstříc Canalu Grande. Podobný jezdec také vítá návštěvníka malinkého Městského muzea v Brunecku, hned za kasou, stoje přímo na europaletě – jistě, proč ne, jen snob vyžaduje ušlechtilý mobiliář –; erektovaný úd mu splývá se vztyčeným krkem koně. Mírně podživotní bronz vás okamžitě praští – tu máte co činit s naprostou špičkou evropského sochařství. Bezprostředně si prohlížíte koně a jezdce a nemůžete nemyslet na italské quattrocento, na etruské sochařství, ale zároveň je vám zřejmé, že tu dostala podobu zcela nová, autonomní sochařská tradice. Výstava v patře „se odehrává“ na ploše pouhých asi 40 děl na papíře, většinou s tematikou cirkusů, jezdců na koních, portrétních hlav a ženských figur, tělnatých Pomon. Kdo však navštěvuje rád sochařské výstavy, ví, že sochaři umějí kreslit jako málokdo.

 

Malý zázrak

Nejstarší zde vystavená školní kresba (1918) vyrůstá ještě z expresionistickofuturistického podhoubí. Další Mariniho tvorba dvacátých let se pohybovala v typicky italsky dráždivé zóně mezi antikou a avantgardou. Marini studoval na Akademii ve Florencii, kde ještě doznívala silná tradice klasicismu, ale také působení sochaře Medarda Rossa (1858–1928). Některé práce mají charakter cirkusů Františka Tichého, jiné, pozdější, směřují k Picassovi a Matissovi. Nejsilnější jsou pak válečné kresby, které znějí podobně rezignovanými tóninami jako kresby generace Školy umění ve Zlíně. Kresby smyslných „kremličkovských“ Pomon „představují šťastný čas, který byl přetržen tragikou války“ (Marino Marini). Po válce, v čase, kdy Marini zažil mezinárodní věhlas, vznikly i další dva bronzy, vystavené v patře: Piccolo miracolo (1952), kde se zadkinovský kůň hroutí pod jezdcem; vysoce abstraktní, expresivní, živočišný, erotický, zároveň avantgardní i archaický. Před tímto malým zázrakem myslím na Fritze Wotrubu i na středomořské idoly. Stejně tak dráždivá je Danzatrice (1952–53), manýristická a zároveň prostá, přirozená i karikující; Medardo Rosso, ale také unavené benátské dámy Vittora Carpaccia (asi 1455–1523/1526).

Do Brunecku se zkrátka vyplatí zajet, i pro tu jinde zapomenutou maloměstskou neobmyslnou srdečnost místních: tělnatá paní na kase (trochu jako od Mariniho) mi (po přitakání na dotaz, zdali se zabývám uměním) k zakoupenému katalogu přihodila dva další.

Autor je historik umění a recenzent Listů.

Marino Marini. Stadtmuseum Bruneck / Museo civico Città di Brunico, 7. 7. – 24. 10. 2010.