Základem románu japonského laureáta Nobelovy ceny za literaturu je autorova osobní zkušenost. Stejně jako jemu se totiž hlavní postavě narodí postižené dítě. Následuje popis vnitřního boje a rozhodování, zda dítě utratit, nebo se o něj celý život starat.
Japonský spisovatel Kenzaburó Óe (nar. 1935) patří do stejné generace autorů jako světově proslulí prozaici Jukio Mišima nebo Kóbó Abe, avšak na rozdíl od nich se v roce 1994 dočkal nejvyššího mezinárodního ocenění v podobě Nobelovy ceny za literaturu. O Abem se jako o kandidátovi na tuto cenu příliš neuvažovalo, přestože byl literárně činný až do své smrti v roce 1993 a jeho díla byla hojně překládána do mnoha jazyků. Mišima o Nobelovu cenu usiloval, ale v roce 1968 byla jako prvnímu Japonci udělena jeho učiteli a dlouholetému příteli Jasunari Kawabatovi. O další možnost získat tuto cenu se pak Mišima připravil, když v roce 1970 po neúspěšném pokusu o vojenský převrat spáchal rituální sebevraždu, kterou byla symbolicky ukončena celá jedna éra moderní japonské literatury.
Na začátku devadesátých let byl Óe v podstatě jediným žijícím spisovatelem této generace, který hájil tradice takzvané čisté literatury, jež nebyla řízena tržními mechanismy a médii stimulovaným konzumním způsobem života, a současně se angažoval společensky a vyjadřoval k celosvětovým problémům. V době, kdy přebíral Nobelovu cenu, se choval s despektem k tehdy již populárním autorům typu Haruki Murakamiho či Banana Jošimota. Vyslovoval obavy nad dalším směřováním japonské literatury a budoucím osudem Japonska obecně. Nemohl tušit, že se z Murakamiho jednou stane nejslavnější japonský spisovatel a že si získá uznání na celém světě. Japonská literatura rozhodně neskomírá, i když je nepochybně jiná než v době, kdy se Óe rozhodl stát spisovatelem.
Pastorální dobro
Navzdory postmoderním trendům v japonské literatuře Óe ve své tvorbě zůstává autorem moderním. Neznamená to však, že by jeho díla byla nudná nebo vyčpělá. Už v roce 1958, kdy obdržel Akutagawovu cenu za povídku Chov (Šiiku, 1958, česky 1966 a 1999 v překladu Ivana Krouského), zaujal hlavně odvážnou volbou tabuizovaného tématu – vztah vesnického obyvatelstva k americkým zajatcům, zde navíc k pilotovi černé pleti. V tomto i dalších dílech z počátečního období se Óe vrací do svého dětství, které prožil na venkově na ostrově Šikoku během druhé světové války. Kromě těchto povídek, jež japonští kritici označují za „pastorální“, se uchyloval i k tématům politickým s ději zasazovanými do městského prostředí, například Warera no džidai (Naše doba, 1959).
Nejdůležitějším bodem zlomu v jeho životě i tvorbě však bylo narození postiženého syna v roce 1963. S touto skutečností se autor vyrovnával v několika románech a novelách až do devadesátých let, kdy se jeho již dospělý syn Hikari navzdory postižení začal prosazovat jako hudební skladatel. Román Soukromá záležitost (Kodžinteki na taiken, 1964) je prvním dílem, v němž se Óe touto tematikou zabýval. Tím, že bylo napsáno bezprostředně po Hikariho narození, je jeho výpověď mnohem naléhavější a intimnější než v prózách z pozdějšího období. Nejedná se ale o dílo autobiografické. Vlastní zkušenost autorovi slouží pouze jako zdroj inspirace. Óeho prózy vykazují vždy jasnou, promyšlenou strukturu a bývají většinou překvapivým způsobem zakončeny, aby si čtenář odnesl nějaké konkrétní poselství. I to je důkazem toho, že Óe je spíše autorem moderním než postmoderním. Jeho romány nejsou otevřené a hrdinové i přes možné tápání mezi dobrem a zlem se nakonec rozhodují pro „dobro“ – lidskost, ať už k tomu mají jakékoli pohnutky.
Utratit, nebo nechat žít?
Hlavní postava Soukromých záležitostí, Vrabčák, v originále Bádo, což je japonská výslovnost anglického Bird, je postaven před stejné dilema mezi „dobrem“ a „zlem“, konkrétně mezi tím, zda dát postižené dítě utratit, nebo ho nechat žít a odsoudit se k věčné péči o ně. Nejedná se ale o zjednodušující popis rozhodovacího procesu, který je vymezen pouze dvěma póly. Vrabčák je osobností veskrze komplikovanou, touží po naplnění svých snů, pochybuje, trápí se, užívá si svobody bez manželky, která je ještě v nemocnici. A k rozhodnutí si dítě nechat dochází až ve chvíli, kdy je už hodlal „svěřit“ do rukou lékařekata. K volbě humánnějšího způsobu dospěl až po opravdovém vnitřním boji. Přesnější by ale bylo říci, že hrdina k tomuto řešení dozrál; vyspěl.
Z nezodpovědného mladíka se stal opravdový muž, který se dokáže k svému životu a problémům postavit čelem. Je to trochu jiný typ hrdiny, než jak jej známe z autorových starších děl, kde hlavní postavou býval buď malý chlapec nebo nezkušený mladý muž. Lze si jen těžko představit, že podobné stavy jako Vrabčák neprožíval i Kenzaburó Óe. Ovšem hlavní postava Soukromé záležitosti nepromýšlí pouze to, zda do svého života přijmout dítě s mozkovou kýlou, uvědomuje si, že po jeho narození bude připraven o možnost vypravit se na černý kontinent. Jeho sen jet do Afriky, s nímž je čtenář seznámen hned v úvodní kapitole, kdy Vrabčák rozjímá o koupi podrobné cestovní mapy, je posledním spojovacím můstkem ke svobodě.
Cesta k zodpovědnosti
Postav, které v díle vystupují, je opravdu poskrovnu. Tou nejdůležitější, jež pomáhá Vrabčákovi překonat největší krizi života, je Himiko, jeho bývalá spolužačka ze studií na vysoké škole. Himiko, žena s temnou minulostí, mu poskytuje potřebnou útěchu a azyl před nočními můrami, které jej pronásledují od chvíle, kdy zjistil, že se jeho syn nenarodil jako „normální“ dítě. Provokativní je Óeho spojování popisů hrdinova syna s – na svou dobu – odvážným zobrazením sexuálních praktik mezi Vrabčákem a Himiko. Nejedná se ale o pornografii, Óe čtenáři dává pouze tušit, že jedna ze souloží obsahovala sadomasochistické prvky. O to drastičtěji pak působí odtažité popisy postiženého nemluvněte a hrdinovy úvahy o tom, jak se ho zbavit.
Vrabčák si však brzy všímá, že nemorální jsou lékaři, kteří o jeho synovi uvažují jako o mrtvém, odepsaném. To jsou jedny z prvních momentů hrdinovy přeměny v zodpovědného otce, jímž se stane ve chvíli, kdy uhání autem do nemocnice, aby se lékaři pokusili jeho syna operovat. Vzdá se tak vytoužené cesty do Afriky i opojného vztahu s Himiko. Zde by román mohl skončit, avšak Óe svou osobní zkušenost, jak zní doslovný překlad názvu knihy, zakončil jinak než ve svém soukromém životě. Poslední stránky, z nichž se dovídáme, že se operace zdařila, neslouží k uspokojení Óeho touhy po dobrých koncích, nýbrž k dokončení obrazu proměny hlavního hrdiny, který je už jako zodpovědný vnímán i svým okolím. Vzhledem ke shodnému věku Vrabčáka i spisovatele lze předpokládat, že do stejného stadia se nakonec propracoval i Óe.
Autor je vysokoškolský pedagog a překladatel.
Kenzaburó Óe: Soukromá záležitost. Přeložil Michael Weber. Plus, Praha 2010, 200 stran.