Bílý květ na hrob „bratislavského střelce“
Až u nás otevřou „Romskou restauraci“
a bude nabízet „Tradiční romská jídla“,
doufám že na lístku nebude chybět
„Slepice jen částečně oškubaná“,
jak se spěchávalo při krádeži
Na jednom hospodském frku
vystavět báseň
je svatokrádež
– já to vím, Emanueli Rádle,
tohle vím nejlíp ze všech
Ale ta jistota,
že onu báseň
neotisknou nikoli pro nekvalitu,
ale „kvůli rasovému hledisku“,
ta cinká na poplach hlasitěji než příbor,
než klíče zámku úst
Manifest radikálního liberalismu – tak se jmenuje text, který v internetovém Deníku Referendum společně zveřejnili publicista Jan Štern a politolog Jiří Pehe. Do diskuse o směřování české společnosti vnášejí vedle kritiky neoliberalismu, jakou už známe od řady levicových autorů, také důvěru v mobilizaci středních vrstev ve prospěch společného zájmu. Text, stylizovaný po způsobu Komunistického manifestu, uvádí i požadavky typu tvrdého potírání korupce, osmdesátiprocentního zdanění nevykazatelného majetku, progresivního zdanění. Zatímco většina středových autorů kolem Václava Havla gravitovala spolu se svým guruem v poslední dekádě jasně doprava, Pehe se posunul na levici. Jeho texty pozitivně zaujmou kritičností až radikalitou, která ale ve skutečnosti sdílí problémy s radikalitou starších textů Václava Havla. Namísto analytické kritiky struktur, která je tím nejcennějším, co si můžeme ze současného levicového myšlení odnést, sklouzává k moralizování, podle nějž například anonymní vlastnictví představuje „čiré zlo“. To je krok od liberalismu, který nikdy nepojímal politiku jako boj dobra se zlem – bohužel ovšem krok špatným směrem.
O. Slačálek
Schránky v Praze před volbami nepřetékají jen reklamou spotřební, ale také politickou. Každá strana najednou vydává noviny. Snad i radniční noviny, které se tváří apoliticky, vycházejí častěji, aby přinesly fotografie opravených parků, jež mají na svědomí současní radní. Ve schránce jsem našel také Pražské listy s podtitulem Humorný politický občasník Praha – září. Tiráž nemá, takže netušíme, kdo že má ten humor na svědomí. Hned dvě stránky jsou věnovány „účetnímu Kalouskovi“, jedna si bere na paškál média, že nás včas nevarovala před solární energií, a jedna je věnována Petru Břízovi a jeho týmu sportovních poradců. Najdeme tu i krátké zprávy. V jedné redaktoři přejí „uzdravení a lepší život“ holčičce, kterou chtěla její matka zabít fridexem. Ještě cyničtěji působí jiná, nazvaná Příběhy obyčejného šílenství. Po úvodní větě o muži, který zmasakroval „rómskou“ rodinu v Bratislavě, přichází ponaučení: „Rómské organizace by měly okamžitě aktivizovat a začít řešit problémy ve své komunitě… Měly by vychovávat své etnikum k základním společenským návykům.“ Že by žertík pocházel z Dělnické strany? Nebo snad od Véčkařů, o nichž v tomto plátku žádný vtip nepadne?
J. G. Růžička
Vojenský umělecký soubor Ondráš v letošním roce uvedl komponovaný folklorní pořad Z kraje do kraje. Na jeho olomoucké repríze představil i vlastní podání „tradičních romských tanců“ choreografa Vlada Michalka. Zatímco neromští tanečníci při čardáši vykopávali nohy do výšky, přizvukovaly jejich umění do blůz zavázaných pod prsy oblečené neromské tanečnice. Ty po svých mužských protějšcích lascivně pokukovaly, při jejich rychlých pohybech vykoukla tu odhalená stehna, tam spodní prádlo. Neubránil jsem se myšlence, co by tomu řekly „tradiční“ Romky. Obnažovat se na veřejnosti, ba i doma před mužskými příbuznými bylo tabu. Ženu a dívku, která se na muže dívala se zájmem a svůdným úsměvem, nepovažovalo okolí za počestnou. Ondráš tak jen utvrzuje majoritu v zažitých stereotypech. A nejen Ondráš, ale i řada romských tanečních produkcí v čele s kultovním filmem Cikáni jdou do nebe.
L. Houdek
Dohoda s pražským magistrátem o tom, jak se má oslavovat Evropský týden mobility a především Evropský den bez aut, byla vždy obtížná. Loni v září proběhly souběžně akce magistrátu na Smetanově nábřeží a akce nevládních organizací včetně tradiční cyklojízdy pod vlastním názvem Zažít město jinak v okolí náměstí Míru. V letošním předvolebním období bude pražská radnice pořádat celý týden od 16. září nejrůznější akce věnované veřejné dopravě a teprve 25. září vyzve iniciativa Auto*mat cyklisty, aby se projeli středem Prahy a zažili město jinak na Vinohradech. Takové rozdělení aktivit, které odkazují na společný základ, má hned dvě výhody – o veřejné dopravě bude dost důvodů mluvit a psát déle a nevládky omezí riziko politického zneužití své akce stranami, které v Praze zatím vládnou a moc toho pro veřejnou dopravu neudělaly.
F. Pospíšil