Po návštěvě polských a slovenských knihkupectví si vždy začnu znovu vážit české knižní grafiky. Co ale provádí českým překladům Philipa Rotha René Decastelo, jinak „kreativní ředitel vydavatelského domu Mladá fronta a šéfredaktor lifestylového časopisu forMEN“, je odpuzující výjimka potvrzující pravidlo. Jeho grafická úprava hraničící s nevkusem a fachidiocií mnohonásobně předstihne i slabé obálky Rothových knih, které dřív vydával Volvox Globator. Když jsem viděl poprvé mladofrontovní obal románu Operace Shylock, jeho zrůdné provedení mě paralyzovalo. Ta úprava přetrvává již dvě léta a pokaždé se nestačím divit, jak mě to znovu vyvádí z míry. Grafiku navíc vylepšují jalové upoutávky pod titulem knihy, například „Zaslouží si moderní bezbožník rozhřešení?“ nebo „Největší psychologický román naší doby“. Obávám se, že cílová skupina těchto výlevů se s možným čtenářem Rothových knih dalece míjí. Pane Decastelo, zůstaňte raději u psaní „knih plných divokého sexu, touhy po slávě a zákeřných vztahů v bulvárních časopisech“.
K. Kouba
Dva týdny po pokusu vyhodit do povětří letadlo na lince Amsterodam – Detroit položil týdeník Respekt čtyřem lidem anketní otázku: „Zvýšila se pravděpodobnost teroristického útoku poté, co se do letadla podařilo pronést trhavinu?“ Dva bezděčně za slovo „teroristický“ hned dosadili „islámský“. Bývalý náčelník vojenského zpravodajství A. Šándor hovoří o „al-Kájdě“, „islámských fanaticích“ a říká, že „ideologie islámského fanatismu nepolevuje“. Bývalý ředitel civilní rozvědky (ÚZSI) K. Randák mluví o „teroristických skupinách napojených na al-Kájdu“. Obsah takřka pětisetstránkové publikace M. Mareše Terorismus v ČR i laikovi napoví, že tu existuje řada dalších kategorií – od terorismu ultralevicového a ultrapravicového, etnického a ekologického po aktivity tzv. single-issue terorismu ad. Dva bývalí vrcholní představitelé zpravodajských služeb, kteří mají zachovávat chladnou hlavu a bránit všem excesům, prokázali, že jejich myšlenkový svět není vzdálený radikálně zjednodušenému světu tolik kritizované křesťansky fundamentalistické Bushovy administrativy. To člověka neuklidní.
O. Kavalír
Je to pár let, co mne bratr děsil vyprávěním, kam až může zajít televizní fenomén zvaný reality show. V Americe prý mají na stanici FOX jednu takovou, v níž se účastnice stávají materií nejrůznějších plastických chirurgů, kteří je desítkami operací na celém těle změní k nepoznání a po půl roce stráveném na uzavřené klinice je vrátí k rodinám v podobě „krásných“, umělých žen. Ta soutěž se jmenovala Swan a já si myslel, že to nemůže být možné. Dnes už podobnou věc můžeme vidět i na jedné české komerční stanici, jmenuje se Mladší o pár let a předělávat se nechají rovnou páry. Je to ten nejděsivější horor, jaký jsem kdy v televizi viděl, navíc skutečný. V Americe prý tehdy malá dcera jisté vítězné labutě svou matku nepoznala a bála se jí. V díle, jejž jsem zčásti viděl v naší televizi (často jsem zavíral oči, prostě jako u hororu), došlo k něčemu velmi podobnému: jedna z dospělých dcer předělané matky na její novou tvář i postavu reagovala slovy: „Kdybych kolem ní šla na ulici, tak ji nepoznám.“ A dodala: „Úplně úžasný, co jste z ní udělali.“ Středním rodem vystihla, o co tu vlastně jde, totiž udělat z člověka „to“ a jako s věcí, kterou je třeba opravit a znovu natřít, s ním i zacházet. Skutečnost, ze pořad je neskrytá reklama vyvolených plastických chirurgů, je už jen takovým bonusem k hororu.
L. Rychetský
„Nebylo by pro Brusel rozumnější zabezpečit místo standardizace velikosti sýra stabilní úroveň financování, a tak jednotně podporovat rozvoj kultury v celé EU?“ ptá se Jana Kneschke v bezplatném měsíčníku Kulturní pecka. Skutečně pecka! Předně EU kulturu v členských státech podporuje – za vše jmenujme komunitární program Culture 2000. To, že by každá země měla zaručený pravidelný přísun peněz na kulturu z evropského rozpočtu, je představa nahánějící husí kůži. V globalizovaném světě je kultura – nejen živá – jednou z mála věcí, které odrážejí lokální hodnoty. Má někdo zájem na tom, aby se s kulturou zacházelo podobně, jako když se nedávno řešilo zakřivení okurek a banánů? Stabilizace zavání normalizací, jistotou a „smrádkem, ale teplíčkem“ – to kulturu zabíjí. Ano, kultura (včetně divadla) je v Česku podfinancovaná. Ale je naivní, ne-li nebezpečné se domnívat, že ke změně vede jiná cesta než kultivace a motivace v domácím prostředí (politiků, podnikatelů, diváků, decisionmakerů, prostě všech daňových poplatníků).
J. Bohutínská
Česká televize v prosinci (10. 12. 2009) odvysílala dokument Eriky Hníkové Landův lektvar lásky. Zdánlivě je tématem dokumentu brněnské uvedení autorské inscenace Daniela Landy Tajemství zlatého draka, jež vyvolalo mezi kulturní veřejností rozporuplné ohlasy. Namísto objektivní zprávy však Hníková vytváří pokřivený obraz Landy jakožto sektáře, režiséra a dramaturga inscenace ukazuje jako dva blázny a řadovým návštěvníkům divadla klade ironicky otázky tak, aby z nich udělala hlupáky. Tím ztrácejí na hodnotě i ty výpovědi, které mohly být pádným argumentem, že Landa nepatří na prkna Národního divadla. Landovi příznivci právem osočují ČT ze zaujatosti. Jak si může veřejnoprávní médium dovolit odvysílat tak špatný a bezcenný dokument?
Z. Perůtková