Že se na průmyslu kolem konopí dá sakra dobře a přitom legálně vydělat, v Holandsku i ve Švýcarsku dávno vědí. Nově to víme i v Česku, kde se odehrál první mezinárodní konopný veletrh Cannabizz, jehož branou prošlo takřka 20 tisíc návštěvníků. Ukázal, že konopný byznys je stejně tvrdá součást kapitalismu jako jiná odvětví. Snad jen veselejší, co se vystavujících týče. O prvenství pořádání konopného veletrhu se tahali hned dva organizátoři, za nimiž stojí dva majitelé největších českých growshopů. A protože se nedohodli, můžeme se v listopadu těšit na další. Je to konkurenční boj, žádný mír v duši a zelený kouř, nýbrž přetahování zákazníků (huličů a pěstitelů) i vystavovatelů. Ale i zápas s represí, jejíž absurdita se krásně vyjevila právě na veletrhu. Desítky zahraničních vystavovatelů jsou úspěšné, jako by krize ani nebyla. Jde o výrobce semínek, hnojiv, lamp, growboxů, ale i léčivých přípravků a vaporizérů. Tito lidé jsou důkazem toho, že hulit trávu nemusí nutně znamenat přechod na heroin. Vlastně zosobňují dravou úspěšnost. Vědí, že tam, kde nestačí fakta o využitelnosti konopí v průmyslu a zdravotnictví, nejvíc zabere, když se každý přesvědčí, že to také slušně nese. Na konopném veletrhu v Karlíně to viděly i desítky tajných policistů, uvidíme, jak to vyhodnotí.
E. Roubíčková
Představte si, že jediná kniha, kterou jste kdy četli, byla Honzíkova cesta. Až časem se vám dostane do ruky Zločin a trest. Je zdlouhavý, násilný a bůhví, jak skončí. Představte si k tomu, že jediným médiem, které sledujete, je televize, a tak vám připadá, že by se Zločin a trest dal lépe převyprávět jako film nebo seriál. Něco podobného se přihodilo spisovateli Ludvíku Vaculíkovi s komiksem. Ve svém Posledním slovu v LN si postěžoval, že komiks je médium „infantilní až ubohé“, jeho autoři neumějí psát, natož kreslit. A přestože je Art Spiegelman považován za jednoho z otců komiksu pro dospělé a kniha Maus za mezník v jeho vývoji, Vaculíkovi připadá nejen, že autor neumí „nakreslit ani ruku, ucho“, ale dokonce že Spiegelman „neumí nic“. Vždyť to mohl klidně napsat „normálně, jako slovesné dílo“ a nemusel do příběhu o koncentračním táboře zaplétat myši a kočky. Nemějme to panu Vaculíkovi za zlé, komiks ho zkrátka minul. Jen by se příště mohl vyvarovat kritiky něčeho, co nezná. Působí to trochu… hloupě.
J. G. Růžička
Většina turistů přijíždí do města kvůli kultuře. A turistika je významnou složkou hospodářství, bez ní by se nám žilo o dost hůř. Podobná prohlášení opakovalo hned několik řečníků na konferenci Čas muzeí – setkej se s živou historií, pořádané v Krakově. Od setkání s takovým názvem by si někdo možná sliboval hlubší zamyšlení nad současnými trendy i smyslem muzejnictví, ale to by asi od jednání pracovníků muzeí, tour operátorů a místních a státních úředníků financovaného rozvojovými fondy EU chtěl příliš. Zaměřeno bylo spíš na obchod a marketing. A tak tu v nejlepším světle prezentovali svou muzejní nabídku nejen domácí pořadatelé, ale i zástupci z Berlína, Vídně, Bratislavy, Turína, Paříže, Córdoby, Lipska či Lvova. Česká města ale své propagátory neměla. Je u nás turistů až moc, nebo muzea nevědí, jak se prodávat?
F. Pospíšil
Pražská ODS prošla předvolebním znovuzrozením. Vytáhla do kampaně nové, ne ještě tak zprofanované tváře a do čela dosadila dosavadního nestraníka, který zatím vyniká především motýlkem jak od Ferdy Mravence. Přes zdánlivé odříznutí se od ODS opencardové a na dalších sto způsobů zkorumpované mě zarazilo prohlášení, že ODS by ráda na Letné Kaplického blob. Zrušení jeho výstavby prý zapříčinili jen jedinci… ti vlivní, samozřejmě (tedy zřejmě ti, co se posunuli do parlamentu)! Jinde v Praze je kampaň skoro schizofrenní: někteří se od „staré“ ódéesky distancují, jiní se chlubí hřišti či parky, které za jejího kralování vznikly. Nutno podotknout, že většina jich vyrostla v předvolebním roce, jak pozoruji v okolí svého bydliště. Potenciální voliči ODS tak mohou volit jak novou, tak starou ODS. Krásný rozptyl.
T. Zubatá
Raper a výtvarník, kdys předvolební tvář Strany zelených, Vladimir 518, bývalý squater, si pořídil silnou limuzínu. Svěřil se s tím novinám (článek Vášeň Vladimira 518, LN 4. 9. 2010). A taky mu vyšly rozhovor a koláže v nové Revolver Revue: „S narůstající popularitou rapu u nás narostl jak věhlas Penerů, tak i tvoje popularita. Neobtěžuje tě to někdy?“ – „Ještě to myslím nedorostlo do rozměrů, aby mě to mohlo začít srát. Je pravda, že už se necítím komfortně v MHD, což mě mrzí, protože mám odjakživa celkem jasnou představu o šetrným městským způsobu života.“ „Dřív jsem bral auta jen jako dopravní prostředek, ale můj názor se časem změnil. Teď se až divím, jak dlouho jsem si to odpíral.“ – „Tvoji rodiče se musí dmout pýchou.“ – „Teď se moje láska k bavorákům rozjela natolik, až zvažuju, že bych nasbíral starší i novější řady toho BMW, který mám. Koupit ještě novější sedmu – a chtěl bych i nějakýho starýho žraloka jako veterána – dát to všechno do kupy a mít sbírku sedmiček.“ – „Na své sólové desce mluvíš i tom, že ,fetuješ svý lidi‘, propojuješ lidi.“ – „Původní záměr nebyl jít zrovna do extrému, jakým je čtyřlitrovej bavorák, ale v partě lidí, ve který se pohybuju, je specifická láska k BMW.“ Konec citací; zlé koláže, přiznávám. Ale tady se Revolverka s jazykově rozevlátým představením nonkonformního autora zpozdila natolik, až jím tento (a už docela dávno) přestal být.
K. Brávek