Rozjela se nová divadelní sezona a zdá se, že se divadelníci a tanečníci řídí heslem „kdo nemá svůj festival, jako by nebyl“. Vedle festivalů tradičních, jako je plzeňské Divadlo nebo pražské 4 + 4 dny v pohybu, se konají další ročníky mladých festivalů, jako třeba festival Za dveřmi nebo Nultý bod, vznikají však i akce nové, letos například festival Akcent. Na to, že se hned jedním dechem dodává, že je domácí divadlo podfinancované a že se (jako všude) musí šetřit, to je překvapivá bilance. Až budeme za rok sezonu rekapitulovat, nebude však o ní vypovídat to, kolik zahraničních hostů do Česka přijelo, ale jak tvůrčí byla domácí scéna. A při tomto pohledu a se zaměřením na kvalitu na úkor kvantity, bude, obávám se, výsledek málo optimistický.
J. Bohutínská
Kolega z jedné pražské umělecké školy si mi před drahným časem stěžoval, že už nemá volný vstup do pražské Národní galerie, ten zůstal jen studentům AVU (kde ředitel NG přednáší). Inu, každý je zodpovědný za vlastní výběr školy, řekl jsem mu tehdy, chlapče, nereptej. A teď už si stěžovat vůbec nemůže, protože od 6. října se ruší další vymoženosti, rozpínající se jako bolševník v galeriích evropských metropolí, a všichni dostaneme rovnou šanci vidět umění za rovnou cenu. Toho dne totiž v NG zanikají volné první středy v měsíci a zrušena je prodloužená otevírací doba, která tyto sporadické středy provázela (místo ve 20.00 se zavře v 18.00). Ruší se také systém zvýhodněného vstupného po 16. hodině. Galerie tak bude místem klidné, důstojné a přehledně ohraničené kontemplace každý den v měsíci mimo pondělí. Mluvčí NG požádala mailem novináře, ať o tom informují veřejnost. Činím tak.
K. Brávek
I já jsem očekával, že by Ostrava mohla získat titul Evropské město roku 2015. A to nejen proto, že přípravu měl mj. „na povel“ Čestmír Kopecký, ale proto, že Ostrava skutečně svébytnou kulturou žije a má kulturní osobnosti. Potíž asi byla v tom, že projekt byl tak originální, tak nekonvenční, až se zdá, že nemůže být splněn. Cílem podávání grantů totiž není být nejlepší či nejoriginálnější, ale „správně vyplnit“ příslušné kolonky v žádosti. Průměrnost znamená přesvědčivost, že se realizace podaří a nebude to žádná blamáž. Standardnost si také dokážou představit hodnotitelé komise. Hlavně ne nějaké experimenty, protože to by se pak celá akce mohla vymknout z rukou. Cílovou skupinou jsou masy, ne underground či jiná kulturní elita. Co tedy dělat? Plzeň nám za pět let ukáže, proč vlastně vyhrála. Ostrava nám zase za pět let předvede, že kulturním městem může být i bez titulu. Stačí pokračovat v projektu a prokázat, že kultura není jen v betonu a v penězích, ale v lidech a jejich hlavách, rukou a samozřejmě srdcích. Třeba to trochu pozmění i kolonky v žádosti pro další města. To by mohlo být druhé morální vítězství Ostravy pro Evropu – stát se kulturním městem, protože chce, a ještě pozměnit obsah žádosti k získání titulu dalším zájemcům.
M. Patrik
Nejezdím často autem. Snad proto mi pohled z okénka jedoucího vozu připadá zvláštní, jako film. Přijel jsem pracovně do Prahy a cestou jsem zahlédl na chodníku elegantní ženu. Něčím mi ten obraz připomněl fotografie z normalizace: lidé chodí šedým, rozkopaným, oprýskaným městem a v obličeji i držení těla mají směs studu a snahy uniknout. Jsou v nepřátelském prostředí. Ale tahle paní takto kráčí po vyspravené barevné ulici podél magistrály. Podivné sepnutí těch dvou obrazů mi ozřejmil až třetí výjev vynořivší se při jízdě z paměti: pokojík v paneláku v Petrohradu, kam mě před deseti lety kdosi zavedl na přespání. Ta místnost byla tak ozdobená, že jsem se tam bál; na každé ploše, výstupku, na lustru, na provázku nad postelí, zkrátka všude byly umělé květiny, větrníčky, plyšáci a pohlednice. Dlouho jsem tam nemohl usnout a brzo ráno jsem vystřelil ven. Podobně na mě dnes působí Praha, kde předvolební reklama visí z nebe, roste zprostřed chodníků, obaluje všechna zábradlí, sloupy, celé veliké domy i dopravní prostředky. A lidi mezi tím vším vypadají jako na vynucené návštěvě herny. Ale možná si to do nich jen tak projektuji, třeba se jim to líbí a třeba je reklamy ještě málo (kdyby se v krizi nešetřilo penězi, to bych asi teprv koukal). Každopádně jsem z toho města rychle vystřelil.
J. Obruč
Někde se začít musí! Čína se žene do vesmíru a jde na to od píky: nejprve má v plánu dobýt Měsíc. Píše se rok 2010 a podle prognóz z 50. a 60. let minulého století už měly být na Měsíci základny obydlené lidmi a lidská stopa se už dávno měla zaskvět na povrchu Marsu. S koncem studené války skončil i souboj dvou velmocí o vesmír, „na pořadu dne“ je méně virtuální souboj o nerostná bohatství, která nabízí matička Země. Objevila se však třetí velmoc, která by se ráda předvedla i v širším měřítku, než poskytuje naše planeta. Čína tedy vysílá své sondy na Měsíc a slibuje další výpravu člověka na naši oběžnici. Zatím to ale vypadá podobně jako ostatní čínské výrobky, montované dětmi v obřích továrnách. Raketa, která vynesla sondu do vesmíru, ani nezůstala na oběžné dráze, ani neshořela v atmosféře, ale spadla na jakousi vesnici. Nikomu se nic nestalo, a kdyby, asi se o tom nikdo nedozví. Jsem zvědav, jaké novinky nám Číňané z Měsíce přinesou…
J. G. Růžička