Pokles kraje ještě neskončil

K prázdným místům románu Jana Balabána Zeptej se táty

Učiňme pošetilý pokus vytrhnout román Jana Balabána z jeho mediálního „příběhu“. Přečtěme si jej třeba jako lotyšský invalidní důchodce nejasného věku (ve vynikajícím překladu do lotyštiny nebo raději do příbuzné ruštiny), který neví o autobiografických prvcích a návratných postavách v autorově díle. Nekrology nečetl.

Román Zeptej se táty českého spisovatele Jana Balabána nemá pevnou architekturu, text soustředěný na rodinu zasaženou smrtí otce se rozpadá do nesourodých stylů pospojovaných hrubiánskými spojkami (třeba obručí počáteční a závěrečné scény z psího útulku nebo nesymetricky vyčnívajícími hřeby motivu hada). Z pasáží tvořených krátkými větami s tolika výpustky, až se při hutném čtení zle dýchá, náhle bobtnají metafory („…když slunce běží u kotníků stromů a brzy už bude tma. Ten červený pruh mezi kmeny bříz, jako když fáčem prosakuje krev. Když to bolí a tělo je za mnou. A moje králičí duše, vysvobozená z kotce, nesilná a nedravá, opatrně ohledává, jaké to je, být venku, být už jen u toho, ne v tom.“), biblické odkazy, jeremiády, kazatelská přirovnání, patetické bluesové refrény.

I některé příběhy lnoucí ke třem poloosiřelým dospělým a jejich blízkým mají často rysy strojenosti; třeba ty věnované účtování s minulostí. Bývalý přítel zemřelého otce terorizuje pozůstalé ohnivými epištolami, v nichž naznačuje otcovo selhání v minulém režimu. Autor na této postavě (a dvou dalších – jedné oběti a jednom hodném lavírovači, který byl novým režimem z lidského hlediska nespravedlivě ponížen) demonstroval ošemetnost bezhlavého vymítání dávného „zla“, ale i nutnost dobrat se odpuštění. Dále jsou tu (opět tři) exempla zaměřená na nelidskou samotu, již v člověku vyvolá droga (tvrdé drogy a alkohol). A zvláštní miniatura zápasu prostředního syna s dysortografií, při němž se přibližuje i oddaluje bolest po amputovaném otci.

Tyto na pohled neústrojné části textu vyvolávají ve mně silný dojem nedokonalosti, asymetrie; nespokojenost. A zároveň je tato kniha jedna z nejpevnějších a nejsevřenějších, kterou jsem kdy četl. Její vnitřní soudržnost (a smysl všeho výše letmo zaznamenaného) vyvstává pomalu, v různých vrstvách textu, včetně jazykových nuancí.

 

Ne

Balabán napsal studii životního pocitu prázdna, nemístna. Jeho postavy (s mluvícím příjmením Nedomovi), tři „děti“ a matka, tuto staronovou zkušenost ohledávají s odlišným citovým a intelektuálním nasazením a odlišnými jazyky, avšak v neustálém vzájemném rozhovoru vyznačujícím se takovou intimní brutalitou, že je všechny často chápu jako jednoho člověka v krajních sebezpytných polohách. Opuštěného člověka, jenž zvenčí sleduje své vlastní prázdno.

V knize převažují záporné tvary slov: vzpomeňme výše citovanou králičí duši – „nesilnou, nedravou“, spící chlapec je „nezdoba jeden“, „cesta neubíhá“, člověk je „nedospělec“, dítěti je líto „nicu“ na bílém papíře, který pokreslí, „chlapečku, až budeš muž, chlapečka nebude“, popis ženina života je uskutečněn soupisem toho, co ona nedělá, ráno není ohlášeno příchodem slunce, nýbrž jako chvíle, kdy „naše zemská kra opouští pásmo noci“, vegetační klid je nedostatečný: „Ale tyhle krátké zimy, tyhle zkrácené termíny, kdy člověk neprožije a nezahloubí ani smrt blízkého člověka?“, „ne“ režimu připojuje „ne“ k přátelství; negativa se i vzájemně perou: „Takhle se tady nemluví, tady se neříká Táto neumírej!“

I spisovatelova obraznost je zaměřena do dutých prostor. Hned na první straně. „V podzemí zavírají prázdné kapsy, z nichž horníci vyrabovali uhlí. V temnotách dosedají stropy na podlahy.“ (…) „Dopravní značky s nápisy ,Pozor důlní vlivy!´ jim připomínaly, že pokles tohoto kraje ještě neskončil.“ Základní životní pocit ztráty mají všichni Nedomovi. Pozůstalá dcera – „Svět jako prázdné břicho.“ – má dvě děti a připadá si co bezdětná po potratu; kdyby nebylo moderních léků na její nemoc, byla by bez končetin, možná mrtvá. Vdova si zase nedokáže svého muže vybavit, jako když při fotografování nechtěně pohnete přístrojem a někdo pak na snímku chybí. Prostřední syn si připomíná myšlenku nejstaršího: „To hlavní nezamlčujeme, ale prostě neznáme, fatálně se míjíme se svým středem.“ A tak různě v prázdnotě dál. Ale zde výborně poslouží ony (výše kritizované) neústrojně vsunuté neduživé postavy. Rodina totiž začne nebožtíka vidět (mít) až teprve v konfrontaci s jejich – cizím – pohledem.

 

Zeptej se

Pohled zvenčí na sebe, vztekle pasivního, je pro tento text charakteristický. „A vlak je pryč, a jestli se za námi z jeho oken někdo přece jen ohlédl, jestli dokonce zahlédl dva lidi před vraty psího útulku, stejně necítil ten smrad a neslyšel ten křik a neměl v hrudi to srdce sevřené těžkou vzpomínkou.“ A opačně, prostřední syn hledí do cizích oken (dům jako vlak, co nejede), jemu „už se věci jen dějí“, nejstarší (malíř) tvoří při pohybu městem nové a nové portréty žen. Na ploše románového dění (odtažitého, nepatřičného, tlumeného jako při pohledu přes špinavé sklo) se pak odehrávají krátká hluboká spojení lidí přesahující navyklé vidění (členění) rodiny. Balabán spojuje jednotlivé osoby krutě: nejstarší syn chce zbít a zároveň před sebou chránit, litovat svého zmarnělého syna, tak udeří sám sebe; všichni vidí v otcově smrti svou vlastní smrt; ve vzpomínkách „dětí“ se vrací rodinná utopie soužití živých a mrtvých.

Název Zeptej se otce jsem původně chápal jako zdůraznění tématu historické viny (zeptej se rodičů, kde byli za války, za komunismu), ale díky neurvalému existenciálnímu tahu textu i díky důmyslnému systému nápověd (dcera, kterou kdysi podle rodinné mytologie otec zachránil z tunelu smrti, prochází v okamžiku jeho skonu tunelem do letadla; tři odmítnutí psi v útulku jako předzvěst vyprávění o trojici sourozenců) jsem dospěl k jinému názoru. Ptej se otce znamená ptej se sebe. Neboť náš mrtvý jsme my, můžeme poznat jen toho mrtvého, který tvoří nás, kterého vydobudeme – třeba povzbuzeni vztekem z cizích pohledů – ve vlastní prázdnotě.

V naší zemi máme u občanských pohřbů také ten rabiátský zvyk: po rozloučení s mrtvým zavřená rakev sama pomalu odjíždí pryč do otevřených dvířek z nápodoby dřeva, zní tklivá hudba a společenství pozůstalých se očima vpíjí do vznikání prázdna. Ten – nekončící – okamžik, tu smyčku mizení rakve Jan Balabán zastavil ve své knize.

Autor je publicista a překladatel.

Jan Balabán: Zeptej se táty. Host, Brno 2010, 184 stran.